Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Kafka na vlně (No. 3)
Třetí den jarního cyklu festivalu …příští vlna/next wave… Kafkovské performance v pokladně divadla Komedie přinesl dvě výrazné změny. Umělkyně vystupující pod uměleckým jménem ka3ka3 konečně překročila stín dosavadních aktérů a stylizovala samu sebe a navíc nabídla divákům skutečnou interakci. Její performance na motivy Kafkova povzdechu Bída starého mládence se sice pořád odehrávala v tichu, v suverénně nejdelším čase stráveném v klaustrofobním prostoru pokladny divadla Komedie (8 hodin) však zatím nejvíce „hrála“.
Bídu starého mládence nelze považovat za svébytný prozaický text, byť jisté narativní kvality jistě má (muž srozuměn se svým postavením starého mládence směřuje k tlučení se do hlavy, že něco se svým postavením dříve neudělal, že se nepostaral, aby takto nedopadl). Jde však spíše o postřeh, rozjímání nebo, jak už naznačeno výše, povzdech. Možno se jen dohadovat, do jaké míry je Kafkův text osobní zpovědí, jisto je, že tu máme co do činění opět s mistrovstvím zkratky, kdy mluvčí na extrémně malé ploše vyjadřuje úspornými tahy nejniternější pohyby své duše, aniž by sklouzl k zbytečnému patosu nebo sentimentu. Ba naopak, onen závěr v tlučení dlaní do čela, je ukázkou typického kafkovského humoru postaveného na marnosti.
Ka3ka3 se také ocitla na extrémně malé ploše divadelní pokladny, posunula však Kafkovu postavu do žhavé současnosti. V ní už binární struktura světa na muže a ženy, manžele a manželky, otce a matky nemůže fungovat. Lidstvo se samozřejmě za zhruba sto let od napsání Bídy příliš nezměnilo, jen se konečně odhodlalo nezavírat oči před jinakostí (tedy jak kde, nicméně i v těch negativně nastavených společnostech jde už spíše o tragikomické popírání faktů, jako že voda je mokrá a sníh studí). Kategorizace lidstva se rozmělnila z jednoduchých dvojic na nepřehledně široké pole nejrůznějších transgenderů a zástupců LGBT+, což ovšem neznamená, že ani mezi těmito lidmi nemůže existovat osamělost a sebetrýzeň za něco v minulosti neuskutečněného. A tak se ka3ka3 zahalila do bílého pláště, holou kůži nabarvila bíle a přes celý obličej navlékla roušku tak, že jí nebylo vidět ani do očí. Před diváka tak v prostoru rovněž bílém, pokrytém nesčetným množstvím bílých látek, až připomínal depresivní nemocniční prostředí, předstoupila indiferentní, bezpohlavní bytost.
Na stolečku, který scéně dominoval, stála velká mísa a talíř se sušenkami. Drtivou většinu času se performerka zabývala drolením sušenek do mísy, drolením lepicí gumy do mísy, rozčesáváním svých nebo umělých vlasů, ale hlavně malováním a psaním obrázků a vzkazů pěnovým sprejem na okno. To však mohli dělat i kolemjdoucí, pokud by sebrali odvahu, neboť stejný sprej byl k dispozici i jim. Tak mohla zavřená a osamocená bytost s diváky komunikovat a díky překážce v podobě skla pokladny naplňovat hlavní poselství Kafkova rozjímání. Totiž že člověk by měl pro změnu svého stavu něco udělat, pro začátek aspoň komunikovat s ostatními. Jak složitý je pak proces takové komunikace, Kafka dokládá v jiném textu, který se už také svého performativního ztvárnění dočkal – a to včera díky Janě Orlové v povídce O podobenstvích (viz iDN zde).
Přes všechnu interakci ale ka3ka3 postava stále zůstávala osamělou hrdinkou svého skličujícího životního prostoru, stejně jako jím nejen v úvahách, ale nakonec i ve skutečnosti, jak píše Kafka, zůstává i spisovatelův hrdina. V jejích nesmírně pomalých pohybech a preciznosti v nesmyslném konání (zmiňované drolení sušenky nebo česání vlasů) se ukrývalo oddalování čehosi důležitějšího až na samu mez snesitelnosti. Otázkou snad jen zůstává, jak to celé zapadlo do kontextu Kafky odrážejícího současný stav společnosti a kultury v pandemii a snad blízké době postpandemické, nastane-li taková vůbec. Přeci jen na vývoj událostí, pomineme-li vládní nařízení a ochotu je dodržovat, nebyl tak docela v lidských rukou. Na druhou stranu právě stylizace pokladní kobky do stísněného nemocničního prostředí odkazuje na nejpalčivější součást všeho toho zlého, co koronavirus přinesl. V této souvislosti se však nesmírně osamělá existence postavy bez tváře jeví ještě depresivnější, než jak možná byla zamýšlena. I to je ale kouzlo takto pojatých performancí. Jako dlouhá a nepříjemná báseň nabízí čtenáři/divákovi celou paletu interpretací a zůstává jen na něm, čím se nechá strhnout, vyděsit, aktivizovat…
///
Více o kafkovské jarní edici …příští vlna/next wave… zde a zde.
Komentáře k článku: Kafka na vlně (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)