Divadelní noviny > Blogy Kontext Názory – Glosy
Uzávěra
Máme tu lockdown. Česky by se asi řeklo uzávěru. Šel bych vyvenčit psa aspoň těch povolených pět set metrů od domu, ale mám jen kocoura, který si spokojeně leží na stole vedle mého notebooku a spí. Lockdown měl odjakživa, pokud jsme ho občas nebrali na chalupu. Uklidňuje mě, že alespoň on nevypadá, že by mu něco chybělo, nepotřebuje vydělávat, nechybějí mu koncerty ani cesty do ciziny. A taky si nemusí pořád vymýšlet nějakou práci, aby se z té izolace nezbláznil. Jenže co mám dělat já?
Dneska jsem se například bavil zprávami o tom, že kromě typicky českých slov, jako je třeba kurzarbeit, se teď objevila spousta zajímavých odvozenin od názvu viru, který nás tu tak sužuje. Od těch jednoduchých, které by napadly kdekoho – koronáč, koronakrize nebo koronaidiot (ten, kdo ignoruje možnost nákazy) – až třeba po koronabordel, výraz, jímž někteří lidé charakterizují současnou Českou republiku, případně její vládu. Anebo mne se nepříjemně týkající pojem korosádlo – rozdíl ve váze člověka na počátku a na konci karantény. Jsou tu i termíny které se rodí z jiného základu – distanční výuce se prý říká škola v pyžamu a souvisí s ní i krásná česká zkomolenina haranténa…
Kdepak čeština, ta si umí poradit! Sám jsem teď napsal dvě koronaknihy, uspořádal několik onlinekoronakoncertů a složil tucet koronapísniček na novou… koronadesku? No, snad už to zas bude prostě jen deska!
Nejzdravější by asi bylo, kdyby se člověk nad celé to běsnění kolem dokázal trochu povznést, aby aspoň nešířil koronapaniku. Vždyť je tolik věcí, které se dají v izolaci dělat! Uklízet něco, o čem jste si mysleli, že na to nikdy nenajdete čas, konečně se pořádně naučit nějaký cizí jazyk, dát do pořádku rodinnou historii a třeba i nahrát vzpomínky pro svoje potomky. A kdyby se člověk na nic z toho nezmohl, tak každý z nás má přece doma knihy, které doteď neotevřel – a co nám v této chvíli brání otřít z nich prach a konečně se do nich začíst?
Sedím u počítače, kocour leží vedle, mžourá, trochu pelichá a občas se na mě podívá, aby naznačil, že ho to ťukání do klávesnice poněkud ruší.
Přichází zpráva z Islandu, že tam v noci bylo zase zemětřesení. Třese se to tam teď každou chvíli a lidé se začínají obávat, že bude následovat sopečná erupce. Píšu kamarádce Soně, informuji ji o našem lockdownu a celém tom koronabinci; na oplátku mi líčí, co se děje u nich v Reykjavíku.
Zničehonic napíše: Fuj, už se zase třeseme! A do toho ten vichr… Je to docela lahůdka. Když se vyděšeně zeptám, jestli je v pořádku, odpoví mi: Ale samozřejmě. Tohle nic nebylo. Připomnělo mi to video se záznamem nedávného rozhovoru islandské ministerské předsedkyně pro stanici CNN. Když se uprostřed interview začalo všechno okolo třást, politička se jen na vteřinu zarazila, omluvně podotkla: Promiňte, máme tady zemětřesení…, načež okamžitě navázala tam, kde předtím skončila, jako by se nic nestalo.
Soňa mi ještě napsala, že když se teď zeptala osmiletého syna, jestli ten otřes taky cítil, odpověděl jí: Jasně, cítil jsem to, ale ta kniha je tak zajímavá, že nemám čas sledovat zemětřesení!
Tak já si jdu taky číst. Já zase nemám čas propadat koronadepresi!
///
Převzato se svolením autora z Čtení pro přátele No. 93 / březen 2021, které rozesílá svým přatelům a příznivcům písničkář Jan Burian.
Komentáře k článku: Uzávěra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
