Dobré kroky na špatné cestě
Během léta zaznamenal jsem na Kavčích horách několik dobrých kroků, bohužel však na špatné cestě. Dobrým krokem bylo určitě zvolení Milana Uhdeho předsedou Rady ČT – Uhde je umělecky nezpochybnitelná osobnost, v mediálních radách jedna z posledních s kreditem, neodvozeným od přízně momentálního politického establishmentu. Obávám se však – a tady už jsme na té špatné cestě – že do rady nebyl zvolen kvůli svým znamenitým dramatům, břitkým kritickým soudům či disidentské minulosti, ale kvůli své politické průchodnosti v jisté, dejme tomu „pravicové“ části politického spektra. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby rozhodoval jen kredit a odbornost, pak by musel do rady projít nejen Uhde, ale i jeden z nejrenomovanějších mediálních odborníků, navíc působící na nezávislé akademické půdě, Jiří Voráč. Docent Voráč neprošel, zato jako výsměch dobrým mravům straší v „Uhdeho“ radě, dokonce jako místopředsedkyně, proslulá moderátorka „bobovize“ Dana Makrlíková / Eklová… Dalším dobrým krokem jistě bylo, když ČT 2 představila konečně bývalého československého občana a sudetského Němce Wenzela Jaksche nikoli jako revanšistického strašáka, ale jako autentického sociálního demokrata a antifašistu, a to mj. i v čele dalších 200 000 sudetoněmeckých antifašistů, demonstrujících před válkou proti Hitlerovi (Historie cs., 26. 9. ČT 2). Nebo když po letní spršce diletantských výkřiků k šumavské kauze a k mandelince kůrovcové na ČT 2 dali konečně slovo také přírodovědcům (profesor Fanta v Nedej se, 10. 9.). Jenže co je to platné, když odborně podložená politická publicistika, bourající v obou případech lživé mýty (a tedy by ji mělo vidět co nejvíc lidí), je v prvním případě nasazena proti Reportérům na ČT 1, a ve druhém dokonce začíná provokativně tři minuty před Otázkami Václava Moravce? A jsme zase na staré špatné cestě samožerné likvidace veřejnoprávnosti veřejnoprávností… Dobrým krokem byla určitě i volba Petra Dvořáka generálním ředitelem. V dané konstelaci těch, kteří prošli do užšího výběru, to byla asi volba správná (ostatní na tom byli co do profesionality i věrohodnosti hůř). Jenže při čtení Dvořákových názorů v tisku mě začíná polévat čím dál větší hrůza. Gustáv Husák kdysi hřímal z tribuny o tom, že jsou tací, kteří se stydí za to, že jsou komunisté, o jejich členství v KSČ prý neví ani vlastní manželka! Petr Dvořák, aby náhodou nevypadal jako někdo, kdo před volbou záměrně uvedl úřad v omyl, to dotáhl dál – o svém členství v KSČ nevěděl ani on sám! Méně zábavné než tyto školácké lži už jsou ovšem odpovědi, v nichž se redaktorům z MfD snaží vyvrátit obavy z vlivu politiků: jeho by naopak znepokojovalo, kdyby se do volby ředitele politici nemíchali! Říkali mi, vysvětluje, proč šel před volbou na kobereček, jak by podle nich měl ten kandidát vypadat, a já se naopak snažil moderovat jejich očekávání… Podle mě existuje absurdní představa, která má kořeny ještě v televizní krizi, že politici se vůbec nesmějí vměšovat a zajímat o ČT … Připadalo by mi až podivné, kdyby to lidi na nejvyšších pozicích nezajímalo. Premiéra jistě zajímá, co se děje v ČEZ nebo v Českých drahách, stejně tak by ho mělo zajímat, co se děje v ČT… Svatá prostoto! Tak jako národní park není jen trochu načinčanější fabrika na dříví a zařízení k hubení kůrovce (jak se domnívá jiný z božího dopuštění ředitel), tak také veřejnoprávní média jsou terén, do něhož se politici vměšovat už z definice nesmějí. A přirovnáním k Českým drahám nebo k ČEZu (kde má stát většinový podíl) prozradil na sebe Dvořák, že statut nezávislého média veřejné služby nechápe. Žije v představě, že řídí státní televizi.
Jubilant Jiří Suchý v gratulačním pořadu Všechno nejlepší
FOTO ARCHIV ČT
Výjimečně vykročila ČT dobrým směrem, když se rozhodla slavit osmdesáté narozeniny Jiřího Suchého tím nejrozumnějším způsobem: jeho tvorbou. A tak objevujeme známé i neznámé záznamy písní, dokumentů, filmů krátkých i celovečerních. Suchý dokáže i z přiznaného nezdaru, kiksu, šumu, okna a trapna okamžiku vytvořit zřídlo nečekaného humoru, ba hlavní téma večera. Zažil jsem to při živém natáčení – méně už pak při vysílání – gratulačního pořadu Všechno nejlepší (ČT 1 24. 9.). Mohl nám ze svých skladeb zazpívat ty notoricky známé à la Pramínek vlasů nebo Blues pro tebe, on ale namísto toho zdolával nástrahy neznámých složitých šansonů: je to pojetí písně jako zápasu o píseň, jazyka jako zápasu o jazyk, diváka jako zápasu o diváka, divadla jako zápasu o divadlo. V přeneseném i doslovném slova smyslu. Srovnáte-li Suchého humor (a jeho hlavní hudební nástroj: češtinu) s těžkopádnou řachandou, zvanou Pokondr live (jak dlouho se ještě chce tímto veřejnoprávním omylem ČT 1 ztrapňovat?), uvidíte tak hlubokou kvalitativní propast, až se vám zatočí hlava. Kam jsme se to za půl století s tou zábavou (a češtinou) dostali?
Komentáře k článku: Dobré kroky na špatné cestě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
