Postřehy Divadla Kámen (No. 27)
V minulém blogu (Postřehy Divadla Kámen No. 26) jsem se snažil hledat možné zdroje inspirace pro zázračný obraz, který Jáchym Topol použil jako jeden z motivů svého románu Citlivý člověk. Dnes bych se rád věnoval cestě, již obraz v románu urazí. Protože každý zázračný obraz (nebo i jiný zázračný předmět) žije svým vlastním životem.
Panenka na pahorku
Obraz je poprvé zmíněn, když se Táta (hlavní postava románu) s rodinou vrací do rodné obce své partnerky Soni (str. 76). Když přejíždějí most do Poříčí nad Sázavou, autor přeruší popis děje krátkou „historickou“ reminiscencí. Právě přes tento most prý kdysi za zpěvu písní k Marii vnesl houfec poříčských maličkých, bosých a s kajícnými důtkami obraz Panenky na pahorku do poříčského svatostánku. Později se dozvíme, že obraz byl mnohokrát reprodukován v kunsthistorických publikacích, tvář madony se používá na pouťové předměty, turistické tretky, ba i do proticírkevních pamfletů. Její jméno se rádo bere nadarmo: „Panenečko pahorečná“, „Panenko na vršku!“ A jako ke každému zázračnému obrazu se k ní ženy chodí modlit za otěhotnění.
Fyzicky se obraz v ději poprvé objeví na zadní stěně chatrče rybáře Šupiny (str. 179). A autor zde poskytne čtenářům i jeho popis včetně zdobného rámu se serepetičkami. Táta nad rumem ze Šupiny postupně vytáhne legendu, jak k obrazu přišel. Připlaval po řece „uchycenej na větvích“. V rádiu říkali, že do kostela dvakrát uhodil kulový blesk a kostel to vyplavilo i s lavicemi. Možná někdo obraz ukradl, zloději ho vezli po vodě, uhodil do nich blesk, a obraz uplaval. Ale určitě je pravý. Šupina to musí vědět, protože celá léta ministroval a pak měl kvůli tomu oplétačky s režimem. Možná Panenka připlavala za ním. Tátu napadne, že by se obraz dal propašovat někam do Německa a prodat za těžké peníze. Za obraz dá Šupinovi 2 000 korun a slíbí mu, že pro něj nechá pořídit kopii. Bude tu dál viset. To máš fuk, jestli to bude tenhle nebo stejnej, ne?
Šupinovi se obchod nezamlouvá. Když už obraz připlaval, má zůstat u něj. Rybářovu chatrč napadnou zahrádkáři z blízké kolonie. Nejdříve házejí kameny, pak začnou s hořícími fakulemi. Šupina s Tátou a jeho syny musí z boudy utéct na pramičce. Táta se pokusí obraz odnést, sundá ho ze zdi, ale víc nestihne. Obraz i 2 000 korun zůstanou v chatrči a uprchlíci zdáli vidí, jak chatrč vzplane a jak se z ní valí černý dým. Šupina s Tátou si vzájemně vyčítají, že zahrádkářům o obrazu neřekli, mohli tak vypálení zabránit. Pak si všimnou, že místo černého dýmu z chatrče k nebi stoupá bělavý sloupec poklidně splývající s mraky. Šupina vystoupí z loďky a brodí se vodou, až ho sebere proud. Táta konstatuje, že asi propadl malomyslnosti.
Co přesně se v hořící chatrči a v proudu Sázavy odehrálo, nevíme. Ale o tři kapitoly dál (str. 222) sedí Šupina na břehu řeky na stromě, obraz je pověšen na větvích a suší se. Pak se do něj Šupina zabalí a coby kráčející tubus se objeví na Napalmově tábořišti. Vypráví, jak se chtěl utopit, už už polykal vodu, ale najednou ho podplaval obraz a zachránil ho. Rám se rozbil o kameny, ale obraz Šupinu obalil, ochránil před deštěm a donesl na břeh. Teď chce obraz odnést na Chlum bývalému trestanci a nově poustevníkovi Černýmu Lukášovi a jeho soukmenovcům, kteří tam obnovují starý zpustlý kostel. Možná si cestou ještě kus splave řekou, aby vyzkoušel, je-li obraz opravdu zázračný. Ráno není po Šupinovi a obraze ani stopy.
Šupinu i se srolovaným obrazem vyloví z vody obyvatelé chlastkolonie u uhelné lodi, na pláži, která je spíš bahnitou lagunou (str. 285). Propluli sázavskými kaskádami! Šupina je napůl utopený, ale ještě žije. Obraz je znečištěn vším možným svinstvem z řeky i laguny. Uhelnou loď a chlastkolonii napadne motorkářská milice s nohsledy v teplácích a vyplení ji. Táta při útěku z uhelné lodě zahlédne poloutopeného Šupinu s obrazem a vrátí se pro něj na břeh řeky. Na utrženém lodním můstku (určitě jim ho přistrčila Panenka poříčská) sem dopluje teta Maucta s těhotnou Světlanou. Naloží tátu, zřejmě už mrtvého Šupinu a po krátké diskusi i tajemný tubus, který vypadá jako obrovský had. Doplují k Ričínově schovce, kde má motokrosovou motorku se sajdkárkou a přívěsným vozíkem. Táta tubus rozprostře a Maucta zjistí, že je to obraz Poříčské madony. Světlanu vyzve, aby poklekla, protože madonka je jedna z nejmocnějších bytostí ve vesmíru a připlavala kvůli ní, kvůli Světlaně.
Táta nasedne s obrazem do přívěsného vozíku a všichni odjedou Ričínovou motorkou k borďásku do Městečka. Riči s Komárem se tam dohadují o skutečné hodnotě různých devocionálií (str. 334) a nakonec oznámí Tátovi, že si výměnou za motorku vezmou obraz. Začnou ho odvazovat od vozíku a nahlas přemýšlejí, jestli se vejde do fiátka. Vtom přijede policejní auto s policajtkou Jarunou. Hoši přestanou obraz odvazovat a Komár „zdá se, že splynul s tubusem“. Policajtka Jaruna Tátu zatkne. Táta zvažuje scénáře útěku. Zahlédne motorku, vozík s tubusem a fiátka. Obraz je tedy stále ještě na vozíku. Těsně před koncem románu se znovu objeví Tátův starší bratr Ivan. Táta s klukem ho zazdí za zídku kolem jímky ve sklepě borďásku, vyjdou z domu a míří k motorce. Přes postranice vozíku visí přeřezané provazy, lanka se válejí na podlaze a tubus je fuč. Zmizel i fiátek. Další putování a osudy Poříčské madony ponechává autor na čtenářově fantazii.
///
Válečná madona, matka vlasti
Tátův starší bratr Ivan odešel s otcem po srpnu 1968 do Ruska, tedy do Sovětského svazu. Teď se za dost krkolomných okolností vrací do Čech a přiveze s sebou také jednu madonu. Pro úplnost si připomeňme i její románovou cestu.
Ivan pomůže Tátovi a jeho rodině vybřednout z dost prekérní situace na pseudouměleckém turné. Odveze je do Ajvarigorodu, hlavního města malé menšinové ukrajinské gubernie, která se má odtrhnout a stát součástí Novoruska. Ajvarové se s tímto záměrem neztotožní (podle Ivana zradí) a velkolepý festival „nové“ ajvarsko-novoruské kultury skončí krveprolitím (str. 54).
Ivan jako budoucí gubernátor a dvě hlavní hvězdy festivalu – Gérard Depardieu a Táta namaskovaný za zavražděného ruského shakespearovského herce Zoščenka – musí uprchnout. Uchýlí se do Citadely, základny Novorusů v Ajvaristánu. Ta slouží jako sídlo různých úderných praporů. Fungují zde výkonná mobilní krematoria pro pálení těl elitních ruských vojáků padlých zde v rámci „dovolené“, ale je zde také speciální monastýr Válečné madony, matky vlasti.
Na Citadelu zaútočí ukrajinská armáda a je jasné, že ji dobije. Táta se vzepře staršímu bratrovi, v podzemí ho několikrát udeří pažbou pušky, ale hodit jeho tělo do pece krematoria už nedokáže. Sebere mu generálskou uniformu a najde svou rodinu. Homosexuální mníšek Serafion, který byl přidělen Depardieuovi jako tlumočník, je všechny veze směrem k hranicím se Slovenskem. Serafion si na cestu vezme i Válečnou madonu, kterou měl vedle Depardieua také střežit. Madona svými zázraky („září, a tak jako bubnuje, vysílá vlny“) cestou přesvědčí všechny kozáky a jiné ozbrojence, že je mají pustit dál. Serafiona s madonou nakonec odveze jeho bratr – komandant „Sninského průsmyku“. Depardieu zmizí. Tátovi s rodinou zůstane auto a podaří se jim přejet na Slovensko.
Ivan kupodivu přežije Tátovu vzpouru i dobytí Citadely Ukrajinci a objeví se v Čechách na Sázavě, kde hodlá začít další existenci (str. 210). Ku pomoci si přiveze i Válečnou madonu, již mu věnoval komandant „Sniny“. Ve sklepě borďásku Ivan Tátovi madonu ukáže (str. 344). Je to oválný medailonek, který se projevuje rytmickým zvukem, pravidelným dusotem, jakoby zesíleným tepem srdce. Válečná madona. S ní přijde válka. Tato madona posune hranice vlasti. Jsi rád, bratře?
Táta se pokusí o druhou vzpouru vůči staršímu bratrovi. Srazí ho do bahna za zídkou budovanou kolem jímky a chce ho tam zazdít. Pomáhá mu starší syn. Během této činnosti oba slyší strojové, přesné bušení Válečné madony. Když zbývá otvor jen na dvě, tři cihly, Táta přestane zdít: Milosrdenství, chlapče. A odejdou. K borďásku dojede ze dna Sázavy vyzdvižený a rekonstruovaný sovětský tank z roku 1968. Ze dveří borďásku vykročí obludná postava oblepená bahnem, zombie, patrně Ivan. Pod teplákovkou má Válečnou madonu. Posádka tanku omylem vystřelí přímo do borďásku ostrou z kanonu. Hučící ohnivá koule zabahněnou bytost vmázne do nitra domu. Další putování a osudy Válečné madony ponechává autor na čtenářově fantazii.
17. srpna 2020
///
Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN také:
Vladimír Benderski / Zdeňka Brychtová / Petr Odo Macháček /
…
Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 27)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)