Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky
Sbohem, pane profesore! (No. 13)
Profesor Císař byl (a je) pro mne hodně důležitý, můj divadelní život s ním je úzce spojen…
Hovory s císařem
Profesora Jana Císaře jsem osobně poznal v polovině osmdesátých let coby člen dětského divadelního kroužku při DPM (Dům pionýrů a mládeže) v Úpici. Na krajské přehlídce ve Vysokém Mýtě jsme vystupovali s Loupežnickou pohádkou Karla Čapka, hrálo se v sále s naleštěnými parketami, já měl zlomenou ruku a sádru až k ramenu. Naše inscenace byla dosti divoká. Vběhl jsem nadšeně na scénu, uklouzl, práskl sádrou o zem, až to zadunělo, a letěl po naleštěné podlaze přímo pod nohy poroty, jejíž členky nezadržely výkřik. Zvedl jsem se a pokračoval, jako by se nic nestalo. Tu samou akci jsem pak nechtěně opakoval. Při následném hodnocení profesor mluvil přímo ke mně a vyslovil domněnku, že nám přísný pan režisér Švorčík láme ručičky. Sádru mělo více členů, padal jsem ovšem jen já. Odbornost a vtip páně profesora tehdy silně zapůsobily nejen na mne, ale na celý soubor. Profesor a ještě k tomu CÍSAŘ!
Časem jsem zjistil, že profesorův vztah k našemu ochotnickému spolku není zdaleka náhodný. Jeho vzácná žena Mirka měla v Úpici rodinné kořeny. Ke konci střední školy jsem tak dostal na profesora kontakt a vyrazil na DAMU na konzultaci. Chtěl jsem něco zjistit o studiu režie. Přijel jsem do Prahy v neuvěřitelném rekordním čase s ministrem vnitra Richardem Sacherem, který řídil. Ale to píšu jen tak mimochodem jako pikantní detail.
Setkání s panem PROFESOREM mezi čtyřma očima byl pro mne zážitek. Byl jsem nesmělý a trochu zmatený, profesor vlídný a pozorný. Věnoval mi hodně času. Během hovoru kouřil tak, že každou další cigaretu zapaloval od té předchozí. Popel téměř neodklepával, a ten pak padal volně na zem. Na přijímačkách jsem pak neprošel ani do druhého kola. Byl jsem ještě pukrle bez větších životních zkušeností a tuto svou životní kapitolu jsem – na čas – uzavřel.
Zhruba o dva roky později viděl profesor Císař na přehlídce v Turnově první inscenaci mé, tehdy čerstvě založené Společnosti Dr. Krásy. Od počátku její existence jsem se potýkal s problémem, jak ukočírovat soubor vrstevníků, kteří mi ne vždy plně důvěřovali a vše jsem dělal víceméně intuitivně. Přijetí naší inscenace Vražda na statku od diváků a především poroty bylo proto pro další existenci souboru zásadní. Profesor mluvil o naší prvotině s nadšením, nalézal v ní originalitu i hraniční „divadelní úkazy“. Byli jsme oceněni za „dramaturgický objev“. Takové přijetí asi nikdo nečekal. Situace v souboru se uklidnila. Podobně tomu pak bylo i v dalších letech. Profesor svými slovy, analýzami a obrovským pochopením pro naši práci a problémy s ní spojenými vždy motivoval mne i soubor k další usilovné tvorbě a překonávání záludných překážek.
Následovala léta setkávání na přehlídkách ve východních Čechách. Veřejné rozbory – nejen našich – představení profesorem Císařem byly pro mne vždy nedílnou součástí těchto akcí. Otevíraly mi divadelní obzory, nacházel jsem v nich jedinečný a vysoce inspirativní způsob uvažování o divadle. Radoval jsem se ze vzájemné pospolitosti, která vznikla mezi ním, jeho kolegy v porotách a přítomnými diváky a divadelníky. Rozdílné názory v hledání „pravdy“ tato spojení a vzájemná navázání zesilovaly. Nechyběly mnohdy ani silné emoce, někdy i uražení tvůrci. Zvláštní bylo, že prakticky vždy, když došlo na „nás“, se mi zdálo, že profesor hovoří o něčem a o někom z jiné planety. Viděli jsme skrze jeho slova sami sebe z úplně jiné perspektivy, mnohdy z daleko hlubší, vrstevnatější a kontextuálnější, než jsme si předtím uvědomili.
V druhé půli devadesátých let zorganizovalo Volné sdružení východočeských divadelníků dvouletý kurz režie pod vedením profesora Císaře! Tak jsem s ním (a dalšími – prof. Štěpánek, prof. Pražák…) zažil mnoho neopakovatelných víkendů v Jaroměři. Byl jsem nejmladší účastník. Tuším, že tam jsem se osmělil a zeptal se znovu na možnost studia na DAMU. Profesor mi řekl, že to nepotřebuji, že by akorát zkazili můj přírodní talent...
Vzal jsem – a dodnes beru – jeho slova vážně. Ale stejně jsem toužil po divadelním vzdělání. Nechtěl jsem zůstat jen „úkazem“. Tak jsem se stal studentem divadelní vědy na FF UK. Zároveň jsem si zařídil možnost navštěvovat profesorovy semináře na DAMU a pochopitelně studoval jeho odborné texty a publikace. Při vší úctě k ostatním pedagogům zůstal – a dodnes je – pro mne nejvyšší divadelní autoritou. Po opakované účasti Společnosti dr. Krásy na Jiráskově Hronovu jsme sice přestali soutěžit, ale vždy jsem se těšil na naše festivalová představení – v Písku, Turnově, Hronově i jinde – a následné hovory o nich, vedené profesorem Císařem.
Po založení rodiny jsem měl méně času, a proto jsem mnohdy přišel jen na ony diskuse, aniž bych viděl samo představení souboru, o němž byla řeč. Jeho uvažování mně vždy a pokaždé přitahovalo, zajímalo, otvíralo netušené obzory. Tušil jsem, že se blíží konec, a tak jsme využíval každou příležitost si jej poslechnout, pohovořit s ním… Naše setkávání probíhalo často náhodně – v divadle, na DAMU, na ulici… Pokaždé to byl pro mne silný zážitek. Do inscenace Šest zamilovaných mi pan profesor bez váhání nahrál hlas předsedy Kolchozů.
Před pár lety jsem hledal pomoc s přípravou velké divadelní produkce v klášteře v Broumově Cesta Emericha Ratha. Profesor Císař mne pozval k sobě domů, do Unhoště. Byl jsem vřele přivítán jeho ženou Mirkou a pohoštěn výborným obědem. Teprve tam jsem se dozvěděl o těžkostech v rodině a viděl, jak je oba zvládají. V životě a myslím i v uvažování profesora Císaře nelze jeho ženu pominout. Vždy s úsměvem o něj a o vše, co bylo třeba, pečovala. Obdivoval jsem její pohotovost, připravenost poradit si s jakoukoliv situací. Sám jsem byl mnohdy příjemcem jejích drobných, ale důležitých služeb.
Na podzim roku 2019 jsem se rozhodl profesora pozvat do Vily Štvanice na premiéru krásovské inscenace Wojtylova Vyzařování otcovství. Nikdy předtím jsem se takový krok neodvažoval učinit, nebyl jsem si dostatečně jistý svými inscenačními výsledky a dobře jsem si uvědomoval, že výprava do divadla je pro Císařovy složitou operací. Přišli a já měl obrovskou radost. Stihli jsme si spolu v relativním klidu i popovídat. O inscenaci dokonce profesor napsal do Lidových novin.
O pár týdnů později, na premiéře Oidipa v Národním divadle, jejímž režisérem byl “spící“ člen Společnosti dr. Krásy Honza Frič, jsem měl dostat od profesora Císaře doporučení pro výběrové řízení. Dohodli jsme se tak po telefonu. (Váhal jsem, zda mu volat a obtěžovat jej, ale společní přátelé mne utvrdili v tom, ať to udělám.) Po děkovačce za ním mířím, on se mi omlouvá, že ho nemá. Do hovoru vstupuje paní Mirka, vysvětlila mi, že pokud se na něčem s profesorem domluvím, tak to musí vědět i ona, jedině pak to bude. A tak jsem za dva dny vyzvedl na vrátnici DAMU obálku s podivuhodně krásným doporučením od profesora Císaře, dostal jsem ho ve dvou exemplářích.
Covid zastavil divadelní život. Možnosti dalšího setkání se omezily. Mluvil jsem s profesorem ještě párkrát po telefonu, potkali jsme se krátce loni v Hronově. V prvním dubnovém týdnu jsem hovořil s Karlou Dörrovou, mimo jiné organizátorkou jaroměřského školení. Ptal jsem se na zdraví pana profesora a nechával jej pozdravovat. A další týden – 14. dubna – jsem se v Podkroví Klicperova divadla, na místě ze kterého mám naši asi jedinou společnou fotografii, dozvěděl o profesorově odchodu.
Dost dobře si nedokážu svůj život bez profesora Císaře představit… Ale věřím, že zde jsou jeho pokračovatelé, kteří budou s podobnou energií, erudicí a vtipem působit na početnou skupinu divadelních nadšenců, jakým jsem byl – a snad stále jsem – i já.
S Bohem pane profesore. Děkuji.
Petr Lanta, režisér a herec, zakladatel a šéf divadelního souboru Společnost Dr. Krásy
///
Máte-li zájem připojit se k tomuto cyklu vzpomínek a ohlédnutí za profesorem Janem Císařem, pište a posílejte své příspěvky na adresu redakce: redakce@divadelni-noviny.
…
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore! (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)