Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 658)

Byl pozdní večer, téměř noc. V odlesku blikavého mihotání svitu televizoru jsem věšel vyprané prádlo na dráty pokojového sušáku. Do unavené hlavy mi pronikl povědomý hlas.

Náměšť na Hané, hospoda, řeznický krám, divadelní sál, vše patřilo rodičům. V tomto domě jsem se narodil…Herec Ladislav Lakomý kráčel obrazovkou krokem znaveného poutníka, s tajemným úsměvem na tváři. Bilancoval život.

Mokrá košile mě chladila do dlaní, vůně aviváže mysl.

Televizní dokument (zde) mě vracel do devadesátých let minulého století. Jeho protagonista hladil pohledem sedadla sálu divadla u Jakuba. Zde bylo moje první angažmá, má první divadelní láska. Tady jsem zkoušel a hrával. Na to se nezapomíná. Divadlo bratří Mrštíků bylo zájezdovou scénou dotovanou krajem. Co my se nacestovali. Svitavy, Prostějov, Znojmo, Třebíč…

Vložil jsem si mokrou košili na hlavu.

Bože můj, pamatuji se… Jako student jsem u Mrštíků statoval… Do paměti se mi vrylo představení Tří kamarádů. Stařičký pan Šelle zpíval Šeříky až bílé začnou kvést, pilíře souboru – Ladislav Lakomý, Josef Somr, Jaroslav Dufek – zářili a krásná Dagmar Pistorová hrála umírající klavíristku.

Z temnot se ozvalo šeptání múzy Mab: Ruku na srdce. Několikrát jste jim byl i hereckým partnerem, ale z jejich stínu se vám vystoupit nepodařilo…

Ladislav Lakomý kráčí cestičkami pohřebiště. Komentuje kamenné hlavy milovaných básníků: Oldřich Mikulášek, skvělý parťák, a Jan Skácel, kamarád svobody, který se volnosti nedožil, zde na sebe hledí do věčnosti…

Na poli kde se říká / na Dávném prosu / roste naše smrt a je to mařinka

Skácelovy verše se nedají recitovat, jde o svébytnou mluvu, říkávala režisérka Tálská.

Múza šeptá: Herec Lakomý byl básníkův kongeniální tlumočník.

Mokrá košile na mé hlavě osychá…

Vlasta Fialová hraje svou poslední roli v televizní inscenaci Stromy umírají ve stoje. Ladislav Lakomý má v očích slzy: Já ji miloval. A jak se s ní hrálo… Poslední záběr jsme dotočili v noci, ale svou benefici na scéně Mahenova divadla již nestihla. Zemřela pár hodin před jejím konáním…

Naši mrtví jsou tu s námi, šeptá Mab.

Blížila se půlnoc.

Ladislav Lakomý se díval do prázdného hlediště, poté rozpřáhl paže do patetického gesta: Mé divadlo, má lásko, loučím se s tebou…

Zmohla mě únava. Usnul jsem s vlhkou košilí v ruce…

Múza šeptala: V titulcích se píše, scénáristkou dokumentu spolu s režisérem byla PhDr. Eugenie Dufková, autorka knihy Letokruhy Ladislava Lakomého…

Brno – Komín, 29. 4. 2021 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 1. května 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 658)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Velmi rád jsem se ponořil
   do vzpomínek na všestranného skvělého herce, který byl během svého brněnského působení téměř v každé nové inscenaci, v rozhlasových hrách a pořadech na mnoha místech a filmech. Schopnost hrát naprosto protichůdné role, zpívat, hrát živě na celou řadu nástrojů přímo na scéně byla pro Ladislava Lakomého samozřejmostí. Teprve z dokumentu videa, jehož odkaz prozřetelně pisatel článku J. Tuček v textu uvedl jsem se dověděl o mnoha věcech, které herce od jeho dětství provázely.
   Díky!

   01.05.2021 (13.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ