Na téma s Robertem Sedláčkem Z převtělování mají herci radost jako děti
Filmový režisér Robert Sedláček na mě od našeho prvního setkání před lety působil jako medvěd. O nich se ví, že pokud na ně narazíte, neznamená to automaticky, že na vás zaútočí. Ke konfliktu ale může dojít, pokud se medvěd při blízkém setkání s člověkem cítí ohrožený; byl překvapen, vyrušen nebo vyprovokován. Robert proti mému příměru nic nenamítal a náš rozhovor proběhl v živé a vstřícné atmosféře. Pokračuji tím – po Janu Hřebejkovi – v mapování vztahu filmařů a herců.
Měl jste v dětství či dospívání nějaké oblíbené herce?
Ne.
Žádná vystřižená fotka z časopisu, nic?
Pamatuji si na jedinou plakátovou tvář z období puberty. Byla to Iveta Bartošová, její fotku jsem našel někde u babičky. Měla na sobě šaty s flitry, dobře si je vybavuji, nad tím plakátem jsem často onanoval.
S vámi se hezky povídá…
Pokud se máme bavit o hercích, i tahle vzpomínka s tématem souvisí. Pro mnoho režisérů totiž není důležité, jestli herci umí hrát, ale jak vypadají. Film je z převážné části založen na sexualitě.
Myslíte?
Je to, bohužel, tak. Většina lidí chodí do kina, aby si měli koho představovat, když jsou v posteli se svým partnerem. Opravdu, film je sexuální záležitost, což je hrozné zjištění pro režiséra, kterému nejde o líbivost, ale o autentické herecké výkony.
Chodil jste odjakživa rád do kina a do divadla?
Divadlo jsem nesnášel, protože jsem musel absolvovat povinná dětská školní představení v Divadle pracujících ve Zlíně. Bylo to hrozné, což už jsem jako dítě jasně vnímal. Hlavně jsem četl, na knížkách jsem vyrostl. Divadlo a film mě úplně minuly, dostal jsem se k obojímu, až když jsem nastoupil do České televize.
Okouzloval mě
brak pro měšťáky
Přišel jste do Prahy, točil pro televizi, pak jste se dostal na FAMU na katedru dokumentu. Pamatujete si z téhle doby nějaký pro vás zásadní film či divadelní inscenaci?
V době, kdy jsem začal přemýšlet nad tím, jak by měly vypadat mé filmy a mé scénáře, jsem byl okouzlen strašnýma sračkama, například filmem Základní instinkt. Fascinoval mě. Jde o film, který se tváří, že je rafinovaný, tajemný. Polanského Hořký měsíc, další příklad obdobného braku pro maloměšťáky. To vím ale až dnes. Tehdy jsem chtěl dělat něco podobného, myslel jsem si, že takovéto filmy překračují tabuizované hranice. Přitom ony jen pracují s klišé – ukážou porno vztah a měšťák se zblázní. Ať jde do pornoshopu a má tam obdobných filmů na regálech tuny. Ale to on ne, na to on nemá odvahu. Takže jde do kina na tento typ filmu a říká si – ha, odvážné umění.
Kritický názor na vámi zmíněné filmy jste si vytvořil až v poměrně dospělém věku.
Asi u mě puberta trvala déle, než by u středně inteligentního člověka trvat měla. Bohužel jsem na iluzi pro maloměšťáky, pro většinovou společnost, vyrostl. A že mě k filmování přitáhly tituly, ze kterých je mi dnes na zvracení, blbosti, které okrádají o čas a legálně lechtají mezi nohama, to už si neodpářu.
Simona Babčáková, Jiří Vyorálek a Igor Chmela ve filmu Rodina je základ státu FOTO ARCHIV
Co vám pomohlo k proměně vašeho vkusu?
Své první školní filmy jsem točil ještě na vlně zaujetí zmíněným odpadem, změna přišla snad až konfrontací s chytrými lidmi, jako byl Karel Vachek a další. Ti mi řekli – ale vždyť filmy, o kterých mluvíš, nejsou vůbec zajímavé, jsou banální. Do svých šestadvaceti jsem ale obdobnou diskusi, střet názorů s lidmi, kterých si cením, nezažil. Možná od té doby svými filmy bojuju proti tomu, co mě ukovalo, zčásti tedy proti sobě samému. Vlastně teď rozbíjím pouta, která jsem sám sobě nasadil.
V obsazování filmu
se nepletu
Začal jste jako student FAMU chodit i do divadla?
Divadlo jsem stále nevnímal, blíž k němu jsem se dostal až díky hercům, když jsem potřeboval obsadit film. Seděl jsem tehdy v castingové agentuře, listoval haldami fotek s herci a padl na mě pocit hrůzy – z toho že mám něco poznat? Takže jsem šel do divadla. A od té doby si herce vždy vybírám v živých situacích.
Jak to myslíte?
Nejprve se na ně podívám v divadle, abych zjistil, jestli dobře hrají a jak ovládají řemeslo. Pak si domluvíme schůzku. Při osobním setkání se pak snažím zjistit, čím se s daným hercem vzájemně štveme, v čem si naopak notujeme, co nás spojuje. Zajímá mě, jaký je, když se předvádí, nebo jaký je, když si hraje na vlastní důstojnost. Snažím se poznat míru jeho otevřenosti, sebestylizace, nafoukanosti, míru sebeironie a pochybností. Z toho všeho si poskládám obraz, se kterým při natáčení pracuji.
Kamerovky děláte?
Ne. Divadlo, setkání a pak herce obsadím, nebo neobsadím. Herci, kteří jsou výborní na divadle, dobře zahrají i ve filmu. Opačně to už neplatí.
Co od herce potřebujete ze všeho nejvíc?
Aby si mě pustil k tělu, byl ke mně upřímný. Nejdůležitější je pro mě vytvořit si s každým hercem osobní vztah.
Spletete se někdy v obsazení?
Myslím, že se mi to zatím nestalo. Není nikdo, u koho bych litoval, že jsem s ním točil, že jsme se poznali. Stejně jako si nemyslím, že by mi některý herec ve filmu něco pokazil, že by mě zklamal. Buď mám zatím šťastnou ruku, nebo jsem slepý.
Co musí mít herec, aby ve filmu vynikl?
Speciální charisma. Divadlo může uřvat, film nikoli. Stokrát vám herci mohou říkat, že se převtělují do někoho jiného… Ne. U filmu to tak nefunguje, to platí pro divadlo. Ve filmu svůj stín herec nepřekročí.
Jak to myslíte?
Není rozdíl mezi Bolkem Polívkou v Manéži a Bolkem Polívkou v Zapomenutém světle. Je to pořád klaun. Nestává se nikým jiným. Působí na vás pořád to stejné charisma, ať je Bolek rozjařený, nebo stojí a mlčí, a protože jeho charisma je mimořádné, tak na něj v obou případech fascinovaně a zvědavě koukáte.
Domníváte se, že není možné herce obsadit do role jdoucí proti jeho naturelu?
Nemůžete Martina Fingera obsadit do role milovníka. Štěstí je, když to o sobě ví i on. Ale to se stává málokdy. Herci mají často pocit, že mohou zahrát kohokoli a pořád chtějí být obsazováni mimo svůj typ či charakter. To jde možná u divadla, ale ve filmu ne. Největší sebeklam, který herci mají, je ten, že se dokážou převtělit do někoho zcela jiného, než jsou oni sami. To je hloupost. Naopak se mají snažit zdokonalit to, co jim je dáno, v čem jsou bytostní, vybrušovat jemnosti, a ne se bezhlavě vrhat do všech stran. S tím jsou jak malé děti, nasadí si nos, nalepí vousy, myslí si, že jsou někdo jiný a mají z toho radost. A přesně tehdy jdou na mě mrákoty. Když Russell Crowe, hejsek z hospody a posilovny, hraje matematického génia, je to podívaná pro mentální impotenty. Jiřího Bartošku můžete obsadit do role krále v pohádce, ředitele nemocnice, hráče v kasinu, ale ne do role socky, bezdomovce, feťáka. Jeho charisma od něj nemůžete odstřihnout, jde s ním. Jan Budař se pořád rád proměňuje, ale zkuste ho obsadit do role učitele na střední škole, po kterém touží studentky.
Proč některé herce obsazujete opakovaně?
To je klišé. Herce měním hodně.
Myslím, že jen do jisté míry. Co třeba Jaroslav Plesl? Simona Babčáková, Eva Vrbková, Jiří Vyorálek, Igor Chmela…?
Dobře, tak máte pravdu. Když obsadíte herce, které znáte, se kterými už jste točila, usnadní vám to práci, můžete se víc soustředit na další. Ale spolupráce jednoho herce s jedním režisérem může být cestou na celý život, na které se pokouší zpřesňovat to, co chtějí vyjádřit, jít dál. Ano, můj dvorní herec je Jarda Plesl. V každém našem filmu se spolu snažíme vytvořit jinou postavu, zase o něco složitější. Ten podstatný film nás spolu ještě čeká.
Dialog je hudba
Jak s herci pracujete při natáčení?
Intimní scény, například když postavy sedí u stolu a povídají si, režíruji tak, že zavřu oči, vezmu si sluchátka a poslouchám pouze hlasy herců, jestli harmonicky ladí. Jakmile mi jeden hlas začne vyskakovat, vybočovat, říkám – stop, znovu a jinak. Před natáčením scény zkoušíme. Na place musí být absolutní ticho, já si sednu těsně k hercům a řekneme si celý obraz. Nedívám se na ně, jen je poslouchám. Herci mají hudební sluch a když můj styl práce pochopí, zjistí, že nemusí všechno hrát z psychologické podstaty, ale jako hudbu. Dialog je často hudba. Takže já vytvořím tóninu dané situace a herci se pak nemusí poslouchat emočně, ale tónově.
Jak herci na toto režijní vedení reagují?
Plesl říká, že u Sedláčka se hraje tak, že když točíte třeba i vypjatou situaci, například když spolu partneři mluví o tom, jestli si nechají dítě, jestli ho chtějí, tak herci říkají text a myslí při tom na to, že sněží. Nebo že třeba jede vlak.
Víte dopředu, pro koho píšete roli?
Ano, zatím netočím na zakázku, ale autorské filmy, takže když píšu scénář, připravuji film, mám už jasno, kdo v něm bude hrát.
Necháte si od někoho s obsazením poradit?
Když jsem začínal, tak mi Soňa Ticháčková z castingové agentury pomáhala s výběrem herců do Pravidel lži. Říkala mi tehdy – obsaď mladého Švehlíka, v každém filmu by měl být aspoň někdo hezký. Tohoto pravidla se držím. Vím o sobě, že si jinak neomylně vybírám typy zvláštní, originální, samorostlé.
Kdo je za hezkého ve vašem nejnovějším filmu Rodina je základ státu s Chmelou, Vrbkovou, Babčákovou a Vyorálkem v hlavních rolích?
Správná otázka. Počkejte, přemýšlím… Aha, tak je to asi můj nejsvobodnější film. Symetrické, ideální, krásné tváře umožňují, aby se do nich zadívalo široké spektrum diváků, zatímco vyhraněné typy, které vyhledávám já, s sebou nesou riziko odmítnutí. Přesto mě zajímají právě takové, protože ode mě vyžadují, abych je do určité míry respektoval, neměnil, nelze si do nich jen projektovat sebe samotného. Takových tváří si také všímám na divadle.
Dnes už chodíte do divadla rád?
Osmdesát procent všech inscenací, které vznikají, je stejně jako u filmu pouhé řemeslo, rutina, nic víc, prostředek pro vydělání peněz. A mě sledovat něco, v čem nejde o nic jiného než o řemeslo, vyčerpává, bere mi energii. Nejsem typ, co se rád nezávazně baví. Mým divadlem je asi Dejvické, hru Spřízněni volbou jsem viděl pětkrát, Karamazovy také několikrát. Také do brněnské Husy nebo do Reduty rád chodím. Oproti době, kdy jsem přišel do Prahy, se můj vztah k divadlu jistě změnil.
Základní instinkt a Hořký měsíc už dávno neopěvujete, nechuti k divadlu jste se zbavil. Co se ještě změnilo?
V dřevních dobách jsem si také myslel, že herectví je nedůstojné povolání. Je to lež. Která jiná profese vám přiblíží život tak zjevně, tak ve zkratce? Který jiný člověk vám díky své profesi umožní prožít si něco autentického, osobního, než herec? Herectví se nemůže věnovat každý. A dobrý herec je jako léčitel nebo psychoterapeut.
Komentáře k článku: Na téma s Robertem Sedláčkem Z převtělování mají herci radost jako děti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
