Divadelní noviny > Festivaly

Miluju offlajn (No. 10 – bonus)

Ještě o jedné produkci jsme v těchto reportážích nepsali – o divadelní instalaci nové umělecké platformy Third // Space Místo. Konala se v sobotu 27. února odpoledne v prostoru Divadla X10. Nahradila představení Jeskyně slov, které se z důvodu covidu v souboru nemohlo uskutečnit.

Třetí prostor chápeme jako prostor mezi mentálním stavem jednotlivce a vnější realitou.
Zkoumáme jeho „přetékání“ do reality, respektive jeho fyzické či vnější otisky v prostoru sdílené
reality. Předpokládáme totiž, že je možné být ve třetím prostoru nejen sám, ale také ve dvou,
ve třech či ve větší skupině. Tento prostor má co do činění s hrou. Zajímá nás, jaký je vztah mezi
hrou a třetím prostorem, píší v charakteristice svého projektu jeho zakladatelky Aneta Fodorová, Martina Dobiášová a Juliana Höschlová. A pokračují: Participativní projekt vznikl v roce 2019 za účelem hledání nástrojů pro zapojování publika do kreativního procesuV průběhu tvorby jsme spolupracovaly s nejrůznějšími sociálními skupinami od prodejců Nového prostoru po studenty gymnázií. Současná podoba projektu vznikla na rezidenci zastřešené Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA na zámku Žďár nad Sázavou. Součástí projektu je také dokumentace a archivace proměny prostoru a otisků účastníků v podobě autorizovaných výpovědí, ať už verbálních či vizuálních.

Koncept je to jednoduchý. Diváci vstoupí do divadelního prostoru a mají v zásadě neomezený čas reagovat na instalaci, která je v něm připravená. Poté se vrátí a společně s tvůrkyněmi o tom, co v prostoru viděli, vnímali, cítili, dělali a proč, diskutují. Tvůrkyně jim nabídnou různé interpretace toho, co diváci – či spíš účastníci – dělali a viděli, co instalace měla (či mohla) symbolizovat, a jsou vyzváni, aby – mají-li chuť a potřebu – do prostoru vstupili znovu a na základě nových informací jej opět pozměnili.

V průběhu diskuse se tvůrkyně ptaly, co vlastně nabízejí, co dělají. Je to hra? Je to psychohra? Je to instalace? Je to divadlo? Nebo je to něco jiného? Samozřejmě je to vše jmenované či cokoli jiného. Záleží jen na nás, jak si to pojmenujeme a zda hru-instalaci-divadlo-performanci přijmeme a jak budeme na podněty reagovat. To je na těchto projektech to nejzajímavější. To nejpodstatnější je pak interpretace celého dění a rozprava/diskuse nad ním.

V podstatě tedy jde o hru s psychologickými prvky a symbolickými znaky/kontexty, kterou tvůrkyně nahlížejí archetypálně a antropologicky. Máme tendenci – a v rozpravě to zaznělo – interpretovat dané předměty i dění symbolicky, dávat jim až náboženský či spirituální rozměr a podle toho se k nim chovat či je upravovat, přemísťovat a podobně. Pokud byly v prostoru bezdomovci, tak – jak řekly tvůrkyně této instalace – oltáře přímo vytvářeli. Naopak děti měly tendenci vytvářet dětské hřiště či konkrétní prostředí typu školy, nákupního centra a podobně a dle toho si v nich hrát. V podstatě vytvářely dětské hřiště (což je jedna z možných interpratací toho, co akce obnáší). Někdo je kreativní, jiný destruktivní. Záleží na povaze, na situaci. A tak dále a tak podobně dle toho, jaká skupina instalaci navštívila. A pochopitelně jinak reagovali ti, co byli v instalaci sami, a jinak kompaktní či naopak různorodá skupina. Důležitý je také čas a intimita či otevřenost prostoru.

Mnohé z reakcí návštěvníků/aktérů lze predikovat. Zajímavá je konkrétní situace, instalace a koncept. Ten v tomto případě počítá s diváky obdobných projektů (ani daného konceptu) pokud možno neznalými a s oněmi dvěma koly, kdy aktéři (účastníci) po rozpravě mají šanci prostředí ještě pozměnit. A pro tvůrkyně je také podstatné, že stopu, kterou v prostoru aktéři (diváci) zanechali, zachovají pro další konání této akce (pro další účastníky/aktéry). V ideálu – pokud by se akce odehrávala stále ve stejném prostoru – instalaci uchovají. Pokud ji musejí přenést do jiného prostoru, snaží se uchovat pokud možno co nejpřesněji poslední podobu dané instalace. Tím vzniká jakási „historická“ stopa. Jak píšou v anotaci projektu, tvůrkyně tuto stopu zaznamenávají (asi fotograficky), čímž by vzniká jistě zajímavá řada proměn daného prostoru, jeho paměť, již vždy nová skupina posouvá v čase dál. Nakonec tedy vznikne cosi jako kronika, co dodá akci další – dlouhodobější – rozměr. Asi jako když točí Helena Třeštíková časosběrný dokument. Jeho význam a kvalita se ukáže až po delším čase.

Takový je tedy koncept této produkce, jak jsem jej aspoň pochopil. Vnímám jej – abych odpověděl na otázky položené v úvodu diskuse – jako psychohru v předem dané (divadelní/performativní) instalaci. Projekt navazuje na řadu obdobných a je otázkou, zda jen opakuje již jindy u nás projevené/prozkoumané, anebo poznatky rozvíjí a posouvá. Protože jde vždy a jednoznačně o výzkum, o experiment. A objev nelze učinit dvakrát. Nicméně se v něm – tedy v experimentování – dá pokračovat, navazovat, poznané prohlubovat, rozšiřovat. Výsledkem není „hotové“ (definitivní) umělecké dílo, ale mělo by to být poznání o člověku, o nás. Je na samotných tvůrcích a jejich znalostech a zkušenostech, kudy se budou ubírat a o co jim (pů)jde. Obdobné snahy či postupy, jednání bychom mohli vystopovat v dávných kulturách, ty ovšem byly nevědomé. Mám na mysli otisky předcivilizačních kultur v jeskyních typu Altamira, které dnes nacházíme. V moderní době pak takto pracují – nepočítám-li psychology – především výtvarníci.

Vybavuju si například brněnského performera Tomáše Rullera, který takto experimentoval v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Ve venkovním i vnitřním prostoru nabídl jednoduchou instalaci sestavenou vesměs z dlažebních kostek a hlíny či písku a pak ji v době konání akce (výstavy) sám či za pomoci návštěvníků, případně počasí (konala-li se venku) nechal fungovat (destruovat, vyvíjet) samu o sobě. Její histori zaznamenával fotograficky. Obdobně postupoval výtvarník Ivan Kafka. Například v rámci týdenní akce nezávislých výtvarníků Malostranské dvorky (1981) napíchal v ulici Jánský vršek na Malé Straně v Praze do země obrovské množství špejlí. Jejich obrazec i konzistence se postupně – jak šel čas – proměňovaly. Obdobné akce pak inicioval s různým výtvarným konceptem v krajině častěji.

Vzpomenout můžeme i na Tomáše Žižku a jeho akce ve veřejném prostoru, na instalace Petra Nikla nazvané Hnízda her (Galerie Rudolfinum, 2000, Mánes 2010/2011 ad.) či Play/Vikýře v rámci projektu Orbis Pictus v Malostranské Besedě. Vybavují se mi i instalace Hany Voříškové v lesích, parcích či zahradách. A pochopitelně různé instalace v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, které jako kurátoři připravují Danisa Václavová a její muž, výtvarník Krištof Kintera, jenž ostatně také tímto směrem pracuje a uvažuje. Často může příchozí do instalace něco přidat, změnit ji či dokonce si něco odnést. Vzpomeňme na soubor Depresivní děti touží po penězích a jejich Reliquiarum. Anebo imerzivní projekt Capm Q v rámci Pražského quadriennale 2019. Šlo sice o trochu jiné koncepty, ale v zásadě o podobné divadelně-instalační formy a interpertace. A byly tu i skupiny ze zahraničí (např. Rimini Protokoll na festivalu Divadlo Plzeň s instalací bez herců – Nachlass), které pracují s různými koncepty divadelních instalací bez herců a vtahujících diváky do dění či participace na něm.

U nás teoreticky i prakticky (iniciačně) obdobné koncepty a uvažování rozvíjel v šedesátých až devadesátých letech minulého století psycholog Bohuslav Blažek, což dokumentuje jeho nedávno Pražskou scénou vydaná monografie Divadlo v proměně civilizace. Na něj navazuje již zmíněný Tomáš Žižka, Václav Cílek, Roman Černík (který byl ostatně přítomen této produkci a vášnivě diskutoval) a řada dalších, amatérů i profesionálů z různých oborů.

A k nim se nyní připojily i tvůrkyně platformy Third // Space. Zatím jsou na začátku. Chtějí-li někam smysluplně dojít (a ne si jen tak hrát), je před nimi dlouhá cesta. Je to však cesta podnětná a mnohé v člověku, v jeho chování, archetypech či vůbec psychofyzickém ustrojení odhalující. Je na nich, kudy se yvdají a co budou zkoumat. Odehrává se vždy na pozadí (v kontextu) přítomnosti/současnosti, tedy vždy bude aktuální, proměňující se.

Koncepce projektu se opírá o paralelu se skutečným světem, v němž neustále vstupujeme do budoucnosti vyvěrající ze světa, který utvářely generace i jednotlivci před námi. Svět, ve kterém žijeme, nejdříve poznáváme a prožíváme a v různé míře vědomě či nevědomě přetváříme. Tento proces je v našem projektu tematizován, fyzicky prožíván a reflektován, píšou ve svých materiálech tvůrkyně platformy Third // Space.

Za sebe mohu říci, že budu se zájmem cestu budu sledovat. To, co jsme zažili v Divadle X10, byl jen nepatrný krůček, úplný počátek.

///

Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 5. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 10 – bonus)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ