Masakr na půdě
Cross Club v Praze-Holešovicích je dnes kultovním místem, do něhož chodí mladí Pražané i turisté především na hudební produkce. Od roku 2008 však zde nepravidelně probíhá i projekt Divadlo NP – Divadlo na půdě Crossu. V jeho rámci se ve variabilním podkroví tohoto původně činžovního domu prezentují různorodé, vždy však nekonvenční projekty mladé divadelní generace. Poslední premiérou je Popravčí č. 14 Lucie Málkové a Jana Tošovského.
Málková a Tošovský tvoří již osvědčený tandem, který má za sebou několik projektů. V Cross Clubu uvedli už inscenaci Mlčenlivá, ve které bylo hlavním tématem zneužívaní a týrání dětí a pracovali v ní napříklasd s fakty známými z kuřimské kauzy. V jiném – nejen hudebním – klubu Rock Café inscenovali Svátou zemi alžírského autora Mohameda Kacimiho. Ta ukazuje válkou zničené lidi, kteří vnímají všudypřítomnou smrt jako každodenní realitu. Zdá se tedy, že v českém divadelním prostoru se přihlásili k angažovanému umění další umělci.
Adel Hakim (*1953) – autor egyptského původu přišel v roce 1972 studovat do Francie a od té doby žije v Paříži. Během studia matematiky a doktorátu na filozofii provozuje univerzitní divadlo a účastní se dílen Ariany Mnouchkine a Johna Strasberga. Jako herec i režisér založil s Élisabeth Chailloux Théâtre de la Balance. V roce 1992 byl jmenován ředitelem Théâtre des Quartiers d´Ivry a studia Atelier Théâtral d´Ivry. Krom jiného přednáší na škole Národního divadla ve Strasburku a na pařížské Škole v Rue Blanche (École de la Rue Blanche). Jeho první hra Popravčí č. 14 (Exécuteur 14) je přeložena a hrána v několika zemích. V roce 1995 dopsal a uvedl svoji druhou hru Těla (Corps). Snímek archiv
Monodramatem Popravčí č. 14 Abela Hakima oba tvůrci tematicky navazují na Svatou zemi. Obyčejného mladého muže (Petr Semerád) zastihneme v okamžiku, kdy se obává o svůj život. Je uvězněný ve vlastním bytě na odlehlém sídlišti a z jeho úzkosti ho vyrušuje pouze soused (Tomáš Kejmar), který ve svém bytě neustále hraje na elektrickou kytaru. Prioritou inscenace je mluvené slovo, a Semerád ho ovládá suverénně. Nejde tu však o proslov člověka sedícího třeba na židli a promlouvajícího k publiku! Jeho slova jsou doprovázená režijně prokomponovanou, dramaturgicky promyšlenou, emotivně vždy působivou akcí – dojemný je například moment, v němž malému bílému potkanovi radí, jak lze nejlépe v době klidu opustit byt.
Tento bezejmenný (tedy do určité míry „modelový“) člověk divákovi postupně odhaluje historii jakési občanské války. Jména ani místní názvy se v jeho vyprávění neobjevují (např. o své přítelkyni vypráví pouze jako o „mé holce“), proto si každý může dosadit svou zkušenost, svou válku (i když v našem prostředí poznanou nejspíš jen zprostředkovaně). Jediným vodítkem, které je však dost zavádějící, je zmínka o boji klanů Adamitů a Zelitů. Opět záleží jen na divákovi, zda se bude chtít nechat zavést až kamsi do dob husitských válek…
Konkrétní časoprostorové určení však není důležité. Podstatná je proměna původně oběti okolního násilí ve fanatického zabijáka. Změna je nejen ve vizuální rovině – herec odhodí brýle, sundává si košili a ukazuje svalnatou hruď, bojově se pomaluje a s noži podřezává dřevěné sloupy na půdě – ale je perfektně zvládnutá deklamačně i čistě herecky. Semerád tuto změnu – výbuch bezbrannosti – nevyjadřuje jen prásknutím hrnečků o zeď. Zlomový okamžik (brutální vraždu přítelkyně nepřátelským gangem) podává syrově, jako by se změnil ve zvíře. A v následujících scénách se začne projevovat jako pomstychtivý, krvelačný tvor. Tato změna přichází i v rámci výstavby inscenace v pravý čas. Divák začíná být z úvodního monologu o osamění a neustálému strachu unaven a přemýšlí, zda vůbec příběh povede někam dál. První část by se dala označit jako psychologicko-filozofické pojednání válečné úzkosti. Poté se dynamika inscenace razantně promění a divák sleduje studii násilníka. V samém závěru pak přichází „prozření“. Hlavní postava – Člověk – poznává, že klid brutalitou a násilím nezíská…
Nabízí se ovšem otázka, zda se zabijákem opravdu stal, či je to jen jeho úzkostný sen či topuha. Zda si jen krvavou mstu nepředstavuje, když dojde ve své životní rekapitulaci k momentu, který se ho bolestně dotýká, který nemá vyřešený (zabití dívky jiným gangem). Právě toto řešení nabízí po celou dobu v druhé místnosti hrající hudebník (na jevišti se kromě příchodu po celé představení neobjeví), který v závěru opouští byt a odcházeje poznamenává na adresu na zemi ležící spící postavy (Člověka) cosi jako: To je ale blázen…
Monodrama je samozřejmě vždy velice náročné jak pro herce, tak pro režiséra. Je to projev naprosté důvěry mluvenému slovu, jež se stává „tělem“. V tomto případě se důvěra vyplatila. Sami se můžete přesvědčit. Nejbližší uvedení jsou na festivalu Nad Prahou půlměsíc 20. a 21. října a potom 7., 8., 14., 22. a 30. listopadu 2011.
Divadlo na půdě Crossu / Divadlo Unlimited Praha – Abel Hakim: Popravčí č. 14. Překlad Kateřina Neveu, režie Lucie Málková, dramaturgie Jan Tošovský, hudba Tomáš Kejmar, výprava Barbara Wojtkowiak, produkce Nina Špitálníková. Premiéra 14. října 2011 v Cross Clubu v Praze.
Komentáře k článku: Masakr na půdě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
