Clown Bilbo bloguje (No. 89)
Znáte vůni nové knihy? Stačí jedna, ale když jich máte více, násobte stonásobně. Tak je doma jak v tiskárně! Hřbety, šumící listy jsou nejen k polaskání! Nemůžu se nabažit! Stále mě to neopustilo!
A když během půl roku pod krov přivážíme druhou novinku, po Luckyho třešničkách Hlasy ve vaně, je jimi vše úplně prosyceno! Rozložím si novinky kolem těla a nasávám! To je úrodné políčko! Řádně prokypřené, plné motýlů. Zemina čpí a fyzické tělo mizí pod potištěnou závějí.
Nejprve byla výzva – pomoci přetlumočit dětství blízké osoby. Jak ale vyprávět zákruty života? Jeho miliardy esíček, chutí, křečí, smíchu, pláče, bolestí…? Podaří se najít klíč, který by se maličko přiblížil k pravdivému vyjádření? Psát naivně dětskými kukadly? Nebo očima nevinnosti? Z dáli pozorujícího blázna? Tam se vejde vše a je to snesitelné. Nebo zkusit trhanec filmových střihů?
Nakonec mě zaujalo, že když by se mělo psát o dětství mé Sylvie, tak by bylo adekvátní zvolit samomluvu. Ona si celý život sama se sebou povídá. Nechtělo se mi ale srdceryvné povzdechy moc korigovat, tříbit, aby se neztratilo cosi podstatného, ale s nadhledem je zároveň prosvítit poťouchlým světlem. Nadějí.
Zpočátku jsem se zdráhal. Opravdu se roky nechtělo… Opakovaně navrhuji krátké texty, ale především básně, písňové texty. Skrz ně zachytit kvapík uprchlých dní.
Zdráhám se. Odsunuji… Udělej sama, to bude nejblíž tomu, co chceš!
Beránek. Repro Pavel Černý
Nakonec jsem se rozhodl, že zkusím zasadit samomluvu hlasů do vany. Tam v rezonanční místnosti by se mohl odehrát dialog dívek. Jedna v druhé. A Sylvie hned chrlila, přidávala nové možnosti, impulsy… A já zpočátku vystydle, ale nakonec v horečce, sepisoval, hnětl, přeskupoval a se stoupající rozkoší rozvětvoval mikro příběhy. Vůně života stoupala na bílé stránky a má vášeň byla najednou neudržitelná.
Příběh dvou dívek v jedné, které si ve vaně vyprávějí tok svého trpkého, smutně/veselého jinošství, nabíral konkrétní, snesitelnou formu. Cesta byla načata. Kanál budoucího potůčku vykopán. Z malého pramene se roztekl mohutný veletok. Energie vzrůstala, a kdo někdy zakusil vášeň psavce, ten rozumí, co to znamená. Noci, dny jsou přeplněné variacemi, možnostmi… Vylupují se další mýtiny, oázy, barvičky. Z Blanice je Vltava, Labe…
Třítýdenní vášeň je naplněna. Bude nositelka, autorka kamínků, které se skládají na sebe, vedle sebe, do korálů na šňůrce, spokojená? Tolikrát už chtěla vše utříbit, ale pokaždé to končilo bolavou pochybností. Tolik smutku, pláče, utrpení… Za ním se ztrácí naděje, krása, které jsou přitom stále přítomné. Bude můj nadhled umírněný?
Po tolika letech pokusů konečně otevírá první stránky. Čte… A… směje se!… Pláče!… Je dojatá… Na malé ploše poetické črty je zachyceno, co tížilo jak žaludeční vřed, těžký kámen… Co s ním? Jaký druh operace pomůže?… Ona se směje… Až mě silně obejme… Myslím, že se přeci jen podařilo zachytit prchavost dávno uspaných dní. Forma si našla své břehy a je tu jímavá zpověď. Plná naivních prožitků, pochybností, dětských očí… Roste před námi provoněný příběh. Nikoli barvotiskový, ale skutečně barevný. Plný šoků, nepochopení, ale i něhy, krásy, radostného vhledu… Nakonec to byla radost! I má! A moci ji předávat dál? Jak povzbudivé, potěšující. Hřeje to!
Pro kamarády jsme s Pavlem Černým, který se ujal nejen grafiky, ale i skvěle empatických ilustrací, vytvořili něžnou esenci jednoho zamlžného mládí. Když z kaluže dešťové či kaluže slz cyklicky vyrůstají beránek, budíky, kačenka, foxík… A tisíce hvězd okolo! Krása!
Pravda, báli jsme se se Sylvií, jak cizí oči, srdce přijmou intimní zpověď. Ale zorničky Pavla a taky Zlatky Klepalové, která pomohla s redakcí, ji úspěšně strávili. UF! Jak nám se ulevilo!
Tady tedy malá ukázka s krásné rachoty!
Foxík. Repro Pavel Černý
Na ulici, v metru, tramvaji, v autobuse, ve vlaku potkáváme mnoho spoluobčanů, kteří nahlas hudrují, mávají ručkama a mluví k neviditelným partnerům. Mluví k sobě samým? Jsou to nemocní, postižení jedinci? Schizofrenici? Mají rozštěpenou osobnost? Hned na několik postav? Cítí se ve svém těle osamělí? A tak provokují okolí, aby s nimi komunikovalo? Chtějí s ním navázat kontakt? Jako mimozemšťané?… Jsou to mimozemšťané?
Asi jak u koho.
Jedna černoška v pařížské bazilice Sacré-Cœur hromovala. Plazila se před sochou svatého Petra. Ta ho častovala nadávkami, prosbami! Pěstičkami ho otloukala. Za co všechno on může – za její neštěstí, bolesti, chudobu, nelásku… Přitom se k němu denně modlí! Proč tedy trpí jen ona?
A ohňostroj krupobití pokračoval. Když se po hodině vydováděla, sedla si k jeho silným, mramorovým nohám a začala je líbat.
– Můj Pane! Díky za vše! – …
U nás doma stačí také něco kuchtit v kuchyni a najednou se zdá, že někde hraje rádio. Má řádně hlučný reproduktor, který krásně rezonuje.
Zaposlouchám se a …
– Oni si snad myslí, že to nevidím?… –
– Máš pravdu, jen si to nenech líbit! Zrak máš ještě dobrý!… –
– No tak proč musím trpět za něco, co jsem nezpůsobila?… –
– No to nesmíš! Netrp už! Netrap se! Pusť to od sebe!… –
– Když já cítím, že by to beze mne nefungovalo!… –
– Myslíš?… No, určitě!… –
– Myslíš? Každý je nahraditelný… –
– No to mě právě štve, že bych mohla něco vyprovokovat, něco pokazit… –
– Co? Ty se bojíš konfliktu?… –
– Jo! Celý život se jich bojím!…. –
– Tak se neboj, já ti pomůžu… –
Ale ať hledám, smýčím z pokoje do pokoje, žádný PŘIJÍMAČ, který tohle VYSÍLÁ, nenalézám.
ÁÁÁÁ… To si jen v koupelně povídá Sylvinka. Sama se sebou.
Kačenka. Repro Pavel Černý
Prostor akusticky zesiluje a já slyším každičké slovo. Dovídám se věci!
Co se neprobere u stolu, vyluhuje se ve vaně. Až okenní přepážka nad sporákem drnčí. Občas si připadám jako svatý Petr. Také se jako on na Montmartru dozvídám mnoho zajímavého, niterného. Něco, co musí být osvobozeno!
Tak se také zkuste zaposlouchat do její samomluvy. Je to očistné, dojemné, veselé, smutné… Normální! Tak by měl autentický život být. A že se dovíte i něco o sobě? Třeba nepěkného? Vydržte!
Sylvinka si napouští hřejivou vodu. Nasype do ní vonnou sůl, svíčku zažehne. Ponoří se do hlubiny a…
… a já, Bilbo, usedám s láhví u stolečku. Neunikne mi ani drobek.
Lakmusový boltec sluchovodu pohltí, nasaje, zaznamená vše vyřčené. Seance začíná…
…
Když se dívám z dálky víc jak padesáti let na své dětství, mám pocit, že od narození jsem byla v takovém prazvláštním šoku. Vytvářela jsem si svět, ve kterém jsem měla kamarádku, a to sama v sobě. Pan Halík by řekl, že je to naše nadvědomí. Byla to jediná spřízněná duše, s kterou jsem si povídala, a řekla jí všechno, co jsem neměla odvahu sdílet s mým okolí. S okolím, ve kterém jsem zrovna pobývala.
///
No to jsem přeci já ~ Holá! Ahoj!
Tys mi nadělala i neplechy. Pokud mne někdo v našem kamarádském rozhovoru pozoroval, musela jsem působit jako bláznivé děvčátko. Nahlas jsem se sebe ptala a ten vnitřní hlas mi nahlas odpovídal.
Krása!
Já byla v této chvíli velmi uvolněná. Nikdo mi nenadával, že mám blbé otázky nebo že je všechno jinak a jinak to nebude. Být nemůže!
Ne a nemůže! ~ Basta fidli!
Měla jsem také své souputníky. Plyšového psa, foxteriéra, panenku Marušku, Olgu a Jůlii. Jména dostali podle toho, kdo mi je daroval…
…Táta se zjevoval jen přes dopisy ze zájezdu, které mi babička četla.
Vzpomínám na jeden plný plameňáků. Byl ze zájezdu s Ctiborem Turbou, s cirkusem Alfred ~ Snad ze Švýcarska, Francie? Pamatuji hlavně, jak byl pokreslený tátovou rukou. Jeho zkratkovitou, karikaturní kresbu jsem měla moc ráda. Desítky růžových plameňáků jistě dodnes vylétají z dopisního papíru, klapají zobáky a šimrají štíhlými nožkami, ale někteří nerušeně vyspávají stojíce na jedné z nich ~ Všechny tyhle vzkazy z dálav jsem si schovávala, ale během stěhování se zatoulaly ~
Máš pravdu, třeba vykreslení jak táta leze za jízdy po střeše alfredovského autobusu a rukama drží kufry, u kterých povolila lanka, a ony by se drkotavou cestou poztrácely. On byl vždycky pečlivý, technicky zdatný, zodpovědný ~ Muž-čina!
Muž-činu!
Mně, když upadl knoflík z kabátu, hned mi ho přidělal drátkem. Nebo když mi chyběl kapesník? Vzal svůj, rozevřel ho, mocným škubem ho roztrhl na dva kusy a prohlásil: – To by ti mělo stačit, ne? –
…Jo ~ Vašek na Hrádečku psal hry, eseje, provolání a politické dokumenty, ale sám postavil i plot! Byl na něj moc pyšný! Jednou, když nechtěl sekat trávu, si pořídil berana, který byl ale pořád smutný, a stále bečel:
– Bééé, bééé. –
Tak mu začal říkat Bédo. Jednou, když Béda smutnil nejvíce, utekl a Vašek poprosil tátu, aby ho společně chytili. Celým údolím se ozývalo:
– Bédo! Kde jsi? No tak, Bédo, pojď domů. –
– Bééé. Béééé. –
– No tak, Bédo. Netrucuj! Nebuď zatvrzelý jako beran! –
– Bééé. Béééé. –
– Bédo, my tě slyšíme, už tě máme! Už! –
– Bééé. Béééé. –
– Jak ses tak rychle dostal až tam? –
– Bééé. Béééé. –
– Netrap nás, Bédo! Buďme kamarády! –
– Bééé. Béééé. –
Nakonec ho táta chytil a Vašek chvíli na to prodal ~
Nesnášel to jeho pronikavě smutné – Bééé! Béééé! Bééé! Béééé! –
Jednou byla na Hrádečku i Zina Kuščynská. Poslala mně k Vaškovi pro básně Jacquese Préverta. Přes celou louku jsem si opakovala Préverta, Préverta, Préverta… A když jsem pak přišla do stodoly, kde Vašek zrovna štípal třísky na zátop, úplně rudá jsem pronesla:
– Ahoj Vašku, prosím, Zina si chce půjčit toho prevíta! –
Vašek se rozesmál a prohlásil:
– EhMM, ehmmm. Tak pojď, já ti toho Préverta rád půjčím. –
Prevít ~ Préverta ~ Prevít ~ Préverta ~
…
P. S.: Ještě dodatek – skvělé natáčení klipů na přání naší lékařky Magdy – Aby se vám lépe dýchalo. Jako zadýchaný, naivní pan Skořápka podléhám léčebnému působení terapeutky Sylvie a v závěru se radostí přímo roztančím!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 89)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eva Grüsserová
Ahoj Jirko a Sylvo,
dýchání je moc důležité a plno lidí ho odbývá, netrénuje plíce. Prostě i dýchat se musí umět. Je dobré znát své tělo.
Jinak hezká vzpomínka na dětství, tatínek je řádný muž, který umí devět řemesel a dlouho ta desátá byla bída. Dneska už je to moudrý starý muž, který odpočívá po naplněném životě. Jsme rádi, že jsme ho poznali díky vám v jeho nejlepších letech.
Velikonoce jsou vůbec dobrý čas na rodinné zavzpomínání.
Přejeme elán do dalších činností, kterými umíte potěšit i své okolí.
Eva a Pepík
03.04.2021 (12.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Karel Jura
Ahoj Bilbo,
děkuji za spříjemnění Velikonoc a těším se na vůni nové knihy, hodně štěstí v životě 🙂
Karel
06.04.2021 (14.18), , Trvalý odkaz komentáře,