GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 24)
S Igorem Šefrem v Oděse…
Igor Šefr byl fotograf zaměstnaný v Lidové demokracii. Lidová demokracie byly noviny Československé strany lidové. Československá strana lidová byla jednou ze stran tzv. Národní fronty. Igor Šefr dělal černobílé fotky i v době, kdy se už i v novinách začala objevovat barva. Byla to léta krátce po roce 1989. Tehdy se zdálo, že obrozující se Lidová demokracie se v nových poměrech rozlétne do světa, že ji v tom podpoří nově vznikající Lidová strana, resp. dnešní KDU – ČSL.
Igor Šefr (vpravo). Foto archiv
Nestalo se. Dodnes nikdo řádně neřekl jak to, a proč. S Lidovou demokracií to bylo jako se Svobodným slovem. To byly noviny, jejichž předplatné se dědilo z otců na syny. Po celá ta léta od roku 1948 i v čase normalizačním se snažily jaksi udržet civilizovanou a lidštější podobu, na rozdíl od Rudého práva, Rovnosti a dalších stranických tiskovin. Ale to by byl námět pro nejednu diplomní práci, tak jako působení Čs. strany lidové a Čs. strany socialistické, které jsou dneska odbyty jen jako kolaborující poskokové a stafáž pro KSČ…V obou novinách byli i slušní a talentovaní mladí lidé, někteří dodnes pracují v předních denících, rád jmenuju třeba Radku Kvačkovou a Martu Švagrovou v Lidovkách, Mirku Spáčilovou v MfDnes, Olga Skalková, Jana Schilingová a Karel Žítek prošli Hospodářskými novinami, Jindřich Beránek je mluvčím a zakládajícím členem Klubu novinářů Pražského jara, sporťák Adam Černý je dnes předsedou Syndikátu novinářů, v Českém rozhlase můžete slyšet mnohá vyprávění Karla Sedláčka, pozdějšího hlasatele Svobodné Evropy o kritických letech republiky, ostatně, balkon Melantrichu hovoří za vše…
Ale – k Igoru Šefrovi. Znal jsem ho jako kolegu z nedaleké brněnské redakce Lidové demokracie, občas jsme se setkali, potěšilo mne, když byl oceněn za svou reportáž z Oděsy…Tehdy, krátce po roce 1989 se redaktoři Lidové demokracie i Svobodného slova rozjeli do světa a – no, ta krásná a plodná doba trvala jen čtyři roky, a oboje noviny skončily v propadlišti historie.
Spolu s Igorem Šefrem byl tehdy v Oděse i brněnský novinář a po jistý čas i můj kolega ve Svobodném slově, Antonín Hošťálek, dnes působící ve sféře sociální, hlavní hybatel novin Pečujeme doma, které jsou určeny především těm, kdož pečují o své starší a potřebné blízké.
A toto všechno píšu proto, že Igor Šefr 15. prosince zemřel. Po dlouhé chorobě v podivně mladých padesáti devíti letech (nar. 26. srpna 1961 v Brně). Dozvěděl jsem se o tom na facebooku, pohřeb měl 21. prosince na brněnském Ústředním hřbitově. Protože jsem v tisku a ostatních médiích nezaznamenal žádnou vzpomínku a ocenění jeho práce, napadlo mne, že požádám jeho kolegů Antonína Hošťálka o něco slov…
Nuže, zde:
Smutná, převelice smutná zpráva, přišla před vánočními svátky. Ve věku 59 let zemřel fotoreportér Igor Šefr. Kamarád, dlouholetý kolega a spolupracovník. Hned po Listopadu 1989 jsme se sešli v deníku Lidová demokracie a často jsme spolu jezdili na reportáže. S Igorem bylo vždy dobře, radostně… Pro mne je však těžké psát o blízkých bezprostředně po jejich odchodu nekrolog… A protože Igor se nám už přestěhoval do vzpomínek, použiji raději místo nekrologu jednu z nich. Popisuje cestu, kterou jsme podnikli před třiceti roky.
Igor Šefr s Jindřichem Štreitem v brněnské Redutě na vernisáži výstavy F! Festival fotografie (12. 6. – 28. 6. 2015). Foto archiv
Po roce 89´ se mi práce v redakci začala líbit. A přišly i úplně jiné možnosti. Tehdy novinářství bylo vlastně nejkrásnější. V dubnu 1991 jsme si mohli dovolit i týden v Oděse. Původně jsme chtěli strávit tři dny v Oděse a tři dny v Tiraspolu, kde se válčilo, ale tam nás nakonec nepustili…
1
Asi bych měl říci, že o Oděse jsem mnohokrát četl. O městě z bílého vápence, o městě provoněném mořem a žhnoucím sluncem. Ale Oděsa, do které jsme přijeli s fotografem Igorem Šefrem, to byla úplně jiná Oděsa. Ponurá a smutná. Sovětský svaz se octl na kolenou a všude jsme viděli zčernalé domy a zubožené lidi v modrých plandavých oděvech. Od moře foukal ledový vítr. Byl jsem přesvědčen, že jedeme do krásného jara na jihu, ale tady byl teprve konec zimy. Přesněji takové bezbarvé předjaří.
Vlastně celý týden pršelo. Občas padaly i kroupy. Chodili jsme k moři, ovšem moře nebylo vidět. Šedou clonou slabě prosakovalo jen světlo majáku.
Náš život byl stereotypně stejný. Nakrmit psy na potěmkinských schodech, pak na Primorskij bulvár, kde jsme nakoupili maličké pomeranče do papírového sáčku, a končili jsme na Morskom vokzale, kde jsme hodiny trčeli v nádražním restaurantu, schovaní před deštěm. Vidím ten prázdný lokál jako dnes. Omšelý lodní interiér, pobryndané ubrusy…Na stole před námi záporožské pivo bez pěny, někdy vodka stoličnaja, kterou jsme upíjeli po kapkách a znalecky převalovali na patře, abychom vydrželi co nejdýl. Naproti nám postávaly bufetnyje. Tři matróny s otrávenými výrazy s kokošnikem (čelenka alá Marfuša) a v uniformně s třásněmi, pozůstatkem asi ještě carských časů. Na bufetu, který strážily, byli rozsekaní slanečci a vedle nich konvice s horkým čajem. Vonná pára stoupala ke střeše a do ní bubnoval déšť…
2
Samozřejmě, že nás potkalo i pár zajímavých setkání. A nejzajímavější asi hned po příjezdu. Seděli jsme sklesle na bagážích na hlavní Deribasovské, pokuřovali a dumali, kam se vrtneme. V tehdy ještě v sovětských hotelích po nás totiž požadovali jako po inostráncích nehorázné sumy, a ještě ve valutách. A právě tehdy se zjevila. Odkud si už nevzpomínám. Představila se jako studentka uměnověd Klava, spisovně Klaudie, ba i jméno po otci Vladimirovna nám prozradila.
Obličejík měla drobný. Pleť neměla dobrou a nebyla ani dobře oblečena, ale to zde nikdo. Rty měla lajdácky namalované, avšak oči, ano oči, byly krásné, v drobné tváři se zdály veliké a jakoby stále rozzářené. Náš problém s noclehem tehdy obratem ruky vyřešila. Zarputilou recepční rychle obměkčila a domluvila nám přijatelné ceny. Projevovala se od počátku neskutečně hbitě. Než jsme odpověděli, rozhodla zpravidla už za nás. Když jsme něco opakovaně namítali, stejně jsme za chvíli zjistili, že tam, kam navrhovala zavítat, bez toho už jsme. Povídala nám, co všechno umí, zná, kam nás vezme a co pro nás udělá. Jednou v chůzi nenuceně vklouzly její ruce do našich kapes. Podívali jsme se na sebe s Igorem, ale ona švitořila dál, a tak jsme kráčeli Oděsou jako šťastná trojka. Zdálo se, že bude pro nás nepostradatelná, ale vše skončilo nečekaně rychle. Stáli jsme večer u manželských postelí v nevytopeném pokoji se zaprášenými fíkusy a začínalo to vypadat, že nám snad míní být ke všem službám. Ovšem když oznámila, že si odskočí ještě pro košilku na spaní, Igor vše rezolutně uťal. Já jsem nebyl schopen vůbec slov, jen jsem přihlížel. Netušil jsem, že můj parťák je schopen tak nekompromisního jednání. Vypakoval ji, než stačila cokoliv říct, a ještě vyběhl za ní ven s velkou taškou, kterou si musela někdy během dne přinést. A tak skončil náš první den v Oděse. Následovalo sedm, které jsem z větší části popsal v deníku Lidová demokracie, až přišel den poslední.
3
Viděli jsme ji pak ještě jednou. Večer nám jel vlak a my se rozhodli, že ji před odjezdem ještě navštívíme. Přece jen jsme neměli z našeho setkání nejlepší pocity, a tak jsme si říkali, že je nějak zahladíme a necháme jí rublíky, které nám zbyly. Mobily nebyly, ale jestli nám nechala telefon a my našli adresu — už nevím. Bylo to nedaleko. Avšak dlouho jsme ulici a číslo hledali. Pak ve staré zástavbě před námi nečekaně vyvstal ohyzdný osamocený panelák, který nesl hledané číslo. Před vchodem se vršily hnijící odpadky, chodby uvnitř páchly zelím a přepalovaným tukem. Prolezli jsme celý dům, ale hledanou jmenovku na zvonku jsme našli až úplně nakonec — dole v suterénu vedle schodištní šachty. Zazvonili jsme. Zavyl pes… Bylo dlouho ticho, až pak se odkryla špehýrka, po chvíli zase zaklapla a opět dlouhé vteřiny se nic nedělo. Když se nakonec dveře váhavě otevřely, jen jsme zamžikali očima. Z vlhkého bytu se vyvalila pára, a když zmizela, zhmotnily se tři postavy, jako ve filmu nebo v pohádce. Vypadaly jako uvězněné v tom suterénním bytě. Hledělo na nás vyplašené děcko na nočníku, tlustá žena s jakýmsi turbanem na hlavě, sotva popadající dech, jak se jí dmula hruď, a třetí byla naše Klavočka. Skoro jsme ji nepoznali. Hleděla na nás nenávistně, její velké, údivem ještě víc rozšířené oči říkaly: Co tu chcete, co sem lezete, co se vůbec opovažujete, táhněte odsud. My tam stáli jako přimražení a střídavě zírali z jedné na druhou a do toho ticha se ještě vyvleklo odkudsi zezadu z pokoje s varovným vrčením malé psisko a začalo zuřivě štěkat. Myslím, že jsme se i v tom štěkotu zmohli na otázku, jestli můžem dál. Ale vidím to před sebou jako dnes, Klavuša se v odpověď opřela loktem o veřeje dveří, zahradila nám tak vlastně vchod, naklonila hlavu dopředu a hleděla na nás mlčky s kysele staženými ústy a s tím zlobným nehybným pohledem. Tak co jsme měli dělat? Otočili jsme se a rychle vypadli a vydali se sešlým městem do našeho sešlého a ponurého hotelu. Rubly jsme dali staré děžurné, vyzvedli si bagáž a pospíchali na večerní vlak do Vinnicy, odkud nám jel nad ránem spoj domů — do tehdy ještě Československa.
4
Nosil jsem v sobě Oděsu mnoho let. Takový pocit lítosti to byl. Snažil jsem se jej vyjádřit verši, avšak vznikla jen jakási tříšť obrazů, které se vzájemně rušily. Pak jsem zkusil i prózu, ale nepodařilo se mi asi najít správný tón nebo zvolit správný úhel pohledu, nevím. Když jsem text po sobě četl, nebylo to zase ono. Historky nevyznívaly, něco tomu chybělo. ale plynuly roky a Oděsa se mi vracela. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem nevyjádřil cosi podstatného. A tak jsem si řekl, že se pokusím ještě o tohle. Čím dál víc jsem totiž myslel na jednu radu, kterou dával Konstantin Georgijevič Paustovskij mladým spisovatelům: Pamatujte na to, že všechny barvité podrobnosti, že dokonce veškerý materiál je mrtev, dokud se v něm neobjeví člověk. Že by to byla ona? Ten člověk?
Antonín Hošťálek
P. S. Za fotoreportáž z Oděsy se Igorovi dostalo velkého uznání od jeho učitele Jindry Štreita. Igor u něj dálkově studoval na Slezské univerzitě. A také soutěžních ocenění. Bohužel ty fotografie jsem už nedohledal…
Brněnský rodák Igor Šefr se vzdělával od roku 1984 do roku 1987 na Lidové konzervatoři v Ostravě. Jako fotograf a později fotoreportér se uplatnil v deníku Lidová demokracie v Brně v letech 1990-1994. Rok se živil jako fotoreportér ČTK a po roce 1995 jako externí spolupracovník. Po roce 1995 byl ředitelem reklamní agentury Bílý medvěd v Brně. Od roku 2002 do roku 2005 učil fotografii jako externí pedagog na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Po konzervatoři se studiu fotografie věnoval v letech 1991 až 1994 na Slezské univerzitě v Opavě v Institutu tvůrčí fotografie a dokončil jej na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě v roce 2001.
V posledních letech byl fotografem na volné noze, spolupracoval s denními listy a časopisy, najmě s nezávislým časopisem Konec konců a s novinami Pečujeme doma.
Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 24)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Antonín Hošťálek
Ozvalo se mi
několik kolegů a spolupracovníků, kteří se o smrti Igora Šefra dověděli z tohoto blogu. Mezi nimi i jeho učitel fotograf Jindřich Štreit, který je s Igorem na snímku. Napsal: „Je mi moc líto, že Igor tak brzy odešel. Osudy si však nevybíráme. Kdykoli jsem jel do Brna, tak jsme se potkali. Bude mi moc chybět jeho nesmělý úsměv.“
31.12.2020 (13.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Igor Jestřábek
Hledám kamaráda od dětských let na kus řeči
a najednou šok, že už tu není. Nepotřebuje jeho žena Hana pomoci. Jsme s mojí ženou na výše uvedené e-mailové adrese k sehnání.
05.01.2023 (14.08), , Trvalý odkaz komentáře,