Výtvarník, který zbavil scénu výtvarnosti
LV 100 – tento lapidární název výstavy v bratislavské Národní galerii, která trvala téměř půl roku (28. 2. – 5. 7. 2020), a ji doprovázející stejnojmenné publikace sděluje, že právě letos uplynulo sto let od narození slovenského scénografa s českými (potažmo moravskými) kořeny Ladislava Vychodila (1920–2005). Podtitul Ladislav Vychodil a scéna 20. storočia pak naznačuje, že dílo umělce je zasazeno do širšího kontextu.
Ladislav Vychodil ve svém ateliéru začátkem šedesátých let FOTO ARCHIV KAROLA KÁLAYE ML.
Zhruba stopadesátistránková publikace LV 100 se nachází na rozhraní výpravné obrazové monografie a katalogu k výstavě jako jednorázové kulturní události. Vazba není pevná, ale lepená, rozsah ne příliš velký a také reprodukce scénických návrhů a maket (převažující nad fotografiemi z inscenací) jsou spíše výběrovým přehledem než vyčerpávající obrazovou zprávou. Vyváženou barevností ovšem vyhlížejí dobře a výborně korespondují s textem. Odborná studie Zuzany Kobliškové, již doplňují příspěvky Alexandry Kusé a Dušana Burana (předmluva o vztahu děl L. V. ke sbírkám a výstavám Národní galerie Bratislava), Šárky Havlíčkové Kysové (stať o opeře) a Dana Matthewse („americký“ pohled na česko-slovenského scénografa), však vysoce přesahuje rámec pouhého příležitostného tisku.
Není to ovšem zdaleka první monografie věnovaná Vychodilovi. Ladislav Lajcha, již nežijící nestor slovenské divadelní vědy se zaměřením na scénografii, vydal o tomto scénografovi publikace hned dvě – v roce 1980 a 2003. První monografii o Ladislavu Vychodilovi však napsal už v roce 1963 český scénograf a teoretik oboru architekt Miroslav Kouřil, někdejší spolupracovník E. F. Buriana, jehož poetika se stala jednou z Vychodilových inspirací. Dále vycházely katalogy k mnoha monografickým výstavám scénografa. Sám Vychodil, který se jako vysokoškolský pedagog scénografií zabýval i teoreticky, zveřejnil řadu odborných článků. Hodně se o Vychodilově práci dozvíme i z publikací nevěnovaných pouze jemu. Nejpodstatnější z nich je asi knižní analýza Romain Rolland – Hra o lásce a smrti, jež obsahuje rozbor legendární inscenace režiséra Alfréda Radoka (vydáno 1969), k níž Vychodil vytvořil nezaměnitelnou scénu. A tak hlavní „atrakcí“ současné publikace jsou úryvky z přepisu rozhovorů amerického teatrologa a bohemisty Jarky Buriana s Ladislavem Vychodilem, z nichž nejzajímavější je věnován právě Radokovi. (Audiozáznam rozhovorů je uložen ve sbírkách Jerome Lawrence and Robert E. Lee Theatre Research Institute, Thompson Library, Ohio State University.)
V soupisu v knize uvedených prací Ladislava Vychodila je jeho první divadelní scénografie datována válečným rokem 1942 (Beskydské divadlo) a poslední rokem 2001 (Moravské divadlo Olomouc). Už během činnosti v profesionálním divadle dojížděl do Prahy na konzultace k Františku Trösterovi, který ho doporučil jako scénografa do Slovenského národního divadla, kde Vychodil působil v letech 1945–1986 jako šéf výpravy a kde založil velkorysé Divadelné dielne (dnes Umelecko-dekoračné dielne SND). Nakonec se zde a na dalších divadelních scénách stal jevištním výtvarníkem více než pěti set inscenací. Od roku 1951 do roku 1983 vyučoval scénografii na VŠMU v Bratislavě.
Je považován za slovenského scénografa, dokonce za zakladatelskou osobnost oboru na Slovensku, i když pocházel z české (moravské) oblasti. Rozhovory s Jarkou Burianem napovídají, že v soukromí se vyjadřoval česky. Ovšem jeho práce na českých scénách byla považována spíše za hostování. Působil jako reprezentant československé scénografie v době jejích mezinárodních úspěchů – v roce 1965 na Bienále v Sao Paulu získal zlatou medaili pro nejlepšího zahraničního scénografa a zlatou medaili prezidenta Spojených států brazilských. Je rovněž držitelem zlaté medaile PQ 1987.
Ale vraťme se k právě vydané publikaci. Nejprve jsem byla trochu zklamaná, že nepřináší, co se týče zde publikovaných Vychodilových názorů, tak kompaktní materiál jako kniha Scénografie mluví editorky Barbory Příhodové, jež obsahuje přepis rozhovorů Jarky Buriana s jiným významným (českým) scénografem Josefem Svobodou (Brno, 2014). Má to však svou logiku – metoda a účel jsou odlišné. Zuzana Koblišková přibližuje Vychodilovu práci na pozadí doby a času (nejprve chronologicky, posléze se kapitoly vyhraňují do tematických celků) v rozsáhlé studii, do níž jsou zasazovány jako vzácné kameny Vychodilovy úvahy o scénografii. Nebo to lze brát z opačné stránky: vybrané citáty jsou obklopeny textem, který konkretizuje jejich význam na věcných příkladech jednotlivých inscenací a vytváří jim zázemí dobovým kontextem.
Vychodilovy výroky byly jen nepatrně gramaticky upraveny; působí velmi spontánně, občas bezděčně kostrbatě, v procesu přemýšlení a hledání správné formulace někdy až divoce. Jako by tento klasik oboru o své práci ne snad přímo pochyboval, ale sám narušoval jistoty, jichž dosáhl, a uvažoval o své tvorbě z různých úhlů pohledu, zvažoval její alternativy a „jiné“ možnosti. Ačkoli je považován spíše za „malířského“ scénografa s vytříbeným výtvarným viděním a schopností vizuálně ztvárnit stylizovaný symbolický detail, on sám s pojmem „výtvarnost“ zacházel opatrně, dokonce jej v jedné části rozhovorů zavrhoval (kapitola Scénický výtvarník, ktorý zbavil scénu „výtvarnosti“) jako projev jevištního díla, který by se neměl prosazovat na úkor herce. Zároveň však bral velmi vážně Trösterův názor, že divadelní inscenace je soubojem jejích jednotlivých složek, tudíž že scénografie nemá sama sebe upozaďovat. Přesto se však ve svých úvahách stále vrací ke zdůrazňování a respektování hereckého přínosu: Scénografie by měla působit dojmem nedokončenosti (…). Až když tam přijde herec, tak ji dokončí.
Vztahu scénografie k herectví se týká též Vychodilova interpretace režijní metody Alfréda Radoka (kapitola Scénograf rekvizitárom?) demonstrovaná na příkladu jeho scénografické spolupráce na inscenaci Zlodějka z města Londýna (MDP 1962), kterou pro sebe považoval za zlomovou a hodnotil ji jako nový způsob práce: Scénograf tu zmizel, změnil se v rekvizitáře. A po počátečních pochybnostech nad úlohou výtvarníka v této inscenaci dodává: Nikdy jsem neviděl takový účinek na diváka, nikdy výprava nehrála tolik (…) jako v momentě, (…) kdy s ní herec začal hrát.
Dalším z Vychodilových inspiračních zdrojů bylo učení avantgardního scénografa Adolpha Appii (1862–1928), jež chápal v tom smyslu, že úkolem scénografa je především postavit „pódium“ pro akci herce. Ať už je jím jeviště kamenného divadla, zapadlý kout, nebo plac na náměstí.
Ačkoli Vychodil navrhoval kostýmy jen sporadicky, hrálo uvažování o oblečení herce v jeho scénografické koncepci důležitou úlohu, což je znát třeba na „scénografické“ analýze Rembrandtových obrazů: Rembrandtův obraz je takovým dobrým příkladem, jak vypadá v divadle jeviště, poněvadž tam máme herce, scénu, světlo (…). Pozadí tam nemá žádné aktivní barvy, aktivní barvy si Rembrandt nechával pro herce (s. 34). I Vychodil chápal scénu jako pozadí pro kostým a kostým pak jako pozadí pro hercovu tvář. Spřízněné kostýmní výtvarnice našel v Ludmile Purkyňové a její žačce Heleně Bezákové, návrhy jejich kostýmů jsou v publikaci též otištěny.
Asi nejvíce překvapivé je ale téma příspěvku amerického teatrologa prof. Dana Matthewse, který se dlouhodobě věnuje studiu české a slovenské scénografie. Příklad rozdílu mezi „československým“ a americkým pojetím procesu scénografické tvorby demonstruje na podobě modelu scény. Zatímco Matthews byl z USA zvyklý na nestabilní lehké makety plnící pouze funkci věci, na které se zkoušejí různé varianty řešení scény, u Vychodila objevil bytelné, pečlivě propracované modely z echtovního materiálu, vyrobené jako samostatné artefakty, svým způsobem umělecká díla. V době Vychodilova tvůrčího vrcholu bylo obvyklé makety i návrhy vystavovat a prezentovat tak československou scénografii jako domácí stříbro. To už je minulost, nemá smysl nad tím vzdychat. Ale svůj půvab to mělo.
Dušan Buran, Šárka Havlíčková Kysová, Alexandra Kusá, Dan Matthews: LV 100 (Ladislav Vychodil a scéna 20. storočia). Koncepce Zuzana Koblišková, anglické texty Zuzana Koblišková a Dan Matthews, graphic design Peter Nosáľ. Bratislava, Slovenská národná galéria 2020, 144 stran.
Komentáře k článku: Výtvarník, který zbavil scénu výtvarnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
