Miluju offlajn (No. 5)
Když se nám s Petrou Zachatou dostala do rukou pozvánka na program Malé inventury, zůstaly jsme sedět, jako by nám ulítly včely. Každý večer v divadle? A psát? Jak to zvládnu se svými osmihodinovkami v callcentru? A kdy budu vařit? Zvykly jsme si zkrátka na úplně jiný životní režim, kterému jsme se musely chtě nechtě přizpůsobit, a divadlo jako by nás najednou vytrhovalo ze zajetých kolejí – ostatně tak, jak by v ideálním případě mělo. Počáteční šok a rozpaky však samozřejmě v mžiku vystřídal příval absolutního štěstí: Nebudeme usínat u monitoru! Uvidíme živé herce!
V pátek jsem se pro svou dávku hormonu štěstí vypravila do odlehlé MeetFactory. Cesta kolem smíchovských kolejí byla ještě zvláštnější než obvykle – vzhledem k výlučnosti akce jsem v dešti nepotkala ani živáčka a jen se modlila, aby se za mé loňské nepřítomnosti divadlo nepřesunulo jinam. Naštěstí jsem foyer, kde již přešlapovalo pár vybraných kritiků, trefila správně a v komorním sále na nás čekal náš vytoužený Serotonin – divadelní adaptace románu současného francouzského autora Michela Houellebecqa.
Matěj Samec v anotaci správně nepoužil slovo dramatizace – dramatická inscenace opravdu není. Hlavní „hrdina“, šestačtyřicetiletý Florent-Claude (Jan Hájek), by měl být na vrcholu života, místo toho však směřuje k jeho konci. Jeho dny jsou osamělé a prázdné a chmury zahání antidepresivy a nákupy v supermarketu Leclerc, jehož regály překypují hojností hummusů všech chutí a barev. Nevidí před sebou žádnou budoucnost, a tak utíká do přízemní přítomnosti – do nákupní tašky, z níž kromě zásoby hummusu vytahuje jedno pivo za druhým –, a především do minulosti, ze které stejným způsobem loví vzpomínky na své zkrachovalé vztahy.
Na scénu tak postupně přichází dávná známost Claire (Diana Toniková), kamarád Aymeric (Tomáš Drápela), a nakonec i osudová láska Camille (Andrea Elsnerová), ačkoliv vzpomínku na ni Florent zpočátku opakovaně odkládá. Ze záznamu přednese šokující monolog na téma orálního sexu se psy svým naivním hláskem také Bára Poláková, přičemž Hájek ještě znásobuje nepohodlí, jemuž jsou diváci vystaveni, svým pátravým pohledem. Inscenace postavená na Florentově sebereflexi je založena především na Hájkově soustředěném hereckém výkonu a ostatní role jsou poměrně nevděčné, hercům je většinou přidělen jediný výstup a po zbytek času sledují dění na scéně.
Možnosti soustředit se na nedramatický, filosofický text příliš nepomáhá ani režie Natálie Deákové. Hercům přidělila jen pár rekvizit, jež mají většinou jediné (či žádné) využití – jako třeba krabičky s hummusy, které Hájek v pozadí scény pouze vyskládá do pyramidy. Do téhož místa, daleko od diváků, situovala i Drápelu při monologu, který navíc zazní ze záznamu. Reprodukovaně promlouvá také Florentovo alterego – konkrétně ze svítícího MacBooku, jenž je protagonistovým nejbližším přítelem, avšak namísto Hájka hlas z neznámého důvodu namluvil dramaturg Matěj Samec.
Představení nicméně zachránil silný závěr, uvozený příjemně dekadentní písní The End kapely The Doors: protagonista uzavře svou zpověď Činem, jemuž režie poeticky přiřkne dvojí význam. Monolog o sebevraždě skokem z okna totiž herec zakončí tím, že se položí do svého křesla (autosedačky na kolečkách) a odsune se do zadní části scény, na úroveň Elsnerové v roli Camille, do níž je Florent stále platonicky zamilovaný. Spojit život s jiným člověkem je pro něj stejně těžké jako ho ukončit – ne-li těžší, neboť pád trvá jen několik sekund. A pouze tyto dvě možnosti jsou východiskem z hrdinovy prázdnoty.
MeetFactory, Praha – Michel Houellebecq: Serotonin. Dramatizace a dramaturgie Matěj Samec, režie Natália Deáková, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč, zvukový design Martin Kuhn. Premiéra 14. června 2020, na Malé inventuře 26. února 2021.
///
Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.
Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)