Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 619)
Je to dávno. Mezi Ketkovicemi a Lukovany v místě zvaném Pod kamenem stála „Chajda“. O víkendech a o prázdninách na ni jezdili trampové z Brna. Měli svůj kroj, svého boha, své náboženství i svou řeč. Vydávali časopis, vedli kroniku a mezi sebou platili svými penězi. Bezcelní ráj nazvali „Asmaguto“. Velel mu šerif. Pozval mě na nedělní boží chvíli, protože se znal s dívkou, která mi tehdy byla blízká. Nazýval ji „Fiškou“.
V Lesní univerzitě mě učili vařit „thén z pejru“, vázat „mňauky z kopru“ a rozumět křiku ptáků. Když jsem našel v mechu modravé peříčko, vetknul mi je šerif za čepici a pravil, to je pírko sojčí, budeš tedy „Sojpikem“.
Pírko, Fišku i ráje dětství odvál čas v zapomenutí…
Nedávno mi poslal jeden čtenář Mudrování virtuální zprávu: Byl jsem v pořadí druhým šerifem Asmaguta, psal jsem o vás do naší kroniky, přikládám foto…
Z dalších zpráv jsem se dozvěděl, že dávný Asmaguťan se jmenuje Miroslav Řezáč, že byl stomatologem, je po transplantaci jater a jeho bratr, který mě překřtil na Sojpika, již zemřel…
Stali se z nás virtuální přátelé.
Múza pravila: Víte, že ten člověk je vynikající řezbář? Dělá ze dřeva nádherné miniatury. Mohla by z nich být skvostná výstava…
V jedné z depeší se přítel vyznal ze svého snu: Od školních let píši verše a drobné úvahy. Chtěl bych je vydat a nevím, jak na to…
Zeptal jsem se: Máte peníze?
Nějaké mám.
Pak v tom nevidím problém…
Požádal jsem o pomoc vyhlášené kumštýře, paní Ivu a pana Dušana Tejkalovy. Výsledkem je sličná knížka. Jmenuje se Žízeň.
Múza v knížce listuje.
Moje básně jsou převážně psané volným veršem, v kterém se cítím svobodnější… Píše autor a předkládá báseň titulní:
Žízeň je touha / a co duše prožívá více / tu žízeň / nebo její ukojení? // Domnívám se, že žízeň má navíc / ta je ten hnací motor života / nikoliv ukojení žízně / či naplnění touhy
Následují krátká rozjímání na téma víry a děsu.
Věřím v jediný a nejvyšší princip veškeré reality, / mnou nepoznatelný, / věřím také v lidskou tradici dobra a spravedlnosti. / V obojím vidím naplnění slova Bůh, / tomu se plně podřizuji / a před tím vším se hluboce a pokorně skláním. // Jsem člověkem, / kterého děsí, / jak prostor / jemu vymezený / je malý // Jsem rovněž člověkem, / kterého děsí / jak málo vykonal / v prostoru jemu vymezeném
Mab, tohle se mi líbí: Krásnější než oči je jejich pohled.
Nebo tohle: Když ztichnou kosy / je posvátný klid / jakoby dozněly zvony // tak jen vyčkej / než oschne rosa na břitu / a šťáva z trav // abys teprve promluvil
Starý pane, poslouchejte.
Do usínající krajiny / ční kostry stromů / a uschlé listí / ve větru / smutnou píseň zpívá / vše zpomaluje se / až se zastaví / pak jako pohlazení / v požehnání / přijdou vánoce
Múzo, a trocha něhy: Kapky rosy / jednu po druhé / sbíral jsem do dlaní / a pak s nimi umyl / celé tvé tělo / aby vonělo láskou
I vy jeden, usmála se Mab.
Přidám: Kumštýři jsou hnízda / kam múzy, / smyslné ženy s vlhkými rty // snášejí svá vejce / jak kukačky / a odlétnou
A ještě:
Křehká je duše básníka / tuláka v rozedřených kalhotách / s odřenými lokty / pošetilce, jenž objasnit chce nekonečno / a nakonec / stejně jako vždy / znaven usíná / hluboko v klínu mladých múz
Přisadím si, starý pane:
Ráno voní rosou / a nadějemi / večer pak láskou / a léčením ran
Na poslední stránce knížky jsem objevil autorův vzkaz. Zde je. Hippokratova přísaha by se měla aktualizovat a není důvodu, proč by se adekvátním způsobem neměla sepsat i pro všechny další obory lidské činnosti. Nechť jsou všichni pod větší morální a profesionální kontrolou.
Mab pohladila knížku a řekla:
Doprovodné fotografie vypovídají o mimořádném talentu mistra řezbáře. Sošky a obličejové reliéfy jsou nádherné.
Jsou Vánoce. Zapálil jsem svíci a rozvoněl purpuru.
Múza pravila: Starý pane, dárek máte. Buďte šťastný.
Pak zmizela.
Brno – Komín, 15. 12. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 619)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)