Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 608)
Člověk je zvídavý a umný tvor. Vyslal do vesmíru laboratoř. Přistála na letícím tělese. Vyhrabala v něm důlek. Nadrolenou hmotu napěchovala do nádobky a vrací se zpět na zeměkouli.
Že by tím zanikla učení církví a s nimi všechna náboženství, se neobávám. Člověk v něco musí věřit. Desatero božích přikázání bylo vtesáno do kamenných desek před tisíciletími a platí dodnes. A ať tak, či onak, maminka říkávala: Bůh tomu chtěl.
Múza Mab pravila: Mocní zbrojí. Rozpoutali koronavirovou válku. Po celém světe se konají policejní dozory nad dodržováním protipandemických nařízení. Lidé nosí roušky a respirátory. Aktivizují se armády, staví se polní nemocnice. Hasiči, lékaři a zdravotní personál pracují v overalech připomínajících skafandry kosmonautů. Těch peněz potřebných k takovému zbrojení…
Múza se dala do zpěvu: Divný svět, divná láska, když se dva mají rádi, ale když jim ty roušky při líbání vadí.
Zazněly tóny velebné varhanní hudby.
Múza řekla: Začnu jinou. Román Franze Kafky Proces. V den svých třicátých narozenin se bankovní prokurista Josef K. probudí ve svém bytě za přítomnosti dvou cizích mužů, kteří mu oznámí, že je zatčen. Nedozví se však, z čeho je obviněn. Během vyšetřování na svobodě se Josef K. snaží záhadu svého nesmyslného zatčení vysvětlit, ale když je opravdu pozván k procesu, ukáže se všechno jako mnohem závažnější a absurdnější, než si myslel. Mám nápad, půjdeme do divadla.
Skvělý nápad, řekl jsem, divadla nehrají.
Mýlíte se, hrají, řekla múza, hrají jen tak pro sebe a pro kameru.
Múza mezi řečí nažhavila monitor počítače. Objevila se něm rozesmátá loutka se dvěma herci vysvětlujícími základy správného jevištního dýchání. Lehli si na záda a foukali do peříček. Pírka se vznášela nad jejich ústy vysoko, převysoko.
Múzo, co to je?
Múza odpověděla: Polárka a její školička, jak se stát hercem. A teď, pozor, začíná premiéra Kafkova Procesu.
V záběru kamery se zjevuje nakloněná rovina prkenné postele na kolečkách. Před ní stojí komentátor v černém cylindru s nabílenou tváří. Uvádí fiktivní diváky do příběhu. Na posteli leží muž. Přistupují k němu dva pánové s nabílenými obličeji a oznamují mu, že je zatčen.
Múza šeptá: Vítejte ve světě, kde smysluplnou činnost, vztahy i víru nahradilo pokrytectví a vyprázdněné rituály. Kde stát přestal sloužit lidem, zákony se změnily v blábol a instituce v nedosažitelnou chiméru. Kde systém požírá sebe sama a v rozplizlé realitě není nic jistého. Možná jen smrt. Ale nejspíš ani ta ne.
Ze tmy se vynořují dámy s bílými tvářemi. Jsou dotěrné jako hmyz. V duchu rčení kam nemůže ďábel, nastrčí ženu. Jedna hraje svůdnici, druhá vilnou mladici, třetí je velící zapisovatelkou, čtvrtá vampem, co bere vše. Kmitají kolem postele i v ní…
Soudce se v záběrech kamery neobjevuje, jeho hlas se ovšem rozléhá prostorem, jako by byl ten nejvyšší. Advokát je nemohoucí stařec, kterého lze jen stěží uložit do invalidního vozíku a s obtížemi dokodrcat k soudnímu úkonu. Při prudších záškubech těla se mu na bílou tvář snáší z vlasaté hlavy světlý prach.
Herci skvěle vyslovují, změny rytmu jim nedělají problém. Jejich výkony zdobí smysl pro nadsázku, slovní a pohybové gagy, pohybová elegance, esprit a lehkost myšlení i viditelná radost ze hry.
Postel je fotogenická. Ukazuje se z profilu i en face. Stále však v poloze nakloněné roviny.
Textovou mnohomluvnost režie ozvláštňuje četnými exhibicemi vedlejších postav. Nedopustí, aby představení “spadl řemen“.
Múza šeptá: Franz Kafka psal Proces během dvou let 1914-15. Román nedopsal. V Československu byl vydán roku 1925. Řekněte mi, co se vlastně od těch dob změnilo?
Šeptám: Herectví a státní měny…
Herci se staví do řady a uklání se. Je to smutný konec. Nikdo netleská. Divadelní sál je prázdný…
Běží titulky: Franz Kafka, Proces. Režie: Filip Nuckolls. Dramatizace: Vladimír Fanta. Dramaturgie: Karolina Ondrová. Hudba: Ondřej Švandrlík. Scéna a kostýmy: Jan C. Löbl. Hrají: Táňa Jírová, Anna Hřebíčková, Štěpánka Romová, Kateřina Francová, Petr Hanák, Vít Malecha, Václav Dvořák, Alfred Texel a Lukáš Rieger. Stream zajišťují kucí z BIATEK.
Neděle s Můjtysvětem. Díl: Co se skrývá za slovy aneb práce s hlasem. Hrají: Petr Theodor Pidrman, Juliána Vališková. Režie: Skřítek Můjtysvět.
Stream skončil, bylo ticho.
Múza řekla: Dobré divadlo v Polárce dělají!
Řekl jsem: Velmi dobré. Jen ta pandemie by mohla už jít do…, tedy k čertu!
Brno – Komín, 4. 11. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 608)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)