Divadelní noviny > Festivaly

O době těhotné strachem

V úterý začal 31. ročník Mezinárodního festivalu divadelních škol Encounter/Setkání. Včera měl na programu online přenos inscenace JAMU Hády – Pokusy o minulost. Přinášíme reflexi, kterou nám o tomto projektu napsal náš vídeňský dopisovatel.

Hády – Pokusy o minulost jsou první absolventskou inscenaci ateliéru herectví Niky Brettschneiderové, Igora Dostálka a Andrey Buršové. Poslední dva převzali vedení ateliéru jako hlavní pedagogové po úmrtí mé ženy, herečky a dlouholeté divadelní pedagožky, jejíž jméno ateliér stále ještě nese. To má bezpochyby svůj důvod nejen v tom, že to byla ona, kdo v roce 2017 vedl výběr studentů do „jejího“ ateliéru, a v tom, že z počátku rovněž onu vybranou skupinu studentů herectví vyučovala, ale jistě také v tom, že je to ona, kdo své studenty herectví vedl k rozšiřování jejich možností a k neuhýbání překážkám.

V autorské inscenaci připravené podle románu Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo hrají Cupáková Denisa, Gajdoš Daniel, Ilčinová Júlia, Kotlár Tibor, Obdržálek Šimon, Řeháková Anna, Škopová Zuzana, Šlachtová Sabina, Začalová Zdislava a Zelinka Jakub.

Hned na začátku svého textu jsem – zřejmě netradičně – uvedl jména všech hereček a herců (ano, jsou to absolventi, kteří ještě nedostali diplom, zbývá jim pár měsíců studia, ale zcela bezostyšně si už teď zaslouží ono pojmenování herci či herečky). Zároveň jsem si neodpustil speciálně podtrhnout ono v programu inscenace rovněž uvedené herecké vedení Andreou Buršovou. Režisér, dramatik i scénograf Igor Dostálek měl v tomto opusu tolik práce, že mu přišlo jistě k duhu, že jeho kolegyně – pravá ruka ve vedení ateliéru – hodně pracovala s herci. A v inscenaci je to vidět. Stalo se něco nesmírně důležitého. Mladí herci se zde nepředvádějí jako budoucí hvězdy hereckého nebe, ale jako lidé, kterým lze – jako lidem i umělcům – věřit! Měli to těžké, ale tíhu své práce v době až neúnosné pandemie vzali seriózně a vážně, zodpovědně. Nehledali omluvy v dané situaci, ale soustředili se na co nejvěrohodnější ztvárnění svých postav tak, aby jim sami dokázali věřit. A proto jim teď věřím taky já – divák.

Někdy v polovině osmdesátých let jsem v mnichovském Schwabingu navštívil v jeho bytě česko-německého spisovatele Otu Filipa a on mně na stěně pracovny ukázal velkou mapu, na níž vyznačil tři hlavní body: Mnichov, Salerno a Ostravu. S velkým nadšením mně vysvětloval, jak propojuje dění svého připravovaného románu v onom prostoru. A říkal cosi o zpětných vazbách. Hády, respektive už román Sylvie Richterové, mně tu scénu vybavil: spisovatele, zabraného do dění a pohybu v prostorech, které si vybral jako scénograf svého příštího románu. Mimochodem, uzlové body románu byla ve Filipově případě místa, která dobře znal. A stejně tak je tomu v případě Richterové. Její román se odehrává v Brně, Římě a Praze. Trochu taky v prostoru kolem Velkého Meziříčí. A těmto místům jsou věrni i inscenátoři Hádů.

Román Sylvie Richterové je obsáhlý, s vícero dějovými liniemi, vystupuje v něm množsví protagonistů. Čtenář se v tom množství lidí i dějů může snadno ztratit. Dramatizace tak jistě nebyla lehkým úkolem, ale myslím zcela naplnila pedagogická i divácká očekávání, snad až na přece jen poněkud přehnanou délku produkce. Pokusu o zachování mnoha svědectvía faktů a a co nejdůslednější předestření všeho kritického k „bývalému režimu“ rozumím. Nejen divadlo, ale i naše společenské prostředí by se těmito obdobími mělo zabývat daleko intenzivněji a především více. Jedna inscenace jistě nezvládne vše, co velká část společnosti buď z alibismu nebo z prosté nechuti „vrtat se v minulosti“ opomíjí.

Představení začíná pálením svazků Státní bezpečnosti na svahu kopce zvaného Hády v listopadu 1989. Pokud vím, pálily se ty svazky především na zámku v Kunštátu. V lesích za Hády vybudovali soudruzi v sedmdesátých letech v naprosté tajnosti obrovské centrum státní bezpečnosti. Ale dovedu si představit, že pro autorku z brněnského Králova pole byly Hády – jako kopec a navíc taky lom – ještě z dob dětství něčím tajemným, a proto umístila právě tam ono pálení. Stejně tak jako šílený výstup na Mont Everest, překonání Himálájí, který kdysi političtí pedagogové připravili jako několikadenní zábavu školním dětem (Brno je jen něco málo dvě stě metrů nad mořem, Hády téměř pět set). Školní děti musely na kopec za městem chodit tak dlouho, dokud virtuálně nevystoupaly až do himálájských vrcholů, aby pochopily rozdíl mezi dvěma sty a téměř devíti tisíci metry „na vrcholu v Himálajích“.

Už počátek inscenace je těhotný strachem, který v tehdejší době na lidi přicházel, byť čtveřice herců, kteří coby estébáci pálí dokumenty, je pojata trochu schematicky. Daniel Gajdoš (Kazimír) jako typ, který prochází bezmála celým dějem, má v jednom momentu dokonce intonační zádrhel. Ale to je výjimka: všem hercům se totiž dají jejich hlasové intonace a fyzická jednání během celých tří hodin plně věřit.

Kazimír, Jan Lazar (Jakub Zelinka) a Velemír (Šimon Obdržálek) jsou ústředními postavami. Šimonův Velemír je svým výkonem rovněž důvěryhodný. Jeho pokusy působí věryhodně. Jeho pokusy o obtěžování jedné z děvčat (Anna Řeháková), trubačky oddílu, jsou herecky citlivé, mají vhodnou jemnost. Je dobře, že nemusíme koukat na perverzní hrátky dvou mladých lidí, jak tomu občas nejen na českých jevištích bývá. Stačí přece náznak. První dva (Kazimír a Jan) spolu chodili jak do školy, tak „do pionýra“, třetí byl jejich svazáckým vedoucím. Jan emigroval, zatímco Kazimír se stal kýmsi mezi disidentem a agentem Státní bezpečnosti. Nakonec je Janovým vrahem…

Jenže v této inscenaci mají všichni aktéři velké role. A to – jsem přesvědčen – záměrně, protože tvůrcům nejde o to si „zahrát“,  ale především o to na scéně se skupinou kolegů (spolu)pracovat, mít a zvládat úkoly. Denisa Cupáková hraje žárlivou pravou ruku vedoucího skupiny, Júlia Ilčinová zamilovanou českou studentku, která se vrací z Leningradu (Petrohradu) těhotná a svého Rusa se pak dočká až za tři roky, protože mezitím „spřátelená vojska“ okupují Československo. Denisa občas překvapí svými názorovými „vývrtkami“ i tím, že její zklamání nikdy není patetické. Júlie je doslova energetickou bombou. Velká láska k jejímu Rusovi (Tibor Kotlár) se neodehrává v dlouhých objetích a líbáních, ale vzájemným lidským přibližováním se a poté společnou radostí. Zuzana Škopová jako milující matka, která zklamala syna a dostane se jí tvrdých výčitek, je uměřená a přesvědčivá. Sabina Šlachtová ztvárňuje českou emigrantku v Itálii, matku, která nechce pustit dítě na studie. Kolem toho se rozvine dlouhá debata mezi ní a jejím partnerem, během níž se nakonec spolu domluví. A právě nátočné peripetie tohoto hovoru zvládají oba herecky bravurně. Jen mám dojem, že tento rozhovor, během nejž se toho hodně dozvíme o poměrech v bývalém Československu, je dramaturgicky svou délkou v kontextu inscenace trochu navíc. Snad by mohl být základem jednoaktovky, kterou by si mohli oba představitelé někdy až to bude možné zahrát v rámci pomoci učitelům základních či středních škol přibližovat studentům novodobou historii českých zemí… Anna Řeháková a Zdislava Začalová, obě vysoce muzikální herečky, ztvárňují v kaleidoskopicky pojaté inscenaci dívky z rodiny bývalého kulaka, které se ranami osudu dostaly do brněnského prostředí. Jejich v přesné míře podávaná něha i rozhodnost, v jiných postavách zase třeba hravost, jsou dokladem vysokého stupně hereckého umu bez laciných „šarží“. Mimochodem, inscenace přímo nabádá k tomu, aby si herci své úlohy zjednodušovali a jejich charaktery přeháněli, například postavy přihlouplých pionýrů. Byť tyto postavy jsou v jistém ohledu karikaturami, jejich představitelé snad nikdy neupadají do laciného přehrávání.

Inscenace má nespočet dějových zlomů, je plná scénických střihů, které jsou velmi dobře režijně připravené a technicky zvládnuté, bez zbytečných prodlev. Mnohé přestavby zvládají sami herci. Hudební doprovod je decentní, “neruší“ (to myslím jako výraznou pochvalu). Zpěvy budovatelských i trampských a lidových písní jsou zařazeny vhodně a neubírají inscenaci tempo. Celou inscenací se prolínají dětské hry, ať už ve variantách různých pionýrských hrátek, soutěží, nebo jen jako hra dětí či mladých lidí. Z každých takových vstupů a výstupů je patrná logická souvislost se zobrazovaným historickým děním.

Herecky jsou všechny „děti“ přesvědčivé. A to je pro ně jakožto tvůrce, ať už v jakýchkoliv postaveních, důležité: aby chtěly v životě i na scéně BÝT, a ne se jen „jevit“, někým „zdát“. Bude se jim to hodit. I kdyby je osud v budoucnu zavál od divadla pryč.

Své zamyšlení nad včerejším zhlédnutím inscenace Hády uzavírám přáním adresovaným divadlům po celé České republice: herce a herečky Cupákovou, Gajdoše, Ilčinovou, Kotláry, Obdržálka, Řehákovu, Škopovu, Šlachtovu, Začalovou a Zelinku vám z celého srdce přeji.

Vídeň, 25. 3. 2021

Studio Marta, Brno – Sylvie Richterová, Igor Dostálek, Veronika Volejníková: Hády – Pokusy o minulost / touching the part. Dramatizace románu Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo: Igor Dostálek a Kamila Volejníková, režie a scéna: Igor Dostálek, hudební aranžmá: Pavel Borský a Andrea Buršová, herecké vedení: Andrea Buršová. Premiéra 3. září 2020. On-line přenos byl vysílán 24. března 2021 v rámci 31. ročníku Mzinárodního studentského festivalu Setkání/Encounter.

///

Více o festivalu Setkání/Encounter na i-DN: SETKÁNÍ/ENCOUNTER

Více o inscenaci Hády – Pokusy o minulost na i-DN: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 588)

…

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 25. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O době těhotné strachem

1. Ivanka Lišková

   

   Ludvík Kavín
   představení Hády velice podrobně zhodnotil. Moc se mi příspěvek líbil. Je velice erudovaný, což vždy nebývá.
   Díky
   Ivanka Lišková

   26.03.2021 (16.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Anna Řeháková

   

   V článku je bohužel pozapomenuto
   jméno naší spolužačky – herečky – Veroniky Špačkové. V Hádech se prostřídá v několika rolích. Od maminky Lidky, přes postavu, které přezdíváme Oblek – komunistickou úřednici, paní učitelku v maturitním ročníku (viz. zde přiložené foto „Herecky jsou všechny děti přesvědčivé”) až po jednu polovičku z lesbického páru Betty a Katty, která sňatkem s hlavním hrdinou umožní, aby mohl emigrovat. Všechny role, které v představení hraje – a že jich není málo – jsou propracované a neztrácejí hloubku. Je radost mít na jevišti takovou hereckou kolegyni. Dej jí Bůh dobré divadlo, taky jí ho moc přeju. Snad brzy naživo s diváky, my stále ještě doufáme.

   27.03.2021 (9.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Tibor Kotlár

   

   Já bych k Verunce dodal ještě to,
   že její postava učitelky v maturitním ročníku, která byla výborná i na záznamu, se na zkoušce, kterou jsme měli předtím, vyloupla takovým způsobem, že jsem jenom oči kulil a bradu spouštěl (samozřejmě vnitřně, v té chvíli jsem byl totiž na scéně, takže jsem si to nemohl dovolit dělat doopravdy, i když bych rád). To, s jakou razancí a sebevědomím se chopila scény, která stojí a padá především na naší společné improvizaci, bylo opravdu velmi poučné a inspirativní. Chrlila ze sebe záplavu trefných hlášek, ale nevzdalovala se (nebo alespoň ne příliš) od hlavní linky, kterou měla držet.
   I když jsou všichni mí spolužáci nesporně talentovaní, musím říct, že se mi nestává často, že bych byl svědkem opravdu vysokých, jiskřivých vrcholů možného hereckého projevu (sebe samozřejmě nevyjímám z této „výhrady“). Nicméně, vždy když se to někomu z nich podaří, pocítím bázeň a vděk, že mohu být něčeho takového svědkem. Verunka mi takový zážitek na té zkoušce zprostředkovala a byl to jeden z těch pár vzácných momentů, kdy jsem cítíl, že herecký kumšt jednoho z nás zakoketoval s něčím „vyšším“.

   27.03.2021 (12.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Ludvík Kavín

   

   Omlouvám se
   čtenářstvu mého článku o inscenaci HÁDY, kterou jsem zhlédl přenosem jako představení poctěné účastí na mezinárodním studentském divadelním festivalu SETKÁNÍ / ENCOUNTER. „Podařilo“ se mně vynechat jak v úvodní, tak v závěrečné části statě jméno Veroniky Špačkové, jedné z aktérek inscenace. Veroniky a jejího dramatického umění si velice vážím a k „výpadku“ snad došlo díky mé netrpělivosti zavčas text redakci odeslat, ale je možné, že díky mé stařecké nepozornosti. Ve jmenované inscenaci Veronika ztělesňuje velice decentně reálně-socialistickým režimem zlomenou bývalou selku, odsouzenou k dlouhodobému pobytu v psychiatrickém ústavu. A například také politickou agitátorku i učitelku oblbující děti, když s nimi vyplňuje „kádrové dotazníky“, které jim mají umožnit či znemožnit další studia. Veronice jsem se už omluvil také osobně a budu rád, jestliže moji omluvu přijme.
   Ludvík Kavín, Vídeň

   28.03.2021 (5.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ