Zasláno
Antonín Schneider, dramaturg Tanečního centra Praha, zaslal poznámku ke Kulatému stolu o divadle pro děti a mládež (příloha DN 17/2020). Respektovali jsme podle nás chybné užití termínu „žánr“, neboť jeho význam je v textu zřetelný. A ještě je třeba dodat, že jsme k jednání vyzvali i zástupce taneční obce (bohužel Antonína Schneidera ne), kteří však do debaty nezasáhli.
Velmi zajímavý Kulatý stůl o divadle pro děti a mládež vyšel bohužel zcela bez tanečního žánru. Vypadá to, i například podle grantových členění, že už v českém jazyce zakotvilo DIVADLO = ČINOHRA a ostatní „divadelní“ žánry tzv. živé kultury ať si hledají nějaké jiné pojmy a jiné kulaté stoly a platformy a granty atd. Snahy o „psychologickou nadvládu“ činohry jsou zřejmé – především v regionální kultuře je to prý tzv. bezpečný žánr. Nicméně není jasné, proč by nonverbální umělecká díla měla být nějak „nebezpečná“, asi se myslí méně srozumitelná, náročnější na představivost atd.?
Ke kulatému stolu jsme mohli přinést informace o dramaturgii minimálně čtyř mobilních uměleckých těles, která pravidelně produkují dětské taneční divadlo: Pražský komorní balet (Kdo je na světě nejmocnější, Jak se dělá balet), dva soubory Tanečního centra Praha – konzervatoře: Balet Praha Junior (Kouzelná flétna, Curtain Up, Stvoření tance, Hudba na dotek – ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Louskáček – ve spolupráci s FIBS), Baby Balet Praha (Tanec pralesa, Vítej na světě, Letem světem, Jak se dělá tanečník), Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy (Louskáček, Marná opatrnost, Péťa a Vlk, Šípková Růženka, Šťastná sedma, Děvčátko se sirkami, Petr Pan, Oliver Twist, Sněhurka a sedm trpaslíků, Nebojte se baletu, Popelka) a další. Je to ročně více než 130 představení ve zhruba čtyřiceti městech ČR (v Praze ve Stavovském divadle, v Divadle na Vinohradech, ABC, Komedii, Hybernii, ve Švandově divadle, Na Rejdišti, v Městské knihovně a jinde v „site-specific“).
Taneční žánr má přehlídky dětských choreografií Dětský taneční svět (k 20. 3. – Světový den divadla pro děti a mládež) a Taneční učitelé roku (k 29. 4. – Mezinárodní den tance). Bohužel – během posledních 30 let s obavami sledujeme postupnou „degeneraci“ pedagogické veřejnosti (programy pro školy), zato se trochu kultivuje samotné dětské a rodinné publikum – někde je po tomto typu divadla vyslovený hlad. Používáme mnoho dramaturgických, marketingových i technologických fint, jak i v těch nejtragičtějších scénických podmínkách (a že jich je) postavit a inscenovat atraktivní taneční divadlo pro děti.
Rozumím tomu, že když se bojuje o záchranu jazyka a verbální kultury, má činohra absolutní přednost, ale to už je snad dávno vybojováno? Teď je naopak kriticky ohrožena – vinou všeobecného blahobytu a digitální demence – tělesná kultura, kondice, estetika, vkus. A vysloveně chátrá ten úplně první vyjadřovací prostředek člověka – nonverbální komunikace. A právě proto je nyní stylizovaný – kultivovaný – karikovaný – rytmizovaný, prostě taneční projev vysloveným elixírem.
ANTONÍN SCHNEIDER
V Praze dne 29. listopadu 2020
Komentáře k článku: Zasláno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
