…outsideři na vlnách alternativy… (No. 1)
Publicista Vladimír Hulec je nejen redaktorem DN a šéfredaktorem i-DN, ale od začátku jeho existence i hlavním kurátorem festivalu …příští vlna/next wave…, který dnes – v pátek 7. října – začíná. Využila jsem toho, postavila ho na druhou stranu „barikády“ a položila několik otázek.
Snímek archiv i-divadlo.cz
Jak se festival od svých počátků před 18 lety proměnil?
Jako matematik tě musím upozornit, že osmnáctý ročník znamená, že první ročník nebyl před osmnácti, ale před sedmnácti lety, tedy v roce 1994. Od začátku jsme jako ústřední motto měli – a doufám stále máme – Divadlo jako otevřený svět. Od začátku to byla – či chtěla být – platforma nikdy nekončícího proudu nezávislého, svobodného, hledajícího, okrajového, zkrátka „alternativního“ divadla v tom nejširším smyslu, co termíny „alternativa“ a „divadlo“ obnášejí. Možná by se spíš mělo uvádět „umění“, byť v prostoru divadla jsme se stále pohybovali a pohybujeme.
Petr Lipovský loni uvedl na …nw… premiéru svého projektu Trojjazyčně, s jehož první částí Jen zem, nebe, já a čára obzoru letos hostoval na řadě festivalů, mj. i v off-programu Divadla Plzeň. Letos připravil na …nw… další premiéru s názvem Západní křídlo. Snímek ov-kluby.net
Od začátku byl festival setkáním a setkáváním, dokonce to má neustále v podtitulu: Setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy. Proměňovala se však jeho struktura a koncepce. Tak, jako se proměňovala doba a nezávislé divadlo – či nezávislá kultura – a jeho potřeby v ní. Zprvu jsme dávali hlavní prostor před listopadem 1989 zakazovaným či v průběhu devadesátých let přehlíženým souborům a osobnostem. Objevovali jsme divákům již třeba léta fungující soubory, které byly ve svých komunitách legendami, ale v Praze či vůbec v republice je téměř nikdo neznal – například Bílé divadlo Ostrava, Dekadentní divadlo Beruška Valašské Meziříčí a jejich vedoucí Petr Marek, výtvarník Petr Nikl, hudebník a (dnes spíš) výtvarník Vladimír Kokolia, performer Alex Švamberk, dokonce i Jaroslav Dušek. Hrávali u nás Buchty a loutky, Continuo, Puchmajeři, začínali Antonie Svobodová, Halka Třešňáková, Petr Lipovský, Ondřej Krušelnický. Na …nw… se i později poprvé na větším fóru prezentovala řada dnes legendárních souborů či projektů. Například olomoucké Hořící žirafy Davida Drábka, Komediograf brněnského HaDivadla s Pavlem Liškou, Markem Danielem, Josefem Poláškem a dalšími, Zdeněk Plachý a jeho Skleněná louka, pražští Vosto5, hradečtí DNO. Ale doba opravdových objevů už je pryč. Kdo má chuť a talent, má kde hrát.
Snahu objevovat nové tváře stále máme… Tanečnice a choreografka Jana Vrána připravila na sobotu do NoD premiéru svého sólového projektu Taneční improvizace. Snímek JOHANA STŘÍŽKOVÁ
Co je tedy nyní prioritou festivalu?
Snahu objevovat nové nebo méně známé tváře stále máme a jistě se na …nw… vždy ukáže někdo, kdo má šanci se stát pokračovatelem zmíněných osobností a souborů. Možná to letos bude brněnské divadlo D´Epog, které bude v NoD prezentovat své tři projekty – diptych Žena objekt/subjekt a demo-work verzi Di-sein. Osobnosti a projekty však dnes potřebují především prostor, kde by se mohly mimo prostor, kde vznikly, prezentovat a kde by podobné aktivity potkávaly a prolínaly, dostávaly do souvislostí a konfrontace s jinou diváckou i uměleckou komunitou. Potřebují získat zkušenost s jiným typem diváka, vědomí, že si jejich práce někdo všímá. Takový prostor a takovou možnost se jim na festivalu snažíme nabízet a dávat. Mnohé projekty a setkání nyní již sami iniciujeme, což by nás dřív vůbec nenapadlo. Vznikají tak jednorázové akce jen pro danou chvíli, ale třeba i dlouhodobé projekty. Některé se pak dokonce i rychle „chytily“ – nejvýrazněji Rosťa Novák jr., který s naší finanční injekcí mohl před dvěma lety dokončit svou La Putyku a letos už ji britská kritika zařadila mezi deset Top inscenací v Edinburghu. Obdobně jsme několik let spolupracovali s Divadlem Továrna a nadále pokračuje spolupráce s Miroslavem Bambuškem a mně velmi příjemným – bláznivě milým – souborem Depresivní děti touží po penězích. Připomínám v tomto kontextu Bambuškovu loňskou performanci Zdař Bůh! v ostravském Dole Michal a letošní Uran v Bunkru Drnov, nebo předloňský Relikviář, loňské předávání Poct a letošní projekt Velké zrcadlo Depresivních dětí toužících po penězích.
Pro prostitutky mám slabost… Rozkoš bez rizika na festivalu naposledy (derniéra) zahraje autorskou inscenaci Stařeny. Snímek archiv R-R
Na jaký letošní projekt byste ještě upozornil?
Na všechny premiéry sólových projektů – tanečnice Jany Vrány a performerů Petra Krušelnického a Ondřeje Lipovského – a na sociální rozměr divadla, který také dlouhodobě sledujeme a mapujeme a který letos zastupují Stařeny souboru iniciovaného organizací pro pomoc sexuálním pracovnicím Rozkoš bez rizika v pondělí v NoD. Pro prostitutky a bezdomovce mám v divadle slabost. Na festivalu je budeme mít již potřetí. A v neposlední řadě upozorňuju na pokračování další festivalové linie – mapování nových či méně známých míst pro alternativní divadlo. Po kdysi třeba Divadle Na Prádle, hudebním klubu Radost FX, La Fabrice, MeetFactory, Divadle Kámen v Karlíně, Cross clubu, klubu Potrvá, Paláci Casa Gelmi či galerii ve Školské to letos bude Café v lese ve Vršovicích. V předpremiéře tam další můj velký oblíbenec – režisér a herec Petr Lanta – představí svůj nový projekt 2012 – Zánik domu U. I jeho práce si na festivalu všímáme kontinuálně, v roce 2008 jsme jeho inscenaci ve zkušebně Divadla v Dlouhé Před zlatnickým krámem ocenili Poctou festivalu za Projekt roku. V „lese“ zakončíme pražskou část letošního programu. Ale jsem rád a hrdý na to, že tím nekončíme a další část festivalu se odehraje v Brně.
Proč jste se rozhodli expandovat i mimo Prahu?
Protože to nezávislá kultura potřebuje. V Praze má dnes už poměrně silnou pozici. Mimo Prahu však většinou dost strádá. Chybí jí zázemí i diváci. Dokonce i v Brně divadelní festivaly nezávislé kultury v podstatě nejsou. Spojili jsme se s CEDem a Husou na provázku, kam by asi přirozeně tento směr patřil, a již podruhé se tam pokusíme prezentovat „divadlo jinak“.
Dnes udělí v Divadle Na zábradlí festival své pocty. Proč jste se rozhodli pro tento – trochu nealternativní – přístup k alternativnímu divadlu?
Už sám název, že jde o „pocty“, a nikoli „ceny“ je svým způsobem alternativní. Nechceme nikoho vyvyšovat nad ostatní ani vyvolávat pocit soutěžení. Jde nám o to, vyjádřit tvůrcům v tomto specifickém a často „kamenodivadelníky“ a médii přehlíženém světě alternativního divadla dík. Vzdát jim poctu, že se mu věnují, a dát jim na vědomí, že se o nich ví. A naopak – jak jsem řekl v úvodu – chceme okolní svět upozornit na aspoň některé osobnosti a činy z této oblasti. A to nejen v oboru samotných umělců, ale vzdáváme pocty i produkčním, publicistům a hlavní poctu každoročně udělujeme osobnosti, jež se o alternativní divadlo u nás zasloužila historicky a významem nesmazatelně. Letos jí bude Arnošt Goldflam. Především za jeho iniciační autorské, dramaturgické a režijní aktivity v prostějovském a později brněnském HaDivadle v letech 1978-1993. Víc se dozvíte dnes večer v Divadle Na zábradlí. Celý večer uvádí třináctiletá dívka Fagi, která do Prahy přijíždí ze světa stripů, facebooků a komiksu.
A od zítřka na těchto stránkách budete číst již regulérní festivalová zpravodajství. Například o tom, kdo další si odnesl festivalové Pocty – zrcadlové masky Petra Nikla.
Komentáře k článku: …outsideři na vlnách alternativy… (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
