Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Zastávka Zero Point (No. 1)
A je tu zase – festival Nultý bod navzdory nepříznivým okolnostem žije, a ve dnech 10.-15.července přináší divákům chtivým alternativy neobvyklé zážitky, které ne vždy lze nazvat divadlem. Už od roku 2009 nabízí Nultý bod programově mezní produkce na pomezí žánrů, především vizuálního umění a fyzického divadla.
Na dlouhé chodbě Invalidovny můžeme potkat záhadná postavy, šílenou ženu a ženu s psí hlavou. Foto: autorka textu.
Zahájení 10. července nebylo nijak oficiální, ostatně veškeré akce festivalu jsou přístupné zdarma (pouze se doporučuje udělat si rezervaci na goOut, protože u některých představení je omezená divácká kapacita). Vzhledem k nutným opatřením bylo zkontrolováno pouze zdraví příchozích, a poté byli opatřeni žlutým náramkem, takže se mohli volně pohybovat ze zahrady do útrob Invalidovny a zpět. Krátce po 18 hodině festival propukl a v levém křídle Invalidovny, tedy současném sídle Alty, bylo možno až do 21. hodiny opakovaně procházet dlouhou chodbou, nahlížet do místností a zákoutí, kam vedly modré šipky, vystupovat a sestupovat po úzkých schodech do rozmanitých prostor. Právě tady se odehrávala tříhodinová performance, či chcete-li instalace s performačními bonusy. Projekt vznikl ve spolupráci dánského souboru Dadadans. Soubor založila v roce 2004 tanečnice a choreografka Helle Bach, a dnes má na kontě na šestnáct performancí. Poslední z nich pod názvem Peeps, jejímž tématem je samota a osamělí lidé, se stala základem pro projekt Dadadans: CIRCUS LONELINESS, který byl k vidění v Altě. Společně s režisérkou přijel také scénograf Siggi Óli Pàlmason (oba jsou během „představení“ stále přítomni) a z původního obsazení performerka Bodil Lassen. Ostatní vystupující jsou performaři z Česka Lukas Blaha, Jazmína Piktorová, Aude Stulírová Martin, Ekaterina Plechkova, Tomáš Janypka a Natálie Vacková.
Žena uzavřená v drátěném tunelu. Foto: autorka textu
Soudě podle ukázek z původního díla inspirovalo omšelé prostředí Invalidovny scénografa a režisérku k zajímavému dotvoření původního konceptu, tedy využití více než desítky rozmanitých prostor, včetně venkovní plochy, odkud do budovy postupně doputuje v pestrém látkovém hávu jedna z performerek. Scénograf využil různých míst uvnitř Alty k vytvoření tajemné až nostalgické atmosféry pomocí stínových efektů, kombinace reálného světla a protisvětla z otevřených oken se světelným designem. Kostýmy a rekvizity jsou výrazné, zapamatovatelné: na šaty je často použita červená barva, výrazné jsou kontrasty materiálů – bytelná „tunelová“ drátěná konstrukce zabírající celou místnost a nafukovaní balonky ve tvaru srdce; soustava gumových lan, v nichž se zmítá jeden z performerů; maska psa, kterou má nasazenou postava uvězněná ve skleněném válci, dvacet kyblíků a štíhlá lampa s malou intenzivně svítící žárovkou ad).
Lukas Blaha, muž chycený v pasti gumových lan. Foto: autorka textu
Byla jsem jedním z prvních návštěvníků instalace, a tak jsem viděla jednotlivá místa ve chvíli, kdy se doslova „probouzela“. Instalace střídavě nabízí místa zaplněná pouze rekvizitami, kde může osamělý divák vychutnat svou samotu, darovat ji, napsat o ní vzkaz a na konci cesty si ji přiznat jako nezbytnou součást života. A pak už obraz střídá obraz, doslova ohňostroj nápadů a vizí. Některé obrazy jako by vyrašily a postupně mizely do ztracena (jak se divák opakovaně vrací), jiné směřují odněkud někam a rozvíjejí určitý příběh, a některé jen tak plynou prostorem. Potřebuje-li si divák dosadit něco více konkrétního, nabízí se vize trochu hororovitého ústavu pro choromyslné, z nichž každý žije ve svém uzavřeném světě. Každý z diváků se tak stává voyeurem, který z paralelního časoprostoru sleduje – nepozorován – jejich konání. Některé z postav mají své stálé místo, jiné se přesunují, a tak během našeho putování opakovaně potkáváme postavy bloudící potemnělou chodbou.
Jedna z postav začíná na venkovní platformě a postupně putuje dovnitř. Foto: autorka textu
Mezi nejsilnější obrazy, které se vryjí do paměti, patří poodhalená těhotná žena, která se zjevuje v záblescích na pozadí rudého sametu, kterou jsem při druhé návštěvě zastihla, jak stojí u okna a kohosi vyhlíží, a na potřetí už byly dveře zavřené – příběh skončil, tajemství zůstalo. Výraznou dějovou linku má Dánka Bodil Lassen, která sedí v zamřížované místnosti (prý tady bývalo vězení) nejprve jako decentně upravená dáma na bílé lavičce, komunikující s příchozími naléhavou, ale nesrozumitelnou řečí. Postupně jako by se jí zmocňovalo šílenství, válí se po zemi a následně jí rozcuchanou a fyzicky zdevastovanou vidíme bloudit po chodbě.
Žena uzavřená v drátěném tunelu. Foto: autorka textu
Mottem performance je citát: Nebojím se umírání. Bojím se být sám po zbytek života. A veškeré epizody působí především na smysly: vizualitou, hudbou a zvuky, světlem a šerosvitem, kontrasty barev a odstínů, geniem loci staré Invalidovny a fyzikalitou performerů. Otevřete-li se zážitku, jednotlivé obrazy zůstanou ve vaší paměti jako fotky z alba, svědectví o světě, který vykouzlila fantazie, ale možná, že někde existuje doopravdy.
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Zastávka Zero Point (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
