Divadelní noviny > Názory – Glosy
Do divadla v teplácích
K pandemií vynucené přestávce se divadla postavila různě: některá vysílala záznamy či přímé přenosy představení, jiná zkoušela do šuplíku anebo hledala alternativní formy komunikace se svým publikem (například podcasty). Přes veškeré snahy o navázání kontaktu se ovšem snad všichni tvůrci shodli v tom, že sledování divadla na obrazovce z pohodlí domova zkrátka nedokáže nahradit živý divadelní zážitek. Jejich cílem se tak namísto snahy o co nejdokonalejší (avšak vždy nedokonalou) nápodobu stala touha vytvořit jiný typ zážitku. A tak vznikly projekty Film/Televize naživo a letos na jaře nejnověji – za pět minut dvanáct před znovuotevřením divadel – také Brejlando.
Zatímco Film naživo vznikl z iniciativy divadla Jatka78, souboru Cirk La Putyka a režiséra Viktora Tauše, na vzniku Brejlanda se ve snaze podpořit městem zřizované divadelní scény spolu s firmou Brainz Studios podílel přímo pražský magistrát. Televize naživo se díky televizním obrazovkám a pestrému programu, zahrnujícímu vedle divadla i koncerty nebo talk show, dostala do povědomí široké veřejnosti po celé republice. Brejlando, jež divadlu v celosvětové premiéře otevřelo prostor virtuální reality, je naopak záležitostí téměř výhradně pražskou (až na miniturné, v rámci něhož se představilo Společenstvo vlastníků v Brně, Ostravě a Hradci Králové) a vzhledem k původně dosti vysoké ceně vstupenky poměrně výlučnou. Jedno však mají oba projekty společné: zvou diváka na scénu, a nabízejí mu tak zcela novou perspektivu při sledování divadelního představení.
Film naživo toho dociluje díky kameře, která není statická, jak bylo při zaznamenávání divadelních produkcí dosud zvykem, ale pohybuje se mezi herci na scéně, takže vtahuje diváka do centra dění. V některých případech to funguje skvěle. Kamera je hercům partnerem a ti se skrze ni obracejí přímo na diváka u obrazovky. Divadlo pak nepůsobí jako za sklem – vzniká naopak živá, dobrodružná podívaná. Bohužel ne vždy je ovšem inscenace pro tento typ kamery ideální, a tak na sebe často naráží rozdílnost divadelního a filmového média: většina inscenací je totiž stvořená pro frontální sledování a často vyžaduje, aby divák obsáhl celkové dění na scéně (například při skupinových choreografiích). Filmový detail je tak znemožněn a přenos poté působí jako tradiční divadelní záznam. Vyloženým přešlapem je navíc celkový koncept děkovaček, při nichž si vždy herci nastoupí do řady před prázdný sál a kameraman se kolem nich pomalu projde. Žádný potlesk, žádná úklona, žádný kontakt s kamerou (až na výjimky, ovšem ona nejednotnost přístupu je věci spíše na škodu). Herci zkrátka jen tupě zírají do prázdného sálu před sebou – v rozporu s ústřední myšlenkou celého projektu, jíž byla snaha divadelním přenosům vdechnout život. Přes všechny dílčí nezdary je ovšem třeba ocenit pohotovost tvůrců, s jakou zareagovali na uzavření divadel, a obrovské nadšení, díky jehož nakažlivosti se projekt rozrostl do úctyhodných rozměrů.
Brejlandu připadla naopak poměrně nevýhodná pozice – a sice že se před diváky dostalo pozdě, v podstatě těsně před znovuotevřením divadel. Na druhou stranu tento projekt ještě o krok dál dotáhl to, o co se pokusil Film naživo, a nabízí skutečně alternativní typ zážitku. Představení totiž snímá 360 stupňovou kamerou umístěnou uprostřed scény, a divák se tak po nasazení VR brýlí ocitá v centru herecké akce, kde se může libovolně otáčet a vybírat si, čemu věnuje pozornost. Inscenace jsou pro tento účel výrazně upravené, a to od jednotlivých mizanscén přes výrazné krácení (v průměru na hodinu) až po přenos do jiného prostředí (Pusťte Donnu k maturitě!). Zatímco v 99% se divadelní přenosy musely spokojit se zploštěním do 2D, zážitek z Brejlanda se blíží imerzivnímu divadlu. Na rozdíl od něj sice na diváka virtuální prostředí nikterak nereaguje, přesto projekt nabízí řadu sugestivních momentů: zkoumavé pohledy herců v Hamletech (Divadlo Na zábradlí) nás přivádějí na vážky, zda nás herci opravdu nevidí, v Perníkové chaloupce (Minor) nás nechá Ježibaba sjet zakouřeným propadlem do pece, v Pusťte Donnu k maturitě (Divadlo pod Palmovkou) můžeme být rádi, že jsme se nezřítili ze střechy divadla a v Elefantazii (Městská divadla pražská) zase hrozí, že se na nás zřítí herec na chůdách.
Právě Elefantazie je skvělým příkladem pro srovnání obou projektů, protože byla natočena jak v rámci Filmu naživo, tak později upravena pro Brejlando.
Tvůrci Filmu naživo nabídli inscenaci v celé délce, což je při jejích dvou hodinách a čtyřiceti minutách u obrazovky téměř neúnosné, a vzhledem k tomu, že jde o muzikál, postavený velkou měrou na pěveckých a tanečních číslech, jim nezbylo nic jiného, než se s kamerou pokorně stáhnout do hlediště a pokusit se zachytit celek.
V případě Brejlanda se zase nedá mluvit o záznamu inscenace, neboť z ní nabízí pouze hodinový extrakt vytvořený z nejvýraznějších čísel. Na druhou stranu zde však tvůrci pro potřeby 360 stupňové kamery výrazně upravili mizanscény a choreografie, takže herci hrají, tančí a zpívají kolem diváka a ten si vybírá, koho nebo co bude sledovat. (Podstatně méně využili potenciál kamery tvůrci z Minoru v koncertně pojaté Perníkové chaloupce, v níž divák polovinu představení sleduje herce ze své tradiční pozice v hledišti, a zcela zbytečně působila v inscenaci Národního divadla Duchové jsou taky jenom lidi – jediném počinu s tímto technologickým prvkem, který vznikl mimo projekt Brejlanda.) Pokud jde o herce, rozdílný přístup obou projektů je nejvíce patrný na Zdeňku Piškulovi, který ztvárňuje nejvyššího muže světa. V inscenaci se pohybuje na chůdách a v choreografiích je logicky umístěn vždy vzadu: zatímco ve Filmu naživo jej tedy téměř neregistrujeme, v Brejlandu se často sklání přímo nad divákem, čímž v trojrozměrnému zážitku zajišťuje v jiných inscenacích spíše opomíjenou vertikálu.
https://youtu.be/Rc_ySnn79_w
Tím se dostávám k pravé devíze Brejlanda, jež přináší divákovi jeho oblíbené herce doslova na dotek a díky orientaci herecké akce na prostorovou kameru vzniká dojem jisté exkluzivity: coby divák jste zkrátka umístěni doprostřed scény a herci hrají jen pro vás. Myslím, že právě díky tomu má Brejlando šanci zaujmout i nyní, v konkurenci živého divadla. Jako argument mohu použít i zážitek, jaký jsem kdysi měla z koncertu U2 3D, uvedeného v kině IMAX. Ten spojoval 3D obraz s pohybujícími se kamerami a střihem, díky nimž jste si mohli koncert celosvětově proslulé kapely vychutnat z první řady fanoušků, ale zároveň i ze zadních tribun stadionu, z leteckého pohledu, anebo naopak z pozice hudebníků. Sledovat koncert z pohodlného sedadla a nemoci se zavlnit do rytmu bylo samozřejmě zvláštní, výměnou však divák získal nové perspektivy a fyzickou pohodu, neboť ho neohrožoval lítý dav či létající kelímky.
Za účelem přilákání diváků navíc Brejlando snížilo vstupné a jedny brýle již nabízí za celkem rozumných 299 Kč. Divák má dokonce možnost vyzvednout si je osobně ve vršovickém kulturním paláci Vzlet, a nemusí se proto cítit jako sebestředný konzument, jemuž donášku v papírové tašce přiveze autem domů poslíček.
Nabídka take-away divadla se přitom pomalu rozšiřuje: v současné době je na výběr sedm inscenací, mezi nimiž například i pro 360 stupňovou kameru jako stvořené Společenstvo vlastníků Divadla Vosto5. Samotný divadelní zážitek ovšem sebestředný zůstává: i když se Brejlando rozhodnete sledovat v páru nebo v partě, každý z vás se uzavře do samoty VR brýlí a k nim připojených sluchátek (a pravděpodobně zůstane v domácích teplácích), jež kromě komunikace mezi hercem a divákem znemožňují také komunikaci mezi diváky navzájem.
…
///
Více o projektu Brejlando na i-DN:
Praha nabízí divadlo ve virtuální realitě
Víno k virtuální realitě? Není problém!
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Do divadla v teplácích
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)