Alois Nebel a čeští hračičkové
Na české poměry jde o neobvyklý film. Natáčel se skoro pět let, rozpočet přesáhl částku osmdesát milionů korun a jeho uvedení do kin provázela silná mediální kampaň. Snímek Tomáše Luňáka Alois Nebel, vycházející ze stejnojmenného komiksu Jaroslava Rudiše a výtvarníka Jaromíra 99 (vyšel nejdříve ve třech svazcích Bílý potok, Hlavní nádraží a Zlaté hory), sliboval být českým Valčíkem s Bašírem, vždyť to dotáhl do mimosoutěžní sekce benátský festivalu. Čeští novináři věstili dílo, které přesáhne naše provinční poměry a prosadí se na mezinárodním poli. Film ještě nebyl uveden v kinech, a už jej domácí „akademici“ nominovali za Českou republiku do oscarového klání.
Víc než výtvarný vjem a přímočaré příběhy od filmu nečekejte
(Miroslav Krobot v rotoskopickém obrazu Aloise Nebela) REPRO ARCHIV
Skutečný snímek nás ze sladkých fantazií trochu probral. Ukázalo se, že kampaň mu ublížila. Divák vesměs odcházel z kina s pocitem zklamání, že výsledek nedostál z médií vyvolávaných očekávání.
Za dílem natočeným v koprodukci s Německem a Slovenskem je v první řadě vidět obrovská práce, jak animátoři v Praze či v Drážďanech překreslovali reálné záběry do animovaných obrazů. Zvolená metoda tzv. rotoskopie totiž znamená, že autoři natočí nejdříve hraný film se skutečnými herci – v tomto případě mimo jiné s Miroslavem Krobotem, Karlem Rodenem, Aloisem Švehlíkem či Terezou Voříškovou – a posléze okénko po okénku filmového pásu omalovávají obraz do černé, bílé a šedivé. Vznikne tak komiksově stylizovaný film se – zdánlivě – realistickým obrazem.
Mezitím sledujeme dva příběhy, které se „vydestilovaly“ z komiksové a anekdotické předlohy bohaté na různé imprese, úzkostlivé halucinace či sudeťácké vtípky. Všechno spojuje expresivní romantismus drsného, ale jakoby krystalického živlu pohraniční krajiny poznamenané vykořeněním, odsunem Němců a ničivým komunismem. Přízračná stylizace zároveň odráží krajinu temné minulosti Jesenicka, která se podivně „rozšíří“ i o pražské hlavní nádraží. Pod povrchem filmu o „divošství“, nespravedlivé historii a rozvráceném kraji se skrývá anti-western o hodném hrdinovi mezi desperáty, kolaboranty, komunisty či jinak „ztracenými existencemi“.
V předlohu bolestně redukující adaptaci se autoři pokusili stvořit film kolem dvou retrospektivních příběhů, které by měly dramatické vyústění a zároveň odrážely osudy malého, středoevropského člověka na pozadí tragédií druhé poloviny 20. století. Z toho se ale horko těžko dává dohromady silný příběh. Vypráví se o samotářském výpravčím Aloisi Nebelovi, jehož pronásledují vzpomínky na Dorothu, jednu z obětí násilného odsunu Němců po 2. světové válce. Do toho se vplétá motiv pomsty Němého přicházejícího po letech do Sudet se sekyrou, aby pomstil smrt své matky.
Víc než výtvarný vjem a přímočaré příběhy hlavních postav od filmu nečekejte. Rozhodně není odvážným počinem, který by například řešil bolestnou historii Sudet, ani nepřináší nějak překvapivě vedená, silná dramata. Autoři těží především z atmosféry poetického úpadku, v němž otrlé zanedbané postavy či jejich bezvýchodné osudy působí snad na každého přitažlivě. Nebel je na nádraží posedlý zavíráním kohoutku, který jakoby odkapává promarněný čas dějin a jeho prokletého života. Na sklonku socialismu se český trpitel ocitá – přes estebáckou psychiatrickou léčebnu – v Praze na hlavním nádraží, kde se zamiluje do hajzlbáby Květy. Její záchodky jsou pohříchu jediným bezpečným místem – a tak bychom mohli v popisu absurdní poezie zničeného světa a životů v něm pokračovat donekonečna.
Film je plný groteskních figurek i bědných póz, které jsou vyvedené s nadsázkou v silné komiksové karikatuře. Člověka napadne, jako by tu mechaničnost rotoskopické animace odrážela ještě jinou mechaničnost – našeho přemýšlení o historii. Snímek ji zobrazuje v podobě lhostejného pinožení bizarních svérázů a povrchně černobílých charakterů, které si útrpně lebedí ve středoevropském bahýnku. Jeden chlastá, druhý nadává, další krade a všichni jen vzdychají, jako by byli figurkami mechanického kolotoče nebo Betlému.
Nebel tak nechtěně odhaluje podstatu současné filmové tvorby u nás, jež strádá opakováním zavedených schémat, odvozeností od cizích vzorů a hlavně opakováním stereotypních postav: blázen, udavač, nevinná kráska, kšeftař s Rusy, Němci či kapitalisty. Snímek a především sama rotoskopická animace nevypovídá o české historii či geniu loci sudetské krajiny, ale je symbolem stavu českého filmu, jehož autoři nemají co říct. Jsou to nekoneční hračičkové, kteří sedí u moderních kamer, učí se počítačové programy a donekonečna vybarvují předlohy, schémata a prefabrikované figurky. Vznikají více či méně ambiciózní, drahé i laciné filmy plné křečovitých gest, přehnaných grimas, vulgárních hlášek, sentimentálních nálad a nezbedných legrácek. Skutečnou výpověď o současné či minulé době však mezi nimi nehledejte.
Komentáře k článku: Alois Nebel a čeští hračičkové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
