Václav Jílek: Radost si vzít nenechám
Narodil se ve znamení Skopce a letos v březnu slaví čtyřicátiny. Působí však mladším dojmem, jeho optimistická energie je nakažlivá. Věří na dobré vztahy, které jsou pro něj hodně důležité. Kvůli nim už několikrát měnil směr svých cest a v poslední době raději zvolil volnou nohu. Václav Jílek ani v době globální pandemie koronaviru nenaříká. Raději plánuje, co všechno ho v budoucnu čeká a čemu by se rád věnoval. Se ztišeným hlasem však odhaduje, že kvůli koronaviru se časy divadelní hojnosti zpátky hned tak nevrátí. Těší se, až se období online přenosů a streamů bude moci rozšířit o hraní na komornějších a letních scénách.
DISMANČATA
Kdy jste se rozhodl stát se hercem?
Rodiče mne vedli k tomu, že je dobré, abych měl po vyučování i nějaké zájmové kroužky. Byl jsem hubeňour, chodil jsem na gymnastiku, ale také na zpěv a učil jsem se na housle. Nic z toho mě však nikdy moc dlouho nebavilo. Přišel jsem do věku, kdy mi kotouly a šplhání radost už nepřinášely. Až jednou máma v rádiu slyšela, že Dismanův rozhlasový dětský soubor pořádá konkurz a rozšiřuje své řady o nové členy. V té době mi bylo asi jedenáct, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se naučil báseň Karla Jaromíra Erbena a šel to zkusit.
Dismanův rozhlasový dětský soubor tehdy vedla Zdena Fleglová, se svým manželem Václavem posunuli laťku souboru o velký kus nahoru.
Zdena s Václavem mi dali základy mého pozdějšího směřování a hlavně mám z té doby hodně kamarádů, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Dětských představení a různých vystoupení byla opravdu velká spousta. Vzpomínám si například na Les Misérables aneb Hra na Bídníky nebo na představení Loupežníci podle témat Karla Čapka. Určitým vrcholem byl Brundibár, dětská opera Hanse Krásy na libreto Adolfa Hoffmeistera, kterou původně nastudovaly děti v terezínském ghettu. S velkým úspěchem jsme Brundibára hráli nejen v Čechách, ale třeba i v Belgii a Holandsku. Tam jsem se naučil zpívat v doprovodu orchestru. Zdena Fléglová si také všimla, že jsem pohybově nadaný, a dala impulz, abych schopnosti rozvíjel. Dismanův soubor byl pro mne naprosto zásadní.
S takovými zkušenostmi asi bylo přirozené jít na konzervatoř.
Zdena sice řadu mých kamarádů připravovala na konzervatoř, ale mne to nelákalo. Vybral jsem si Gymnázium Na Vítězné pláni v Nuslích a potom jsem se tam trochu trápil. Přesto jsem odmaturoval a nikdy jsem nelitoval, že jsem neabsolvoval konzervatoř. Naopak, právě na gymplu jsem se utvrdil v myšlence, že po maturitě chci zkusit jedině DAMU. Že pro to udělám všechno, co jen bude možné. Že není jiná možnost! Poslal jsem přihlášky na činohru i alternu, ale také do Brna na JAMU. Protože si myslím, že mám organizační schopnosti, neváhal jsem se přihlásit i na FAMU, kde jsem chtěl zkusit produkci.
Zkoušky na DAMU bývají náročné.
Samozřejmě. Člověk nejdřív narazí na nervozitu lidí, kteří se tam chtějí, stejně jako vy, dostat. Další náraz přijde, když předstoupíte před komisi, kde sedí známé tváře herců, ze kterých máte respekt, a musíte ze sebe v okamžiku vydolovat to nejlepší. A když člověk tohle všechno úspěšně absolvuje a v říjnu už jako přijatý přijde do prváku, rychle zjistí, že je zase na nule. Že všechno je jinak!
Říkal jsem si, jak moc bylo důležité, že mne přijali hned napoprvé, nejsem si totiž vůbec jistý, zda bych byl mezi těmi, co na přijímačky jdou opakovaně, třeba i dvakrát, třikrát. To bych nedal.
DAMU jste začal studovat v roce 2001, kdo vedl váš ročník?
Paní režisérka Jaroslava Šiktancová a herec a režisér Lukáš Hlavica. Paní Šiktancová chtěla, abychom se potkávali s takovými osobnostmi, jako je například režisérka Helena Glancová. A během prváku jsme ještě, jako pedagoga na herectví, získali Marii Málkovou, se kterou jsme spolupracovali až do čtvrtého ročníku, do našich představení v DISKu.
Kdo byl mezi spolužáky?
Jsem hodně citlivý na lidi kolem sebe, vždycky jsem si přál být součástí party, které mohu důvěřovat. Na DAMU jste v ročníku s poměrně malým kolektivem asi deseti lidí od rána do večera v intenzivním napojení. Studoval jsem s Hankou Vagnerovou, Evičkou Leimbergerovou, Irenou Máchovou, Renatou Visnerovou-Prokopovou, Jankou Kovalčíkovou, z kluků to byl Honza Maléř, Vašek Liška, Honza Meduna a Vojta Hájek. Osudu jsem za ně vděčný! Pamatuji si, jak strašně jsem řešil, jestli budeme homogenní. Jestli nám to společně půjde v DISKu. Nakonec všechno krásně rozkvetlo, jako v málokterém ročníku kolem nás.
Věci do sebe začaly zapadat.
Přesně, jako mozaika… V prváku byl důraz na pohyb a na akrobacii a tam vidím smysl v setkání s Martinem Packem a Janou Hanušovou, se kterými jsem později spolupracoval v souboru Veselé skoky. Pro náš ročník byl také důležitý Zdeněk Bartoš, který studoval režii. Ovšem až do třeťáku jsem se dost trápil a vůbec bych se nedivil, kdyby pedagogové byli zklamaní, že mne přijali. Často jsem i pochyboval, zda mě pustí do dalšího ročníku. Zlomilo se to až ve třeťáku.
Čím to bylo?
Bylo to asi náročným programem hned na začátku semestru. První klauzury v říjnu – Jak je důležité míti Filipa, pak Shakespeare a poté zkoušení Tří sester s Lukášem Hlavicou. Hltali jsme každé slovo, chtěli být pravdiví a byly to nejkrásnější klauzury, na které všichni dodnes vzpomínáme.
Už ve třeťáku jste měl možnost natáčet televizní seriál Dobrá čtvrť. To nebývá studentům DAMU až tak tolerované.
Paní profesorka Jarka Šiktancová byla skvělá. Dokázala totiž posoudit, jak moc je nezbytné, abyste byl při všech zkouškách školní inscenace. A v té první, kterou jsme v DISKu dělali, v Tramvaji do stanice Touha v režii Thomase Zielinského, jsem byl obsazen do malé role. Tím pádem mě mohla uvolnit na televizní natáčení. Zpětně jí moc děkuji, že mi umožnila vyzkoušet si spolupráci s tak mimořádným režisérem, jakým je Karel Smyczek.
Díky nabytým zkušenostem šel konec studií hladce?
Na konci DAMU se mi všechno začalo vršit. Dělali jsem taneční představení Tango s Marcelou Benoniovou, pro Studio Damúza s Martinou Kinskou její autorské představení s názvem Jen tak, do toho jsme museli nazkoušet nedokončené klauzury režiséra Zdeňka Bartoše a do DISKu připravovali s Petrem Svojtkou legendární Mandragoru. Se spolužákem Vaškem Liškou jsme v té době ještě chodili jako elévové na Hrad zkoušet s Martinem Hubou Romea a Julii v rámci Shakespearovských slavností. Ve škole nás potom čekal Jakub a jeho pán a poslední ročníková premiéra, kterou byla Její pastorkyňa v režii Lukáše Hlavici, ale tam už jsem byl za odměnu.
Byla to krásná doba, na kterou stále s láskou vzpomínám. S Mandragorou jsme jeli na studentský festival do Moskvy a s inscenací Jakub a jeho pán jsme získali několik cen na prestižních mezinárodních festivalech ve Varšavě a v Bělehradě. Při tomhle sprintu jsem přestal mít čas zabývat se sám sebou. Věděl jsem, že do všeho musím jít po hlavě. Poznal jsem, že nejlepší jsou úkoly, které mne převyšují a na něž si nejdříve netroufám.
VESELÉ SKOKY
Několik let jste působil v originálním pohybovém divadle, které se příznačně jmenovalo Veselé skoky.
Veselé skoky byl projekt, za kterým stáli Miroslav a Jana Hanušovi a Martin Pacek. Začaly v roce 2003 a jedním z prvních představení byla taneční groteska Na hlavu!, která se hrála spolu s dalšími pěti kusy krásných dlouhých třináct let. Veselé skoky se zrodily z přetlaku a touhy tvořit a dělat věci po svém. Nejdříve jsme putovali po různých zkušebnách a divadlech, až se naší stálou pražskou scénou stalo Divadlo v Celetné. S úspěchem jsme jezdili i na zahraniční zájezdy. A hlavně jsme byli dobrá parta lidí, kteří spolu byli rádi a zdolávali i útrapy nočních zkoušek, které se často přehouply do brzkých ranních hodin.
O několik let později se Veselé skoky transformovaly do nového tanečně-divadelního projektu Lindo, hop!
Veselé skoky skončily derniérou představení Chabrus Line. Trvalo to asi jen dva a půl roku, než se ozvaly Lucie Pernetová a Henrieta Hornáčková, že mají nápad, jak se u pohybově-hudebního divadla zase potkávat. Přizvaly nás do autorského projektu Lindo, hop!, který staví na osobitém stylu grotesek dvacátých a třicátých let minulého století. Abychom představení „utancovali“, musíme zase, třeba i o nedělích, hodně trénovat. Pravdu tanečního jeviště neukecáš! Skvělé je, že spolupracujeme s obnoveným Pražským synkopickým orchestrem, který naprosto skvěle hraje raný americký jazz. Stálou scénu máme v pražské Malostranské besedě, ale také jsme už absolvovali několik výjezdů po Čechách.
Jaké vám přišly po absolvování DAMU nabídky angažmá?
Vím, že se na moje absolventské představení přijeli podívat z Klicperova divadla z Hradce Králové, také to vypadalo, že bych mohl jít za režisérem Petrem Svojtkou na Kladno, ale ani to nakonec nedopadlo. Přišlo pozvání od Zdeňka Bartoše do Západočeského divadla v Chebu, kde se stal režisérem a později i uměleckým šéfem. To se mi však zdálo daleko a s díky jsem odmítl.
Mojí první prací po DAMU byla premiéra hry Viliama Klimáčka Rozkvetly sekery, kterou pro Městské divadlo v Děčíně chystal režisér Petr Michálek.
Po stálém angažmá jste netoužil?
Ještě v září bylo všechno v mlhách, netušil jsem, že v říjnu přijde nabídka na angažmá od uměleckého šéfa Štěpána Chaloupky z Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V tu dobu jsem v Praze měl Veselé skoky a také jsem si vytipovával divadla, kam bych mohl napsat o angažmá.
Liberec se stal vaší „základnou“ na docela dlouhou dobu.
Do Liberce jsem naskočil v říjnu 2005 a s režisérem Petrem Svojtkou jsme začali zkoušet Cyrana z Bergeracu. V Praze jsme zrovna chystali nové představení s Veselými skoky. Premiéry se blížily z obou stran a zní až neuvěřitelně, co člověk všechno vydrží a zvládne, když chce a na něčem mu doopravdy záleží. V Divadle v Celetné jsme totiž mohli s Veselými skoky začít zkoušet až po dvaadvacáté hodině. Zkoušky potom trvaly do čtvrté nebo i páté ráno. Prospal jsem se cestou v metru, doma jsem jen tak prolétl, dal si sprchu a ujížděl autobusem na zkoušku do Liberce. Jinak jsem bydlel na ubytovně v Liberci a těšilo mě, že mám oporu v uměleckém šéfovi panu Chaloupkovi, který mne viděl v absolventském představení Jakub a jeho pán. Začal jsem hrát po boku velkých libereckých hvězd, jako jsou Václav Helšus či Markéta Tallerová – a neměl jsem v tu chvíli jiné představy. Jenže tahle idylka trvala jen do konce sezony, kdy Štěpán Chaloupka odešel a na jeho místo přišel nový umělecký šéf, který hned varoval, že si přivede svůj tým. Vůbec nevím, z jakého důvodu jsem ho nevyslyšel, proč jsem tam další roky naivně čekal, že se to zlomí. Zklamání rostlo a moje herecké sebevědomí naopak sláblo. Role, které jsem dostával, byly střední nebo i jen na jeden výstup. Frustrovaný jsem čekal v šatně, že nemám zážitky z jeviště, o kterých ostatní herci po představeních vesele vyprávěli.
Je něco z liberecké éry, na co přece jen rád vzpomínáte?
Naskočil jsem do hezkých představení, jako byli například Naši furianti, Malováno na skle nebo i do jednoho z prvních českých uvedení hitu Donaha!, který v Liberci inscenoval režisér Ján Ďurovčík. Ovšem moje deziluze po DAMU, kdy je člověk ještě hodně napumpovaný a natěšený, byla veliká. Zklamání jsem si jezdil léčit do Prahy do Veselých skoků, a tak jsem v lednu roku 2009 dal v libereckém divadle výpověď.
Naštěstí přišlo něco, co vás hodně zviditelnilo.
Myslíte sérii České televize režiséra Zdeňka Zelenky Ach, ty vraždy! s paní Jiřinou Bohdalovou. Byla to užitečná lekce. Paní Jiřinka je totiž velice přísná profesionálka a je vlastně i takový supervizor. Nerada pustí něco, co se jí nelíbí. Byl jsem rád, že mi byla poradcem a že mě vedla. Tenkrát byl totiž největším překážkovým bodem můj ostych, byl jsem z té spolupráce hodně nervózní. Ale šlo jen o zvyk. Jiřinka se snažila mi pomáhat a já jsem se snažil ji co nejvíc poslouchat. Asi se to nakonec povedlo, protože od té doby jsem natočil další televizní inscenace i filmy, ale tenhle seriál mi pořád hodně lidí připomíná, i když od jeho premiéry už uběhlo více než osm let. Přišel přesně ve chvíli, kdy jsem potřeboval překlenout zklamání z Liberce, a díky němu jsem se začal dívat zase dopředu. Rozhlížel jsem se po pražských scénách, kde jsem narážel na dopady ekonomické krize, ale víc jsem natáčel a díky tomu se o mně vědělo. A nesmím zapomenout se zmínit, že po ukončení angažmá v Liberci mi nabídl hezké příležitosti ve svém Divadle Na Jezerce Jan Hrušínský. Objevil jsem se tam hned v několika úspěšných komediích.
A ozvalo se jedno významné pražské divadlo.
Vidím to, jako by to bylo dneska. Byl jsem zrovna na ulici v centru Liberce, když mi cinkne esemeska: Rád by s vámi mluvil umělecký šéf Vinohradského divadla Juraj Deák, prosím, ozvěte se pro domluvení schůzky. A vzápětí přišla krásná dvouletá etapa v nádherném zlatém divadle mezi úžasnými herci, kdy jsem dostával hezké, i když menší role. Říkal jsem si: Nebudu mít ambice, časem si něco většího a podstatnějšího určitě zasloužím. Bylo okouzlující být s Viktorem Preissem a Jaroslavem Satoranským na jednom jevišti a nechat se pohltit vinohradskou atmosférou, velikostí hlediště a jeviště. Jenže po těch dvou letech opět začalo čekání, které jsem znal z Liberce, ale už jsem naštěstí věděl, že to musím řešit, že radost z divadla jako takového si nenechám vzít.
Na Vinohradech jsem byl celkem pět let, nedá se tedy říct, že bych byl tak netrpělivý. Navíc mi přicházely zajímavější nabídky na jednotlivá představení z jiných divadel. Termínově jsem se začal ztrácet a to přispělo k rozhodnutí raději z Vinohradského divadla odejít a být na volné noze. Ještě dohrávám Benvolia v Romeovi a Julii v povedené inscenaci Juraje Deáka.
HERCEM JIŘÍHO MENZELA
Co se vám vybaví, když se řekne Jiří Menzel?
Světovost a neskutečná laskavost a kultivovanost! Stačilo by mít z něj jen jedno procento, a byl byste nesmírně duchovně bohatým člověkem. Snad jsem ho nikdy neslyšel na někoho křičet – naopak pro něj bylo charakteristické, jak uměl při práci ztišit hlas a tím si získat pozornost svojí přirozenou autoritou.
A také se mi vybaví rok 2012, kdy jsem dostal příležitost si zahrát v jeho filmu Donšajni a hned nato i v inscenaci Mnoho povyku pro nic, kterou režíroval pro Shakespearovské slavnosti.
Jiří Menzel si vás pro Shakespeara vybral na základě konkurzu?
Bylo to tak. Chtěl jsem se mu připomenout, a tak jsem začal děkovat, že naše fotografie s Evičkou Josefíkovou byla na plakátě Donšajnů, ale tomu se jen smál, že už je to za ním, že tu fotku nevybíral on, že asi producenti chtěli na plakát nějaké mladé ksichtíky. Snažil jsem se neprosazovat, i když jsem o pokračování spolupráce s Jiřím Menzelem velice stál. Zkoušel mě z technických dovedností, jestli dovedu obsáhnout prostor pro osm set diváků. Na to je potřeba hlasová disciplína, protože máte před sebou sérii čtyřiceti představení, tak nesmíte ztratit hlas, to by vás nezachránil ani mikroport.
Jak vznikalo Mnoho povyku pro nic pod Menzelovou taktovkou?
Už to, že mne obsadil do hlavní čtveřice a ještě v takovém protiúkolu, který mi dává role Benedicka, je ohromné! Toho si považuji, protože to vypovídá o jeho kreativním vidění hereckého obsazování, jaké v dnešní době bohužel není až tak úplně běžné. Jinde bych se ocitl spíše v roli Claudia a byl zase za toho hodného… Ale hlavně se panu Menzelovi povedlo dát dohromady skvělou partu lidí, kterou dokázal stmelit.
Vzpomínám, jak na zkouškách říkal: Navazuj, musí to mít lehký nožičky, je to komedie, víc v tom nehledej. Než divák zjistí, že je to blbý, už to musí být pryč! Zvedni obočí a zase navazuj! Nekoukej se na tu svou holku, koukej se na lidi dopředu! A hlavně tě to musí bavit! A vždycky kladl velký důraz na to, aby všem bylo dobře rozumět. Nic nepodceňoval.
Hrajete inscenaci už osmou sezonu.
Herecký soubor, který sestavil Jiří Menzel, si skvěle sedl. Rozumíme si. Všichni se moc rádi vidíme, dokonce si vaříme různé dobroty a radujeme se, že jsme se zase po roce mohli potkat.
V poslední době jste ve spojení s divadlem Studio DVA.
Jde o soukromou scénu, jejíž rozpočet stojí a padá s příjmy ze vstupného, a proto staví na spolupráci s celou řadou známých hereckých osobností, na přitažlivém repertoáru a v neposlední řadě i na moderním marketingu. A díky tomu je o něm hodně slyšet. Ovšem za úspěchem je potřeba vidět empatického Michala Hrubého. Jeho trpělivost, laskavost, to, jak umí být citlivý ke svým spolupracovníkům, to všechno dělá tohle divadlo úspěšným a oblíbeným jak mezi herci, tak mezi diváky.
Na jakou roli vás angažovali?
V roce 2012 mi nabídli, abych v alternaci s Kryštofem Hádkem nastudoval roli Erolla v inscenaci německo-islandského dramatika Kristofa Magnussona Kutloch aneb I muži mají své dny. Následovala celá řada inscenací: Hello Dolly v režii Ondřeje Sokola, Smolíkovi a jejich podivuhodné dobrodružství v režii Miroslava Hanuše, Poprask na Laguně v režii Michala Schejbala, Líbánky na Jadranu Patrika Hartla. Z novějších to jsou například představení režiséra Šimona Cabana: Šíleně smutná princezna, Bond/Medea a také populární Saxana. A letos jsem byl obsazen do role poštmistra Ivana Kuzmiče Špekina v Gogolově Revizorovi, jenž vznikl v režisérském debutu Evy Holubové. Navzdory pandemii koronaviru jsme stihli při uvolnění mezi první a druhou vlnou premiéru v srpnu na Letní scéně Vyšehrad.
Nesmíme zapomenout na komorní představení pro tři herce Oscar pro Emily, kde jste na jevišti s legendární hereckou manželskou dvojicí – Petrem Kostkou a Carmen Mayerovou.
Scénář hry Oscar pro Emily napsal německý dramatik a herec Folker Bohnet, který také režíroval a vedl jedno slavné divadlo v Hamburku. Proto asi tolik rozuměl duši herců a konverzační komedii o stárnoucím hereckém manželském páru dokázal vystavět s nadhledem a pochopením. Velmi si vážím toho, že když Michal Hrubý s režisérem Petrem Slavíkem chystali české uvedení s Carmen Mayerovou a Petrem Kostkou, vzpomněli si na mě.
Je to teď jedno z mých nejmilovanějších představení, kdy mohu hrát s tak báječnými lidmi, mezi naší trojicí srší doslova hmatatelná energie, kterou cítím po celém těle. Je to tak intimní představení, kdy vstupuji do mikrokosmu dvou kolegů, kteří jsou sehraní jak na scéně, tak ve svém soukromí, že ani nemám pocit, že jsme v divadle. To, že diváci v hledišti mohou naše propojení sdílet, je jen přidaná hodnota! Neuvěřitelně silný zážitek a radost.
Pandemie koronaviru zmrazila živou kulturu, dolehlo to i na vás?
Těší mě, že mi Šimon Caban nabídl jednu ze stěžejních rolí v kultovním muzikálu Kouř, který se začátkem devadesátých let proslavil originálním filmovým zpracováním Tomáše Vorla. Měli jsme začít zkoušet v Divadle Na Fidlovačce v srpnu, potom jsme začali zkoušet v září s premiérou v polovině října, následně jsme měli zkoušet v prosinci s premiérou v lednu, nato jsme měli zkoušet v lednu s premiérou v únoru – a teď se to přesunulo na srpen. Skutečně o rok, ale to je v pandemické situaci logické.
Myslím si, že kvůli pandemii koronaviru se divadelní provoz hodně změní. Hlavně v počtu diváků a v počtu herců v obsazení. Je otázka, jak to ve výsledku zamává s živou kulturou celkově. Už se začaly různé kulturní projekty nejen přesouvat, ale i škrtat. Pořád věřím, že nezůstane jen u natáčení a streamování, i když jsem spolu s dalšími divadelníky rád, že díky němu a novým digitálním technologiím můžeme zůstat se svými diváky v kontaktu.
Václav Jílek?
Vzpomínám si. Televizní seriál Ach, ty vraždy! režiséra Zdeňka Zelenky. Rok 2010. Tam jsem viděl poprvé takového hodně zarostlého kudrnatého vyčouhlého klučinu. Hrál hlavní roli a brzy mě zaujal svým postojem k práci. Byl to „junák vždy připraven“. Na práci. Vždy soustředěný, zodpovědný a hlavně talentovaný. Prý nějaký Václav Jílek. Mladíček. No, mladíček. Už mu bylo nějakých devětadvacet, ale pro mne to byl klučina. Utkvěl mi z něj velmi dobrý dojem.
A pak to život tak zaonačil, že po letech jsme se znovu setkali v Divadle na Vinohradech. Tam jsem jej sledoval (a opět s uspokojením) v inscenacích Romeo a Julie a Zkrocení zlé ženy. Ve hře Fráni Šrámka Plačící satyr jsme stáli na jevišti společně. A to už byl kolega, sice pořád kudrnatý, ale už kolega, se kterým byla i legrace za kulisami. V současné době hrajeme ve Studiu DVA na Malé scéně Na Perštýně hru Oscar pro Emily. Ale to už Václav není kudrnáč, ale ženáč a šťastný pyšný tatínek. Dobře se s ním hraje.
Abych nezapomněl. Co divák jsem jej viděl před několika lety v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic. A to jsem byl pyšný zase já. Že se mu mohu přímo podívat do očí a říci: Skvěle na jevišti mluvíš, dobře vypadáš – víc ti říkat nebudu, od toho jsou ženský.
Petr Kostka
Václava jsem znala z Divadla na Vinohradech a samozřejmě z jeho televizních inscenací, ale k blízkému setkání došlo, až když jsme pracovali na hře pro Studio DVA Oscar pro Emily. Nejenže je to kolega milý se smyslem pro humor, ale hlavně pracovitý – talentovaný. Role Jeffa v této hře není nijak jednoduchá a Václav se jí zhostil výtečně. Kdykoli slyším jeho pár veršů z Hamleta (které jsou v této hře zakomponovány, tak jako spousta úryvků z různých divadelních her), říkám si v duchu: Chlapče, máš talent, škoda, že si toho Hamleta nemůžeš zahrát celého. A že na toho Shakespeara má, mě také přesvědčil, když jsem ho viděla v inscenaci Mnoho povyku pro nic.
Milý Václave! K Tvým krásným čtyřicetinám ti přeji mnoho krásy a radosti v tvém osobním životě a mnoho parádních rolí! Moc by ti slušel klasický repertoár.
S láskou Carmen Mayerová
Komentáře k článku: Václav Jílek: Radost si vzít nenechám
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)