Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 90)

Malá pandemická oslava mým šedesátin proběhla na naší zahradě ku spokojenosti téměř třiceti hostů. Zahráli jsme naší novou komedii Smyčku a pak se tlachalo, popíjelo, zpívalo.

I oblaka, nebesa rozprostřely příznivou náruč. Tu a tam i sluneční paprsek zalechtal prokřehlou slupičku. A těch dárků! Dvě krabice se šedesátkou milovaných věciček. Třeba mořské potvůrky v různorodém skupenství s oříšky všech tvarů tančily oslavný excentrický Josephine Baker dance, vinné etikety se o sebe třely a butilek přibývalo a přibývalo…

Po půlnoci šťastně usínám…

Ne a ne zabrat. Převalování sudů. Sem. Tam. Sem. Tam. Hledání pozic. Z embrya je umrlec. Chvíli plavu prsa, chvíli znak. Když konečně vědomí odchází do říše snů…

O čem se mi zdá?

…Běhám po známých místech… Jé, tady jsme zkoušeli nový kousek, tady jsem zakopával o práh, tady… Ano! Ta svůdná vůně upomíná… Hledám nějaký předmět z těch časů, aby mi čas minulý připomněl v přítomném i budoucím. Šátrám ve skříních, zásuvkách, truhlách. Kde je mé ztracené mládí?… Co?… kdo?… mi ho maličko připomene, vrátí?… Jak na gumičkách vyskakují mnohé potvornosti. Do nosu praští, nohu podrazí. Některé poznávám. I letmý dotek, něžné pomazlení v srdci zahřeje, zajiskří. S něhou je odložím, polaskám…

Ale náhle zahlédnu v hedvábném šátku schované stařičké hodiny! Nebývale rozjasní mou tvář. Euforie je tu! Ano, to je ono. Jak ony tenkrát zvonily, pískaly, supěly. Ale tolik roků už uplynulo. Už se jistě jejich stařičké soustrojí nerozběhne.

Kouknu na zadní stranu. Klička je tu! Pokusím se jí otáčet. Zázrak! Ony se dají stále natáhnout! Snad pérko vydrží, nepraskne. Pomalu, opatrně vrním stříbrným klíčkem. Postavím je před sebe a pozoruji jejich zmrtvýchvstání. Ony opět zasyčí, zarachotí, natřesou se na nožičkách a jak na orloji se pod ručičkami mění barevné pozadí. Z modré je žlutá, pak purpurová, hnědá, karmínová… duhová smršť. A zvonky ohlásí přesný čas. Krása! Tu živé rafičky otevírají sklíčko a mávají na mne. Smějí se na mne! S velikou láskou…

Hola hou, hola hou… konečně spolu! Kdes byl tak dlouho?

…Rychle je zabalím do hadříku, vstrčím do své kapsy u saka a peláším pryč. Hurá! Už nikdy mi neunikne ani vteřinka s nimi, žádný čas bez jejich přítomnosti! Veškerý spoluprožitý čas potrvá do soudného dne!… Ale jak uháním, za mými zády se vše propadá do nicoty, zapomnění… Místnosti, schody, dveře, okna… jsou fouknutím odváty do šedivých mračen. Vše mizí, ztrácejí se a hlavou letí:

– Ty hodiny budou majiteli chybět! Pro svou vzpomínku jsi jiného připravil o ni. Bude si zoufat. Plakat!… Jsou jeho oblíbené!… Přeci nejsi zloděj! Nejsi! –

– Ale vždyť on o jejich kráse ani neví! Nemá ponětí o jejich kouzlu, o jejich důležitosti! To by je přece neměl zastrčené v šupleti, ale hýčkal, oblažoval by se s nimi každodenně… On neví nic o jejich poslání, o jejich tajemství, o jejich spojení s mým mládím! Jen pro mne mají význam, větší smysl než…

– Jsou jeho oblíbené!… Přeci nejsi zloděj!… Nejsi! –

– Ale… On v nich přeci nerozpoznává žádné kouzlo. Pro něho jsou jen a jen hodinami po předcích! –

– Přeci nejsi zloděj!… Nejsi! –

– Já je musím mít! Jsou tím jediným pojítkem s dobou dávno uprchlou! Bez nich je vše ztraceno! –

– Nejsi zloděj!… Nejsi! –

– Probůh kušuj! Mlč!… Neotravuj! –

– Nejsi zloděj!… Nejsi! –

 – Ticho! Ticho… Vždyť už je ani, i kdybych chtěl, nemám kam vrátit… Kde je ten šuplík?… Kde je ten dům? –

– Nejsi zloděj!… Nejsi! –

Náhle stojím opět u otevřené zásuvky. Výhružně cvaká.

– Vrať! Vrať!… Nejsi zloděj!… Nejsi! Nejsi zloděj!… Nejsi! Nejsi zloděj!… Nejsi! –

Po tváři mi tečou čůrky ledového potu.

– Vrať! Vrať!…Nejsi zloděj!… Nejsi! –

– Máš pravdu. Zloděj nejsem…. Nejsem… –

A hodiny v hedvábí mizí v dřevěném stole. Prkenné rámování vyplázne dlouhý jazyk. Škodolibě se zařehtá a vše pozamyká… krykyty krak krykyty krak…

Celý se chvěji studem.

– Zlodějem nejsem… Nejsem… Já jen chtěl… –

Obraz se bortí. Hrany snu se mažou, požírají sen samotný. Zůstávají jen torza. Trosky. Čáry. Tečky…

JE TO PRYČ!

V srdci zacuká, zabolí.

Ale někde to musí zůstávat, něco někde musí stále být… zůstávat! Nemůže se to vypařit bezezbytku… Nemůže!… Snad až usnu, opět zásuvku v dubové stole naleznu?

V překotně zrychleném tlukoucím svalu v hrudním koši cosi pochybovačně škubá.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 22. května 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 90)

1. Jana Koubková

   

   Milý Bilbo,
   to to letí. K šedesátce přeju spoustu barevného smetí… Klíček neztrať a ať pérko drží do Tvých sta let, protože v „sadě skví se jara květ a zemský ráj to na pohled“.
   Zdraví ta, co v říjnu dvě sedmičky vystřelí z gumičky…
   Bzz…

   23.05.2021 (17.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ