Divadelní noviny > Kontext

Jihočeská čtyřletka Jany Kališové

Když Jana Kališová přijala nabídku ředitele Jihočeského divadla Jiřího Šestáka na pozici umělecké šéfky činohry, zřejmě netušila, jakou zásadní proměnou si soubor ke konci sezony 2013/2014 po odchodu Martina Glasera projde. Jak se s nesnadným úkolem vyrovnala a jak se během jejího čtyřletého působení jihočeská scéna proměnila?

Režisérka Jana Kališová je s Jihočeským divadlem spjata téměř třicet let. Její spolupráce sahá do roku 1991, kdy ji zvali k režiím operních a operetních titulů. Se souborem činohry se potkala až v roce 2009 při studiu „hitovky“ Liz Lochhead Perfect Days s Věrou Hlaváčkovou v hlavní roli.

Krizová manažerka

S nadsázkou o sobě v prvních měsících hovořila jako o „krizové manažerce“. Z divadla odešel téměř celý pánský soubor – Ondřej Veselý, Ondřej Volejník, Martin Hruška, posléze i Jan Hušek přijali nabídku Michala Langa do Divadla pod Palmovkou, cesty Romana Nevěčného směřovaly do brněnského Národního divadla. Odešel i Zdeněk Kupka. Martin Hruška s Ondřejem Veselým sice zůstali v kontaktu jako hosté, ovšem doplnění souboru bylo nezbytné. Z Divadla J. K. Tyla v Plzni přišli Jiří Untermüller a Jan Kaštovský, z ostravské Komorní scény Aréna René Šmotek, později k nim nakrátko přibyl Petr Halíček. Námluvy probíhaly s hercem Mariem Kubcem, nakonec však zůstalo pouze u jedné spolupráce.

Velká scéna historické budovy

Sezonu 2014/2015 otevřela premiéra hry V jámě lvové. Tragikomedie z divadelního prostředí o německém herci židovského původu, který je v době nástupu nacismu ponížen a vyhnán z divadla, skýtá nepřeberné množství výkladů. Na vzniku inscenace se podílely Jana Kališová s dramaturgyní Olgou Šubrtovou, jež měly na čtyři roky spojit své profesní životy. Inscenací Kališová nastínila, jakým směrem divadlo povede. Z dramaturgického plánu bylo sice patrné, že se bude snažit zachovat Glaserem proklamovanou linii „velkých příběhů“, nicméně jako by se bála tnout do nejožehavějších témat vybraných titulů. Ve hře V jámě lvové Kališová akcentovala humornou stránku, čímž se zbytečně obrousily hrany textu. Inscenace poukázala i na fakt, že soubor složený z dlouholetých členů a nováčků ještě nebyl zcela sehraný. S podobným problémem se potýkaly další premiéry, adaptace Hrabalových Bambini di Praga v režii Janusze Klimszy a dramatizace Wodehousova románu Zavolejte Jeevese, zároveň jihočeská režijní prvotina Martiny Schlegelové. Uvedení inscenace hry Joanny Murray-Smith Žena jako druh v režii Jany Kališové v závěru sezony patřilo k největším omylům sledovaného období. Došlo zde ke spojení hned několika problémů. Do příběhu úspěšné kontroverzní spisovatelky, která si z provokace udělala skvělý byznys, byla totiž nevhodně vybrána s divadlem se loučící Bibiana Šimonová. Výborné herečce, která s Jihočeským divadlem spojila celý profesní život, vedení posloužilo medvědí službou. Režisérka si navíc neporozuměla s žánrem, otázkou zůstává i dramaturgické zapojení Šubrtové. Podobně nešťastným způsobem se v následující sezoně s divadlem rozloučila Lenka Krčková coby Rosemary v Lipusově režii Shanleyho hry Pryč z Mullingaru. I laureát Pulitzerovy ceny může napsat povrchní hru snažící se v žánru komedie podivně filozofovat, ukázala inscenace.

Sezona 2015/2016 se nesla v oddychovém módu, ať už šlo o Kališové recyklaci komedie Kena Ludwiga Shakespeare v Hollywoodu, kterou v roce 2006 uvedla v Divadle na Vinohradech, nebo Šimonem Dominikem zdařile uchopený „fastfoodový“ trhák Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. V obou se představila posila souboru, talentovaný Tomáš Havlínek, který v následujících sezonách přesvědčil o své herecké všestrannosti. Přes očividnou snahu hledat nosná témata se v dramaturgii začaly zřetelněji projevovat obavy z prořídlého hlediště regionálního divadla. Na dramaturgickou rozkolísanost doplatila hra Martina Vačkáře Archa naděje, která vznikla na motivy deníku jednoho z židovských uprchlíků, jimž nacisté ještě dovolili odejít z Československa. V současné době rezonující téma však Kališová s Šubrtovou co nejvíc zjemnily, na jevišti se především hojně zpívalo a tančilo, inscenace byla zdařilá, ovšem poplatná zábavychtivým divákům.

Druhá část funkčního období Kališové se definitivně vyznačovala uváděním zejména zábavných titulů. Balkánskou hořkou komedií Mateho Matišiće Knězovy děti, která svérázným způsobem řešila problematiku klesající porodnosti, se soubor vrátil téměř o dvacet let zpět, kdy zde Jaromír Janeček uváděl frašky rozpačité kvality. Svěží komediální vítr nepřinesla ani Zielinského verze Molièrova Dona Juana či adaptace filmové komedie Pane, vy jste vdova!, kterou se pokusil do divadelní podoby převést Jan Holec. Zvýraznit hořký podtext komedie Lutze Hübnera Úča musí pryč! dokázal Ivan Krejčí, méně se pak dařilo Martině Schlegelové v McDonaghově tragikomedii Kati. Režisérka nepracovala jasně s vedlejšími postavami, navíc klasická celosouborovka postrádala zřetelnou hereckou souhru, kterou posledními inscenacemi kdysi polorozpadlý soubor opět získal. A inscenaci chyběl přesah do obecnější roviny.

V poslední sezoně se Jana Kališová s Olgou Šubrtovou pokusily převést na jeviště adaptaci Doylovy povídky Parazit pod názvem Nebezpečný experiment s Věrou Hlaváčkovou v ústřední roli. Nechme stranou, že se komorní příběh hodil do jiného prostoru, podstatnější bylo, že zejména dámská část souboru „stála“ a repertoár posledních dvou let byl postaven hlavně na Věře Hlaváčkové a Tomáši Havlínkovi, jistě velmi dobrých hráčích.

Za zásadní počin „Kališové mise“ lze považovat Zelenkovo nastudování hry německého dramatika Maria von Mayenburga Živý obraz. Mayenburg se podobně jako Zelenka snaží upozorňovat na nejpalčivější problémy dnešní společnosti, už proto výběr textu jistě nebyl náhodný. Ačkoli Mayenburgův text nepatří mezi snadno uchopitelné, vzájemně souznějící tandem Zelenka–Šubrtová ho zpřehlednil a dospěl k inscenačnímu vyústění vybízejícímu k podnětným otázkám.

Studiová scéna Na Půdě

V únoru 2015, již za ředitele Lukáše Průdka, byla otevřena komorní scéna Na Půdě. Pro první rok života „Půdy“ dramaturgie vybrala tři texty. Slavnostní večer patřil české premiéře hry Petra Kolečka Poker Face v režii Thomase Zielinského. Autor děj situoval do doby úmrtí Václava Havla, kdy s jeho odchodem skončila jedna výrazná epocha novodobé historie (nejen) České republiky spojená s hodnotami, jež se nyní ze společnosti a především z politického života vytrácejí. Jejich konfrontaci s přesvědčením „pravdoláskařů“ Kolečko podtrhl druhou časovou rovinou z období těsně před sametovou revolucí a po ní. Díky zvolené struktuře, propracovaným charakterům postav a přesně zacílené tematice patří Poker Face ke Kolečkovým nejzdařilejším textům s „přesahem“ i na jiné divadelní scény – jeho předchozí hry byly většinou spjaty s místem a časem svého vzniku.

V následujícím monodramatu Mileny Štráfeldové Osamělé večery Dory N. v režii Jany Kališové dostala po dlouhé době velkou příležitost léta téměř opomíjená Jaroslava Červenková. Dokázala obsáhnout širokou škálu životních postojů Dory a jemně vymodelovat možné pocity dcery žijící ve stínu své matky Boženy Němcové. A udržela diváky po celou dobu monologického vyprávění v pozornosti.

Náročnější „půdní linii“ završili Pohani předčasně zesnulé Anny Jablonské v režii Mikoláše Tyce. Ve zdánlivě jednoduché režii si z mnohavrstevnatého textu mohl každý divák vybrat téma, jež ho oslovuje nejvíc: rodinné drama, drama o hledání víry či o konfrontaci ateismu a křesťanství, filozofické otázky víry a smrti.

Po prvních premiérách bylo zřejmé, že dramaturgie „Půdy“ bude odvážnější než na scéně historické budovy. Potvrdila to v další sezoně dramatizace Tolstého novely Kreutzerova sonáta v režii Lukáše Brutovského, jenž se soustředil na hlavní linii příběhu o manželství ukončeném radikálním činem ze žárlivosti. Aby dostál divadelnosti, Brutovský hlavní postavu ztrojil a obsadil Tomášem Drápelou, Pavlem Oubramem a Michaelem Vykusem, jejichž souhra byla zásadní devízou inscenace.

Následující ostrá černá komedie, jak tvůrci prezentovali hru Roberta Askinse Přisámbůh!, měla žánrově blíže spíš k psychologickému dramatu. Inscenační zlehčení Janusze Klimszy závažnější témata textu rozmělnilo. K největším kladům inscenace patřil soustředěný výkon Tomáše Havlínka. Hovoříme-li o solidních až výborných hereckých výkonech, „Půda“ jich nabídla spoustu. Namátkou jmenujme inscenaci Kalifornské mlhy Stephena Sachse v režii Jany Kališové, v níž Lubor Šplíchal nahradil Jiřího Untermüllera kvůli zdravotní indispozici. Daniela Bambasová získala třináctou Jihočeskou Thálii za roli Maude, výsostně barvitou postavu, v níž se herečka s lehkostí pohybovala na hraně tragikomedie. Přitom i ona byla po celé období víceméně přehlížena.

Jihočeskou Thálii o rok později obdržela i nově příchozí Beáta Kaňoková za dívku Chloé v dramatu Nicole Moellery na motivy osudu Nataschy Kampusch Téměř dokonalá láska. V režii Adama Svozila a Kristýny Kosové podala nejen fyzicky vyčerpávající výkon, ale na bázi téměř až filmových střihů zvládla bleskurychle měnit psychické rozpoložení postavy. Nebylo proto divu, že Kaňokovou, spolu s Tomášem Havlínkem, záhy Jihočeskému divadlu „odloudila“ Městská divadla pražská. I to patří k osudu regionálních scén.

Otáčivé hlediště

Pro Jihočeské divadlo je Otáčivé hlediště zásadním zdrojem příjmů. Budí léta pozornost nejen svým programem, ale i tahanicemi s památkáři a politiky o svou další existenci. Je zaměřeno na mainstreamového diváka, přesto dramaturgie necílí na lehké komedie, ale snaží se vybírat tituly, kterým by jedinečný přírodní prostor mohl konvenovat. Po léta zde uváděli své původní hry a adaptace světových titulů Martin Glaser s Olgou Šubrtovou, které vždy prospívalo pracovat v tandemu, nyní především s režisérem a dramatikem Petrem Zelenkou. V adaptaci Doylova příběhu Pes baskervillský, své třetí společné práci, svoji verzi známého příběhu vyšperkovali odkazy na další případy svérázného detektiva a zároveň do ní vnesli humor, jímž žánr detektivky jemně ironizovali. Režisér maximálně využil prostředí otáčivého hlediště a vytvořil výtvarně působivou inscenaci. Ještě jednou se na „otáčko“ po čtyřech letech vrátil tandem Glaser–Šubrtová ve hře, kterou napsali na motivy Stokerova románu Dracula. Glaser dal inscenaci švih lehkostí, s jakou si pohrával s prostředím parku a využíval téměř filmových střihů pro změny prostředí.

Suma sumárum

Čtyřletá mise Jany Kališové Jihočeskému divadlu přinesla kromě dílčích úspěchů a zdařilého rozjezdu komorní scény Na Půdě spíš stagnaci. Jenže Kališová navazovala na výjimečnou éru Martina Glasera a musela si poradit s drastickou obměnou souboru, který adekvátně doplnila. A také zkoušela různé režisérské osobnosti. Možná jí jen chyběla potřebná razance a odvaha k projektům, které mohly vzbudit kontroverzi jako Zelenkova verze Živého obrazu. Protože divadlo by mělo vzbuzovat nejen emoce, ale také klást nepříjemné otázky, jak se nyní pokouší Kališové následovnice Martina Schlegelová.

• Autor: Jiří Landa
• Publikováno: 7. prosince 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jihočeská čtyřletka Jany Kališové

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ