Divadelní noviny > Názory – Glosy
Od nekončícího potlesku k hnusobě
Máloco je tak depresivní jako prázdné ulice města, na které jsme si stěžovali pro nekončící hluk. Školy bez dětského křiku a poletujících papírů od svačiny, které připravovaly učitelky o rozum. Divadla bez těch, kteří by se chtěli dívat a ve tmě se k sobě mohli tisknout. Připomínají scény z hollywoodských apokalyptických filmů, na něž jsme se dívali beze strachu, že by se snad jednou mohly uskutečnit. V jednom z nich se probudí krásný slavný svalnatý herec na vyprahlé pustině, nikde nikdo, jenom šum moře. Začne křičet a žádná ozvěna. Běží podél pobřeží, hledá lidské stopy a najednou se za skálou vynoří před jeho užaslým zrakem zbytek slávy a velkoleposti světa před katastrofou. Kamera na něj najíždí – byl to dobrý herec – a on přesvědčivě hraje, že je užaslý, zklamaný, zoufalý, neví, co má dělat. Svět, který znal a měl ho setsakrametsky rád, byť ho pořád kritizoval a nikdy s ním nebyl spokojen, zmizel. Pak se na plátně objevil nápis KONEC a lidé vycházeli zcela bezstarostní na městskou ulici plnou spěchajících lidí.
Vždyť ve filmu, v divadle, v umění je všechno jenom jako, viďte? Můžeme si dvě tři hodinky prožít lidská dramata nebo se smát nad hloupostí jiných, jak jenom naše bránice zvládne, to všechno prostřednictvím veskrze dobrých herců a hereček s podmanivými hlasy a krásnými tvářemi. Pak jim, milovaným, dlouze tleskáme, třeba celých pět minut, a vyvoláváme je na jevistě, abychom si jich ještě užili. A odcházíme, přímo plujeme prostorem ulice odlehčeni myšlenkou, že nás se skutečný KONEC přece nikdy týkat nebude.
Když i k nám zavítala ta hnusoba, jak jí říkáme na Slovensku, bylo jaro. Nezadržitelně vytahovalo ze stromů jasně zelené listí, zahřívalo první květy, vláda musela otevřít zahradnictví, protože lidé se změnili v profesionální zahrádkáře. Sazenice, malé stromky, pytle ostře vonící půdy spolehlivě nahradily nevětrané výstavní síně a koncerty v dusných malých místnostech. Kdo by se bál o budoucnost? Auta nemusela stát v zácpách, děti měly víc času běhat po upravených zahradách – a divadla? Ty dva měsíce využijeme k tomu, abychom opravili, dohnali, nazkoušeli, co jsme ve stresu předešlého kalupu nestihli. Nic se přece neděje, to zvládneme, nenaříkáme, jsme solidární. Vždyť přijde světlo, pak ten krásný zvuk přeplněného města, halas spousty lidí, kteří nám kdysi vydatně lezli na nervy, ale zase přijdou a zaplní sály a budou se společně smát a společně smutnit. My je zase budeme bavit a hrát pro ně jejich vysněné i obávané životy a oni nás budou mít rádi. Budou nadšením tleskat i pět minut. Všechno bude přece jako dřív.
Jenže přišel podzim, nostalgické roční období, kdy vítězí tma nad světlem, modrá záře měsíce nad žlutým sluncem a prokřehlí lidé utíkají ulicemi. Nic už nebude jako dřív – tvrdí pesimističtí sociologové a tma se jim vkrádá do počítačů. Hnusoba se vrátila a mění náš styl života. Ve městech se vyhýbáme jeden druhému, skutečnost se přestěhovala do našich mobilů a děti postmutněle hledí na temná okna bytů přes ulici. Už se nebudeme líbat v potemnělých sálech, výměna slin je nebezpečná, dotýkání je zapovězeno, spolčování výslovně zakázáno. A k tomu podzimní deprese a mokré boty. Nechce se nám probudit, chápu. Ta civilizační změna, o které psali před desetiletím pesimističtí filozofové, je tady. Prizpůsobte se! Protože kdo se nepřizpůsobí, ten zahyne, a právem, protože chce, snílek, aby všechno zase bylo tak, jak to bylo kdysi. Víme, že se vám to líbilo, ta světla ramp, ty potlesky, ta sláva. Měli jste to rádi. Tak proč jste pořád něco kritizovali? Tak zní povšechné mínění. A kdo bude dnes solidární s námi umělci? Nemáme pro koho pracovat, nemáme z čeho žít. Co bude s divadly, výstavami, koncerty, ptají se umělci ekonomů, ale povzbuzující odpověď nedostanou. Ani státní rozpočet neví, jaká změna nás čeká a jak to vlastně celé skončí. Je těžké bránit se apokalyptickým slovům, která se mění na skutečnost, a za okny jsou prázdné ulice, školy příliš tiché a v opuštěných divadlech víří jenom zapomenutá slova. Co budeme dělat, jak se přizpůsobíme? ptají se umělci a ti, co jim při práci věrně asistují. K lopatěěě! křičí včerejší nadšení diváci. KONEC.
Komentáře k článku: Od nekončícího potlesku k hnusobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marie Kmochová
Bohužel velmi smutné a pravdivé sdělení. Nemohu jinak, než souhlasit a doufat v lepší příští čas.
11.11.2020 (11.22), , Trvalý odkaz komentáře,