Italská vesnička středisková?
Mladý traktorista Nemorino se souží láskou k majitelce cukrárny, Adině, dočteme se v programu k olomoucké inscenaci Donizettiho Nápoje lásky. Nemorino – nebo snad Otík z filmu Vesničko má středisková? Milan Vlček ho hraje jako vykuleného hošíka s protihlukovými sluchátky na uších, kouzelného (nikoli směšného!) svou dětskou naivitou a pubertální hravostí. Potud podobnost s Otíkem, a to nikoli náhodná. Oproti filmovému předobrazu je ovšem Nemorino chlapec nikoli skutečně mentálně zaostalý, ale jen roztomile natvrdlý.
Však ona ta inspirace filmem celkově netvoří o mnoho více nežli vnějškový rámec, ze kterého režisér Oldřich Kříž vytěžil pár skvělých gagů – počínaje traktorem přejíždějícím při předehře po horizontu. A jakkoli segmenty, z nichž scénograf Jan Kříž sestavil idylické náměstíčko před cukrárnou Adina (náznak věže kostela, vrata, na horizontu pruhy plátna s malovanými stromky a telegrafním drátem), odkazují k českému prostředí, nálada inscenace je přeci jen italská: už proto, že se zpívá italsky. Ostatně i ten traktor má na sobě nápis „Zettore“. Ať tak či tak, inscenace je to rozhodně velmi vtipná, přitom zároveň poetická: Oldřich Kříž na jevišti skutečně rozehrál úsměvnou operní komedii, v níž je místo pro lyrická zasnění, ale hlavně pro vlídnou zábavu. Sympatie tu nebudí jen Nemorino, ale vlastně i jeho sok, voják Belcore (Filip Tůma): donjuán s květinou v ústech, hračička dojemně zamilovaný do svého tanku (ach, to je rána, když mu na něj vesničané namalují prasátko!) i do úžasného modýlku tanku na dálkové ovládání. A ani „doktor“ Dulcamara (Jiří Přibyl – v kožené bundě, fialové košili a vestičce, u krku zlatou kravatu) není žádný odsouzeníhodný vydřidušský šarlatán, ale milý pouťový komediant. K vidění je tu jeden báječný typ vedle druhého: mohutná, tak trochu buranská Gianetta (Lea Vítková) v montérkách tvoří pěkný kontrast k útlé, uvolněné, usměvavé Adině (Elena Gazdíková) v letních květovaných šatech. Nikdo tu nepřehrává, všichni věcně, s případnou groteskní nadsázkou rozehrávají komediální situace. Oldřich Kříž evidentně souboru „naočkoval“ herecký styl, kterým sám po léta baví publikum.
Byla by to skutečně výborná inscenace. Kdyby se hudební a pěvecké provedení alespoň blížilo kvalitě a přesnosti provedení jevištního. Interpreti bojují statečně, ale k bel cantu, tedy krásnému zpěvu, mají daleko. A tak sice Vlčkův projev nepostrádá citovou naléhavost, leč hlas zpěváka ve vyšších polohách zrazuje. Stejně tak pěveckému projevu Eleny Gazdíkové chybí větší elegance, její hlas leckdy zní nepříjemně ostře. A také Jiří Přibyl a Filip Tůma si vypomáhají silou. Snad i proto, že olomoucký orchestr řízený Tomášem Hanákem zní tentokráte zvukově předimenzovaně. A souhra s jevištěm se též na premiéře nedařila právě vždy. Originální a v dobrém slova smyslu „divácká“ inscenace tak na jedné straně ukázala snahu nabízet živé operní divadlo, na druhé obnažila i limity olomouckého souboru.
Moravské divadlo Olomouc – Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Dirigent Tomáš Hanák, režie Oldřich Kříž, výprava Jan Kříž, sbormistr Lubomíra Hellová. Premiéra 30. září 2011.
Komentáře k článku: Italská vesnička středisková?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)