…outsideři na vlnách alternativy… (No. 4)
Druhý den festivalu …příští vlna/next wave… v NoDu (tentokrát navíc s fakultativním výletem do Drnova) přinesl ohňově-robotickou show, reprízu zrcadlového projektu Depresivních dětí, Bambuškův Uran a zejména diptych Divadla D’EPOG, letošního festivalového Objevu roku.
Přiznávám, že Divadlo D’EPOG, které bylo v pátek odměněno festivalovou Poctou pro objev roku, jsem si pro sebe divácky objevil až včera – a je to objev, za který jsem vděčný. Mladé brněnské divadlo, které tvoří absolveni divadelní fakulty JAMU, představilo (poprvé v jednom dni) oba díly svého diptychu Žena objekt/Žena subjekt. Autorské texty dramaturga Petra Mašky se inspirují dvěma skutečnými ženami: v prvním díle zvaném Heteronym Nin (rež. Lucia Repašská) spisovatelkou Anaïs Nin, v tom druhém – Display Pastrana (rež. Eva Rysová) – chlupatou ženou Julií Pastranou.
Julie Goetzová v Heteronymu Nin.
Spojuje je forma divadla pro jednoho herce (přesněji: herečku) i obsazení: v obou inscenacích hraje Julie Goetzová. Právě ona je, zdá se, pro tvorbu divadla klíčová: neznám druhou herečku, která by byla tak charismatická, hlasově i pohybově vybavená a schopná v okamžiku změnit intonaci, držení těla i míru stylizace. Přesně odlišuje postavy, hned naváže oční kontakt s divákem a hned zase uhne – pro mě osobně bylo vrcholným zážitekem už samo sledování toho, „jak je to udělané“. A ony ty texty jsou navíc dobře napsané a „něco říkají“! D’EPOG je zjevně divadlem, jehož tvorbu bude dobré sledovat.
Julie Goetzová v Heteronymu Nin.
Projekt TO BE OR NOT BE A BOT… R.O.B.O.T souboru Amanitas fire theatre a Stanleyho Povody Robotmana je syntézou akrobacie, ohňostroje a robotů; roboti se bohužel vinou technické závady nezapojili, a tak se záměr nezdařil. Koukalo se na ty talentované akrobatky s prskavkami dobře, a nepohybliví roboti v pozadí v kombinaci s nimi vyvolali dojem jakési industriálně-vánoční atmosféry, jinak však příliš o čem psát není. Po ohnivých robotech se část diváků odštěpila na Uran Miroslava Bambuška, za nímž vyrazila autobusem do bunkru Drnov kdesi u Slaného. Já jsem však vytrval v NoDu, proto jen odkážu na nedávnou recenzi Lenky Dombrovské.
Nu, a večer se podruhé představily Depresivní děti se svým projektem Velké zrcadlo. Klára Zindulková ve včerejším blogu odmítla vyjevit podrobnosti, aby nezkazila příštím divákům zážitek. Já jednak nesdílím její nadšení, jednak předpokládám, že některého čtenáře by okolnosti zajímat mohly, a proto asi takhle: hrozí-li, že byste se na Velké zrcadlo vydali, pod obrázkem už čtěte jen na vlastní nebezpečí.
Depresivní děti touží po penězích: Velké zrcadlo. Snímky VOJTĚCH BRTNICKÝ
Základní koncept vůbec není nezajímavý: proti divákům na elevaci je za oponou postavena totožná elevace, na které sedí (v bílých košilích) účinkující. Každý divák má mezi nimi přímo proti sobě svůj „obraz“, který jej zrcadlově napodobuje. Potud je to, myslím, skutečně dobře vymyšlené (i docela slušně provedené), a pokud by původně nervózní nejistota trvala celou tu hodinu, která byla projektu vyhrazena, mohl by to být docela zajímavý psychologický experiment. Jenže velice brzy se věc (nejspíš hlavně díky veselé taneční hudbě) překlopí do humorna, někteří diváci testují fyzické možnosti svých obrazů, jiní se svůj obraz snaží svléknout. A pak se do věci vloží Hlas moderátora, který divákům zadává úkoly (Jděte tam a tam, najdete tam to a to), několikrát promění koncept a nakonec divák musí tvořit zrcadlový obraz svému herci. Z původně docela slibného uměleckého tvaru se stala jakási teatralizovaná táborová hra, která – nutno přiznat – řadu diváků uvrhla do stavu nepokrytého nadšení. Pro divadelní tvůrce je to patrně vzkaz: divák, který sleduje divadlo, je passé. Divák chce dostávat úkoly.
Komentáře k článku: …outsideři na vlnách alternativy… (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
