Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
S tříleťákem na Loutkárně
Nesnáším termín „tříleťák“ a v mém slovníku se vyskytuje opravdu zřídkakdy. Navzdory tomu jsem záhy po vstupu do mateřství a posléze na dětská pískoviště zjistila, že se v něm skrývá víc než informace o věku. „Tříleták“ zasvěceným rodičům automaticky asociuje témata nerozlučně spjatá s touto věkovou kategorií. Nejčastěji obligátní nástupy do školy, období „a proč“, nákup kola a mezi ty hojně probíraná na pískovišti patří i první návštěva divadelního představení.
Troufám si říct, že ve stále širším okruhu rodičů vyznávajících aktivní rodičovství už není první zkušenost s divadlem pro děti dominantou mateřských škol. Rodiče se snaží děti zasvětit buď dříve, nebo paralelně s obligátními maňásky ve školce a nabídnout svým dětem alternativu. Debaty na téma děti a divadlo probíhají nejen na hřištích, ale hojně i na sociálních sítích a v mateřských fórech. Jako ideální příležitost se samozřejmě jeví festival, kde se rodinám nabízí předvybraná koncentrovaná plejáda toho nejlepšího.
I já jsem letos poprvé absolvovala Loutkářskou Chrudim ze zcela nové perspektivy – z pozice rodiče „tříleťáka“ a patnáctiměsíčního batolete. A protože to byla perspektiva obohacující, ráda bych se podělila o pár postřehů, především pak postřehů mých dětí.
Představení
Výběr představení jsem podřídila věkovým doporučením pouze částečně. Se starším synem jsem si troufla na představení Divadla Drak Šípková Růženka, a to navzdory tomu, že tento příběh zatím v našem domácím pohádkovém repertoáru nefiguruje. Inscenace nesla věkové doporučení „od šesti let“. Spoléhala jsem na komunikační zdatnost synka, ale mnohem spíše jsem předpokládala scénografickou a hudební spektakulárnost typickou pro Drak, která zaujme natolik, že nebudeme muset pokoutně opouštět sál.
Mimo jiné to bylo pro našeho „tříleťáka“ úplně první představení, které bylo ve tmě. Tedy ve zhasnutém sále, pochopitelně. Ukázalo se, že právě tento moment byl pro syna určující. Nejsem si jistá, zda právě z tohoto detailu může pramenit věkové doporučení. Nejde ani tak o to, že by se syn ve tmě bál. Nic takového se nestalo. Ale těžko snášel, že mu byl skrýván proces tvoření divadelní iluze. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mu vlastně vadilo. Nakonec pomohlo srovnání s jiným představením – s velmi oblíbeným a nadšeně přijatým Slonem a mravencem brněnského Divadla Polárka.
V inscenaci Slon a mravenec určené pro tříleté děti herci záměrně ukazovali, jak pracují s loutkou – nadto s loutkou výrazně stylizovanou –, a hle, syn nadšeně vyprávěl, že slon hýbal chobotem a ušima úplně sám! Ačkoli bylo na první pohled zřejmé, že jím sám vůbec nehýbe. A zcela naopak: Představení Šípková Růženka, v němž loutky, konkrétně perfektně ovládaní maňásci, „ožívaly samy“, vnímal syn jako pouhou hru. Co víc, vnímal ji jako habaďůru, jako podvod. Cítil se oklamaný, že nemohl vidět, jak se maňásci a celý mechanismus hradu dává do pohybu. Fikci, byť velmi sugestivní, vnímal jednoduše jako fikci a bylo pro něj náročnější užít si předváděný příběh. S čímž souvisí právě problém s tmou v sále. Proč byla tma? Proč jsem nemohl viděl, jak se to dělá?
Překvapením bylo také to, že strach v něm nevzbudila zlá sudička nebo mohutným řetězem omotaný hrad (to se bála máma), ale hodný zachránce princezny. Důvod byl prostý: Nebylo mu rozumět. Nevěděl jsem, co říká, proto jsem se ho bál. Strach vzbudilo neznámé, přirozeně. Mluva byla pro „tříleťáka“ až příliš stylizovaná.
Částečně tedy můžu empiricky potvrdit glosu Michala Zahálky, který ve Zpravodaji Loutkářské Chrudimi apeloval na rodiče, aby více dbali na věková doporučení. Pro naše potřeby zůstala Šípková Růženka bezvadnou prvotní zkušeností s „divadlem ve tmě“.
Zaujalo mě, s jakou rychlostí dokázal „tříleťák“ pochopit, že to, čeho je na představeních svědkem, zkrátka není „jen pohádka“, jak často bývá jakákoli inscenace určená dětem vesměs stigmatizována. Myslím, že takovým označením bývají v dětech vzbuzována nereálná očekávání.
I já jsem se ve snaze zjednodušit si vysvětlování, kam že to vlastně míříme, k takovému označení uchýlila. Jaká to chyba! Syn samozřejmě rychle odhalil, že to, čeho je součástí, je na míle vzdálené od pohádky z knížek, audia nebo videa. Byl velmi senzitivní k reakcím ostatních dětských diváků: Proč ta holčička pláče, když mně se to líbí? Vnímal naši pozici v hledišti: Nechci sedět s dětmi vepředu, chci zůstat vzadu. Nově nasával divadelní rituály – potlesk, úklony, interakci s hercem (nejvíce při představení O zvířátkách a loupežnících Dřevěného divadla Jana Hrubce). A s tím souvisí i celkové prostředí, které festival utváří.
Prostředí
Předně se sluší říct, že všichni organizátoři festivalu, s nimiž jsme se setkali, byli milí, shovívaví k dětem a zcela profesionální. Informovaní, schopní improvizace v organizaci. Primární pro ně bylo, aby se představení dostalo v co nejlepších podmínkách k co největšímu množství diváků. Zároveň je zřejmé, že prostředí, atmosféra a nálada, v nichž se festival odehrává a dítě pohybuje, jsou určující. Vždycky jsem měla za to, že prostředí by mělo kultivovat. Proto jsem hned na začátku s nelibostí zaznamenala stánky s „elzovou“ cukrovou vatou… ano, to byla oficiální prezentace prodejců modré cukrové vaty, nebo obří heliové balonky s „Tlapkovou patrolou“. Náš syn v životě neviděl mezi dětmi kultovní Ledové království, ani Tlapkovou patrolu, ke které je snad ten největší merchandising, jaký jsem kdy k pohádce zaznamenala, lze-li něco takového nazývat pohádkou. A přesto to bylo jedno z míst, kam se okamžitě hrnul.
Celou dobu festivalu jsem přemýšlela, jestli sem takovýto „lunapark“ patří. Malování na obličej jsem ještě jakžtakž schopná akceptovat. Na divadelním festivalu se dá navíc spojit aspoň s maskou. Ale nevkusné heliové balonky jsem tu nečekala.
Pak jsem si ale všimla, že ke stánku přistupují také lidé, kteří primárně nezamířili na festival. Uvědomila jsem si, že něco takového může být spojovníkem, může propojovat průměrnou rodičovskou realitu (a Ledové království i Tlapková patrola jsou chtě nechtě někdy součástí rodičovské reality) a divadelní umění pro malého diváka. Každý rodič totiž na první dobrou hned neocení dřevěnou dílnu Báry Hubené nebo pouliční divadlo. Řadě rodičů je tohle prostředí cizí, možná jim přijde příliš alternativní, netuší, co od něj čekat. Mají obavu, že mu nebudou rozumět, nebo dokonce, že si budou připadat nepřijatí. Třeba i proto, že jim se Tlapková patrola líbí.
Divadelní festival, a vlastně žádné divadlo, nesmí podle mého mínění působit elitářsky. Nesmí vystupovat jako „jen pro zasvěcené“, „jen pro intelektuály“ a podobně. Zvláště v divadle pro děti. Pokud tak působit bude, zůstanou děti odkázané na školková představení, jejichž kvalita kolísá a je přísně podřízená buď zvykovému právu nebo aktuálnímu vkusu paní učitelky. Je pak už věcí spíše náhody, jaký to bude vkus.
Heliové balonky tak mohly osmělit některé rodiče, aby vstoupili se svými dětmi do neznámého prostředí. Nevím, jestli to lze udělat lépe. Ostatně k jarmarku, pouličnímu divadlu nebo festivalu patřila různá míra „šátoráctví“ odjakživa.
Batolata
Když jsem se v okruhu rodičů, vesměs aktivních rodičů, zmínila, že chceme na loutkárnu vzít i batole, byla většina překvapená. Co tam s ním budeš dělat?! To jsem sama zvědavá, táhlo mi hlavou. Ale riskli jsme to.
Nutno říct, že naše batole si užívalo především právě prostředí. Ne ty balonky, ale přátelskou atmosféru, park s volným výběhem a konečně mlýnský náhon. Je ke cti městu Chrudimi, že v centru vytvořilo tak přirozený, funkční vodní prvek a relaxační zónu. Studený potok ve stínu s kamínky upraveným dnem si za horkého počasí užívaly desítky dětí od batolat až po puberťáky.
A zvládli jsme i jedno batolecí představení pro děti od dvou let Hmyzí hotel. Zkušené průvodkyně lapily dětskou pozornost téměř beze slov. Zato s mnoha akustickými a vizuálními vjemy. Univerzálnost inscenace potvrdilo věkové složení obecenstva. Přestože mezi ročními a tříletými diváky je propastný mentální i fyzický rozdíl, představení vtáhlo všechny.
Jako rodič jsem bojovala se čtením dějové linky. Bylo pro mě náročné hledat příběh a udržet jeho kontinuitu. A ani náš „tříleťák“ nedokázal po skončení říct, co právě viděl. Dokonce nerozklíčoval ani ústřední postavy – hmyz. A přesto představení hodnotil kladně. Mě tedy patrně limitovala jen dospělácky chatrná imaginace. „Tříleťákovi“ i batoleti bylo úplně jedno, jestli vidí hmyz, nebo ne. Stačil jim moment kouzla hry s nejrůznějšími předměty a vlastním tělem, moment předvádění (se) a herecká autenticita.
Kouzlo
Nejlepším mateřským zjištěním bylo, že „tříleťák“ vnímá divadelní kouzlo, a neznamená to, že je nutné na něj „hrát divadýlko“. Že kouzlem je pro něj představení samotné. I bez šílených či složitých efektů je to kouzlo. Že kouzlo je ta chvíle.
Jasně, nejsem úplný divadelní outsider a dokážu si vyhledat kvalitní inscenace. Ale patrně bych většinou věřila ozkoušenému Draku, Polárce, Alfě a řada představení by mi na festivalu unikla.
Loutkárna potvrdila, že organizátoři festivalu a jimi vybraní tvůrci jsou profíci ve svém oboru. A stejně jako zdraví fyzické svěřujeme do rukou profesionálů, tak i zdraví duševní a vkus bychom měli svěřit do jejich rukou.
Ozkoušeno na vlastních dětech. Jak to nechat okusit i dosud neoslovené rodiče a děti, nevím. Třeba jsou cestou ty balonky.
///
Více na i-DN: Loutkářská Chrudim má sedmdesátiny
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: S tříleťákem na Loutkárně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)