Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nebe peklo ráj (II)
Z Plzně až na konec světa… Zpět k tomu chlapci… do Prahy počátku šedesátých let.
Šedesátá léta
Náraz pražské reality nemohl být větší.
Náhle jsme měli kde bydlet. Část rodinné vilky na Jarově.
Pozorné sousedky. Konference absolvovaly na rohu Pod lipami a Shafflerovy ulice. Neušel jim nikdo!
Matčiny filmové festivaly. Karlovy Vary, Pesaro, Cannes, přátelé. Herci, novináři, spisovatelé.
Proti plzeňské izolaci velký svět. Vláčil, Juráček… Na čas u nás doma bydlel Claude Jutra, Raymond Garso. Kanadští režiséři.
Jednou ráno mne budil Emil Zátopek, který pak spěchal taxíkem, aby stihl nástup na Dukle. To už byl rok šedesát osm a celou noc s rodiči psali nějakou rezoluci.
Beatles, Janis Joplin, Czesław Niemen… Přítel mých rodičů Zbigniew Cybulski. A Juozas Budraitis. Zajímavý litevský herec.
Jak s tím mohla soutěžit škola?
Rozpor té doby byl obrovský.
Slyším drnkavou melodii hracího strojku. Vrací mne v čase.
Vznícená doba probouzela fantazii a vzdor Foto rodinný archiv
Dětský domov
Náhle jsem se ocitl v dětském domově. Pomsta rodičům.
No… zkušenost.
Milíčův dům.
Rodiče si už pro tebe nepřijdou. Hlásili ti zkušenější.
Školník Draxler nám lámal prsty. Dnes už je to jedno. Dávno je v jiném světě. Odpuštěno.
Osamělost. Nemoc. Sám na pokoji pro osm. Naproti hřbitov. Kolem pustý kopec. Déšť. A útěcha – Příběhy Joky-Joka, statečného želvího chlapíka, který chytrostí a moudrostí přemohl ty velké, hrubé a silné. Joky-Jok, kamarád.
Knihy mne provázejí po celý život.
Setkání
I s krutostí. A také s laskavostí. Nemohli jsme spát. Teta vychovatelka nám vyprávěla svůj příběh války – pamatuji si brambory na klavíru –, pro slzy nedopověděla a… spát.
Spát, to se řekne… spát! Ale jak to bylo dál??? Příběhy…
Noc. A chlapec.
Škola v Lupáčově ulici. Pak, po mnoha letech, do téže školy chodila má dcerka, Terezka. Mnohem později.
Učitelka-sen. Poprvé a naposled jsem měl skvělé vysvědčení.
První láska? Hlavně ona. Nikdy na ni nezapomenu.
Paní učitelka.
Julek
Hned vedle Neumannova vila. Zasazena nízko pod kopcem Parukářkou, nad rybníčkem. Čelem k Olšanským hřbitovům.
Spolužák Julek. Chodili jsme do normální školy v Lupáčově ulici. Co bys kamenem dohodil.
Jeho dědeček-herec zametal listí. Mlčel. Tatínek, maminčin kolega, za pár let spáchal sebevraždu. To jsme ještě nevěděli. Julek sálal energií. Po dědečkovi vykládal „kerkonošské poudačky“. Později to popíral.
Vídali jsme se, už dospělí, v Praze. Pak i v Londýně. A znovu v Praze. Až do jeho nanebevzetí.
V Olomouci jsme s Milanem Šotkem inscenovali jeho překlad Na miskách vah. Můj nástupní „šéfovský titul“. Na inscenaci se spolupodílel orchestr opery, dirigoval šéf opery…
Julek dorazil na zahajovačku s několikahodinovým zpožděním. Nikdo nehnul brvou. Nebo jsem jim to nedovolil?
Nikdy nikoho nepomluvil. Nelhal. Jen ty poudačky zapřel.
Ale to jsem poznal mnohem později… že lidé často vytěsní vlastní minulost.
A na nás je, abychom ji, opatrně a s citem, znovu objevovali. A ne rekonstruovali, spíše zobrazili. V dramatických obrazech, situacích, živých lidech.
Hledat pravdu. To asi byla příprava v mém dětství. V době zámlk, trapného šikanovaní, nedořečených věcí, mocenských zásahů, tichého vzdoru i ohýbání dějin – vždy hledat pravdu!
Nestydět se za to. Nedat se odradit. A jít. Dál. Dál. Dál.
Z minulosti je náhle budoucnost. Tísnivá přítomnost není podstatná. Tradice. A to, co přijde.
Můj otec Milan se svým otcem, mým dědečkem, pplk. Československé armády Emilem Tarantem v roce 1947 Foto rodinný archiv
Po letech…
Až teď, po mnoha letech, jsem v černém kufříku objevil tehdejší zápas svých rodičů. O pasy, o práci. O… důstojnost.
Dokumenty, protokoly, odvolání, předvolání… Bože!
Čas oponou trhl!
A změněn svět!
Opět doma!
Z Milíčova domu slavně vrátil jsem se domů.
Do téže školy. Na Jarově. Paní učitelka Helena Malá. Židovka. Krásná. Jejímu osudu jsem porozuměl mnohem později. Statečná žena. Osobnost. Nikdy si nestěžovala.
Píseň práce nezpívám, protože krákorám, jako vrána.
Z toho vás nebudu zkoušet, ale vykládat budu. Je zakázaný.
A… čtěte ho. Je to dobrý spisovatel.
Milovali jsme ji. Navštěvovali mnoho let i poté.
A opět – půtky s jinými kantory, když nepravdivě vykládali historii. Znal jsem ji často mnohem lépe než paní učitelka B.
Hodná, rezignovaná.
Apatie, nedostatek odvahy. Schopnost poddat se. Nevzdorovat.
Já jsem malý mysliveček
a pospíchám k lesu…
Ale také… skvělí učitelé.
Doba se změnila.
Začínala šedesátá léta…
Znovu svoboda doma. Přátelé mých rodičů, mí kamarádi. A už i kamarádky. A realita… škola. Občas… Rodiče byli aktivní… Tehdy se říkalo angažovaní.
Tak tedy… Státní bezpečnost, policie, výslechy. Díváte se na to třináctiletýma očima.
Ale teď, v době, kdy rediguji útržky vzpomínek, vidím také chvíle štěstí a klukovské svobody.
Kolo, fotbal. Kamarádi.
Přátelé na celý život.
Hrdinové
Svoboda a šikana, svoboda a šikana, svoboda a šikana…
Dodnes. A… – vzdor!
Proto je pro mne Havlíček Borovský velkou postavou.
Nejen díky Masarykovi a jeho interpretaci Havlíčka. Je skvělá. Ale pro něj samotného. Karla… Člověka.
To je hrdina.
A Palacký. Až dnes jej i Riegra více chápu.
Jejich obavy, že volební právo pro všechny, i ty, kteří nemohou nebo nechtějí převzít odpovědnost za svůj život, nese i riziko. Budou hledat snadná a rychlá řešení. A ty, kdo je nabízejí.
Následky vidíme dnes. Trump, Zeman, Erdogan, Babiš, Kaczynski, Babiš, Orbán…
Zpět…
Babička pražská, Marie Tarantová, rozená Kočová, brávala mne do pozůstatků pražských salonů. Tak jsem se ocitl u Palackých… jeho prasynovec… Vzpomínky na obrození, první republiku.
A další… Často bylo to smutné…
Bájná minulost… Vzpomínání. Kultivovaní lidé bez vlivu a víry v to, co přijde.
Vzpomínky na obrození…
V ulicích vlhko a špinavo.
Literatura, hudba, divadlo
Ale ven z té izolace!
Už nejsem v Plzni, hrázi míru a socialismu.
Camus, Sartre, Simone de Beauvoir, Louis Armstrong v Lucerně, Jan Schneider, výborný textař – bydleli u nás několik dní na Jarově, zpívali jsme spolu: Pojď sem, poslouchej, volal na svou přítelkyní Libuší Hamšíkovou.
Jazzové festivaly, beatový festival, Lucerna…
Sbírka na zlatý poklad republiky.
Naděje.
Víra.
Kdo se směje šedesátým létům, neví, čemu se směje.
Knihovny. Má krásná knihovnice.
Knihy.
Obrazy. Výstavy. Koncerty.
Pražské jaro. Dva dirigenti. Málem jsem uvěřil, že Má vlast je průměrná skladba. Kočka leze dírou. Pak přišel Václav Neumann.
Táž skladba. Stejný orchestr. A… hudba. Drama. Smetana.
Hrdina. Představuji si situaci, v jaké Mou vlast a svá poslední díla psal.
Jak bychom se zachovali my?
Má vlast, Pražský karneval – okno do budoucnosti – Viola –
Nevzdal…
S babičkou Ludmilou Kopačkovou, rozenou Hradskou, a kočkou Mícou na jaře 1965 v Plzni, v zahradě domku, kde jsme bydleli Foto rodinný archiv
Praha let šedesátých
Každý den někde. S přáteli. Pak… s dívkami. Pražská divadla…
Ivanov – Za branou, Cyrano – pokašlávající – již tehdy – pan Němeček… v Divadle S. K. Neumanna? Julius Caesar v Divadle E. F. Buriana…
Ale nejen. Romulus Veliký. Václav Voska. To již vím, že nemusí mít koně. Výborný.
A také Karlovy Vary. Gustav Opočenský. V téže roli. Fantastický výkon. I ostatní herci dobří.
V mém domě se bude mluvit klasickou latinou, jak si to budu přát, hexametrem odpovídá barbarovi.
Dodnes jej slyším a dokážu napodobit. Aristokrat jeviště.
Jeho Shylock. Uf. Dědic Krumlovského. Vyvolený, proklínaný. Často zavržený. Ale hledejme v umění spravedlnost!
Po letech jsem se s „Kupcem“ setkal.
Zpět do Prahy!
Cantagiro – bylo v pražské Lucerně, byli jsme tam! Caterina Caselli, Massimo Ranieri, Rita Pavone…
Svoboda v přímém přenosu.
Život, vášeň, nadšení…
Přiopilý zvukař z České televize… italské zpěváky blekotavě ponižoval. Zazpívej to taky tak! myslel jsem si.
A myslím. Dodnes, když slyším pomlouvače.
Šli jsme domů…
Ještě dnes, slyším-li… kouře, ohně, řetězy… vybavuju si Jaroslavu Adamovou, další ženu mého života…
Kritizuješ, pomlouváš? Uvědom si, co jsi dokázal… A pak mlč!
V mém životě mnoho znamenaly ženy.
Velmi. Mnohem častěji silnější než muži.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nebe peklo ráj (II)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
