Nic jsme nevěděli, nic jsme neprovedli
Starší divácké či posluchačské generace si možná vzpomenou na drama Christophera Hamptona Nebezpečné vztahy, které v roce 1988 uvedlo Národní divadlo v excelentním nastudování Ladislava Smočka – anebo o dva roky později na rozhlasovou inscenaci jeho Povídek z Hollywoodu. První z nich bylo adaptací proslulého Laclosova románu a druhá se opírala o reálné postavy, jejichž osudy převracela naruby. V obou ale hrála hlavní roli autorova rafinovaná fabulace a fantazie.
Kateřina Macháčková v monodramatu Jeden německý život. Foto: archiv divadla
Hamptonův Jeden německý život, premiérovaný v Londýně roku 2019, je hra zcela jiného druhu. Monodrama jako divadelní převod dokumentárního filmu (a knihy jeho autorů), který věrně zrcadlí skutečnost. Jeho „hrdinka“ Brunhilda Pomselová by asi sotva stála za zmínku, kdyby nebyla jednou ze sekretářek nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Její život byl dramatický, poslední dny nacistické éry strávila v Hitlerově bunkru a pět let byla v sovětském zajetí. A Pomselová jej navíc líčí na pozadí moderních německých dějin, ať už Výmarské republiky, či tzv. Třetí říše. Pokud však čekáte, že osobní svědectví nabídne nějaká nová převratná fakta, budete zklamáni. Z takové autobiografie Joachima Festa Já ne!, například, nebo třeba z poněkud problematického goebbelsovského životopisu Goebbels – Pán myšlenek Třetí říše Davida Irvinga o této éře získáte mnohem více informací.
Od Pomselové se dozvídáme jen obecně známé „věci“: trochu o výmarském lesku, zmínku o křišťálové noci a pronásledování Židů, připomenuta je i Goebbelsova aféra s Lídou Baarovou – i přes tu koňskou nohu byl pan ministr fešák, soudí Pomselová, opomenuta není ani vražda pěti dětí, kterou na konci války spáchala jejich matka Magda Goebbelsová… Leitmotivem vyprávění Brunhildy Pomselové je především sdělení, že ona se ničeho zlého nedopustila, jenom poctivě vykonávala svou práci. Byla a pořád je v úloze nezúčastněného pozorovatele. Vše je sdělováno věcně, z odstupu a bez jakéhokoli citové angažovanosti. A právě v té mrazivé věcnosti spočívá dramatický účin Hamptonovy hry.
Pro její představitelku přetěžký úkol. Být sama na jevišti skoro dvě hodiny a neuspat diváky známými fakty a stálým podtextem své role: nic jsme nevěděli, nic jsme neprovedli – prostě jsme se s tím svezli (autentický citát). Kateřina Macháčková v Divadle v Řeznické myslím objevila způsob, jak se takovému úskalí vyhnout. Kostýmem, parukou a brýlemi by snad mohla připomínat onu starou německou dámu. Nehraje ji však ani se do ní nevciťuje. Existuje na scéně jako suverénní herecká osobnost, která vykládá smysl Hamptonova textu. Stále v křesle, bez výraznějšího pohybu, a přece z ní neodtrhnete oči. Minimalistická režie Radima Špačka zřejmě střežila především hereččinu dikci a podtrhla jenom pár významných momentů této zpovědi. Tři nebo možná čtyři hudební předěly jsou jedinými režijními efekty, které jemně přibližují atmosféru té podivné doby.
///
Divadlo v Řeznické, Praha – Christopher Hampton: Jeden německý život. Překlad Jitka Sloupová, režie Radim Špaček, výprava Yvetta Srbová a Radim Špaček. Česká premiéra 16. června 2021.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Nic jsme nevěděli, nic jsme neprovedli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
