Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Průniky skrz naskrz (No. 5)
Napsal jsem pro náš menšinový český časopis v Rakousku pár slov k úmrtí Friederike Mayröcker. A dodatečně se teď rozhoduji téměř celý text publikovat v mém blogu v internetových Divadelních novinách. Friederike významem svého díla daleko přesáhla nejen hranice Rakouska, ale také hranice německé literatury. V České republice je bohužel až příliš málo známa. Překládala ji Bohumila Grögerová.
Začátkem léta jsem dostal ránu. Ne z milosrdenství, ba ani fyzickou, ale ránu-sdělení: zemřela Fritzi. 4. června…
Fritzi = Friederike Mayröcker, kněžna německy psané literatury, Vídeňačka s kořeny v Dolním Rakousku. Básnířka, spisovatelka. Když před lety dostala Elfriede Jelinek Nobelovu cenu za literaturu, byl jsem zklamán. A zdaleka ne sám. Den před vyhlášením ceny se po Vídni neslo, že Nobelovu cenu dostane Mayröcker, a pak přišlo to zklamání: nebyla to ona, kdo dostal cenu, kterou by si ona i německy (rakouská) psaná literatura řádsky zasloužila.
Její život, to bylo především její psaní. Chtěla žít a psát do sto dvaceti let. Zemřela jako šestadevadesátiletá. Byla výjimečná básnířka. A jedinečná. Začala psát už jako patnáctiletá. V padesátých letech se přiřadila – do značné míry díky partnerství s Ernstem Jandlem – ke generaci rakouských avantgardistů. Až do konce šedesátých let byla učitelkou angličtiny na vídeňské měšťanské škole, nicméně vyučování ji brzdilo od tvůrčího psaní, neměla povolání učitelky ráda. Od konce šedesátých let byla na volné noze, konečně volná pro své životní poslání. Později dostala nejrůznější ceny za literaturu, stala se čestnou občankou Vídně.
Její první avantgardní období se vyznačovalo literaturou jemných, emotivně velice intenzivních psychokoláží. Až do smrti Ernsta Jandla psala divadelní a rozhlasové texty, básně a prózu odděleně. Po jeho úmrtí už nechtěla žít. Během následujícího jednoho roku se výrazně ve své tvorbě proměnila. V její tvorbě je znatelný střih: lyrika a próza se syntetizuje. Fritzi se neorientuje zvlášť na poezii a na straně druhé na prózu, ale obě formy v jejím díle splývají. Osobně mě nadchla také tím, že až do konce svého života psala na psacím stroji. Její způsob psaní bez obvyklých interpunkcí jí přidává na osobitosti.
Friederike Mayröcker do sebe absorbovala rozličné jazykové a mluvní prostředky a tvořila z nich neobyčejné koláže. To píšu proto, že neměla ráda klasická vyprávění, a přesto toho tak nesmírně moc řekla: o sobě, o svém nitru i svých citech. Dovedla být zcela otevřená, bezskrupulózní, a přesto vždycky citlivá, vášnivá, odhalující lidská nitra – své i nás, lidí okolo ní.
S básnířkou – kněžnou poezie a jejím životním druhem Ernstem Jandlem jsme se seznámili na podzim 1978 ve Vídni. Vídali jsme se často a už od počátku jsme spolu s Nikou uvažovali inscenovat jejich texty. Jednoduché to ovšem nebylo: kvůli jazyku. Až v roce 1981 jsme si troufli na postsurrealistické texty pod názvem Die Versatzstücke oder: So hat dieser Tag doch noch einen Sinn gehabt (Zástavy aneb: Tak měl tento den přece jen nějaký smysl). Světovou premiéru měl kus v Maria Schutz na Semmeringu 25. července 1981. Shodou okolností jsme letos 24. července pořádali v Maria Schutz IMPULSFEST, setkání českých kumštýřů s Rakušany a rakouskými horami (více zde). A bez toho, že bychom to plánovali, jsme tak oslavili čtyřicetileté výročí světové premiéry uvedení této hry Friederiky Mayröcker tamtéž.
U nás v Theater Brett ve Vídni jsme uvedli ještě další dvě Mayröcker hry: v roce 1985 Experimente für Selbstmörder (Experimenty pro sebevrahy). Scénář k inscenaci jsme složili z textů demontage einer serie von liebesgeschichten (demontáž série milostných příběhů) a Tender Buttons für Selbstmörder/Hommage á Gertrude Stein (Něžné knoflíky pro sebevrahy/Hommage á Gertrude Stein) z její knihy Ein Lesebuch (Čítanka). V programu k inscenaci jsem tehdy uvedl, že „při zabývání se jejími texty jde vždy o pokus přiblížení se. Stejně tak jako čtenáři jsme vyzváni mobilizovat asociační potenciál, který její texty nabízejí“. Bavilo mě zabývat se absurditami situací, jevištně je zviditelňovat.
A v roce 1998 jsme uvedli Nada.Nichts. (Nada.Nic.). A to hned ve dvou verzích: německé i české. A s tou českou jsme jeli na zájezd do České republiky, kde jsme inscenaci uvedli v Divadle Husa na Provázku. Tématem této původně rozhlasové hry je noční jízda vlakem. Spisovatelka prožije různorodé strachy z neviditelné krajiny, jíž vlak projíždí, a naráží až na vzpomínkovou propast. Rozvine dialog jako pavoučí síť a bezohledně – a přesto subtilně – probírá různé spisovatelské činnosti i své chorobné nutkání k psaní.
Měl jsem a mám dodnes rád texty Mayröcker. Ale měli jsme oba – Nika i já – rádi i Friederike. S ní a s Ernstem Jandlem jsme se spřátelili natolik, že nás Ernst přiměl k tomu, abychom ji oslovovali jako on – Fritzi.
Asi nejsilnější emotivní zážitek jsme s nimi oběma zažili ve vánoční předvečer roku 1981. Těsně před Vánocemi zemřela maminka Niky. U nás byla nedýchatelná atmosféra, nebyli jsme sto ani mluvit. Strašné. A v tom někdo zazvonil: za dveřmi stáli Friederike a Ernst a v rukou měli velký koš dárků pro nás tři, hlavně pro našeho tehdy šestiletého syna Jakuba. Oba nás znali jako usmívající se, otevřené lidi, a my jsme náhle nebyli schopni jim říct ani slovo. Mlčeli jsme. Museli jsme na ně působit strašně. Přesto z nás vypáčili, co se stalo, a přátelsky s námi strávili první chvíle pomoci. Jejich empatie byla obdivuhodná.
A ještě jednu vzpomínku mám: v prvních letech našeho přátelství se dvěma koryfeji evropské literatury nás Friederike přivedla ke své mamince a pokoušela se domluvit, že bude její maminka pečovat o našeho Jakuba, když my budeme zkoušet nebo hrát. Bohužel k tomu nikdy nedošlo, organizace byla trošku moc komplikovaná. Maminka Friederike byla návrhu své dcery velice vstřícná, jenže naše časové problémy tenkrát spočívaly hlavně v tom, že jsme jezdili po Evropě a hráli. A syna jsme brali vždy s sebou.
Fritzi, klaním se před Tvou básnickou osobností. Klaním se před Tebou jako objevitelkou nových světů literatury, klaním se před Tebou jako milým, oddaným a skromným člověkem a je mně líto, že se Ti nezdaří psát až do těch toužených stodvaceti let…
///
Více na i-DN: Zemřela Friederike Mayröcker
…
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Ort
Coby student-emigrant
jsem v sedmdesátých letech studium elektrotechniky na Technické univerzitě ve Vídni financoval všehochutí činností a příjmů. Jeden ze zdrojů byla firma Skriwanek: elektrikářský obchod na Schönbrunnerstrasse v 5. okrese, kde jsem za instalační práce dostával pro studenta tehdy přimo královskou mzdu 70 šilasů za hodinu – na ruku a hned.
Převlečen za elektrikáře a poučen oblíbeným výrokem pana Skriwanka – „než bouchnu kladivem do zdi, podívám se, jestli na druhé straně nevisí zlatý hodiny“ – jsem strávil několik hodin v bytě fascinující, tajuplné osobnosti, která – bledé pleti, celá v černém – připomínala všemocnou kouzelnici vládnoucí nejen slovům, ale všem a všemu, která pouhou myšlenkou mění všednost v diamant (což se s nářadím v mé brašně bohužel nestalo).
U Friederike Mayröcker nevisely na zdi zlaté hodiny, nýbrž stovky vět, souvětí, jednotlivých slov načrtnutých na papírech, které – přichyceny kolíčky na prádlo – se „sušily“ na prádelních šňůrách, natažených – nejen v pracovně – hustě vedle sebe od zdi ke zdi. Tato „vzdušná kartotéka“ vévodila horám knih, skript, papírů, které pokrývaly regáĺy, podlahu. Pouze vyvoleným bylo dopřáno opustit prádelní šňůru, stoh papíru na zemi, na skříni a spočinout na výsluní vedle básnířky, vedle psacího stroje. Neodvážil jsem se zeptat, jaký nadpřirozený smysl umožňuje orientaci v tom chaotickém a záhadném papírovém moři. Trpěný a rušící vetřelec neměl potuchy, do jaké svatyně mu bylo dovoleno vstoupit.
Ten zdánlivý chaos byl pro Friederike Mayröcker inspirací, spolehlivým nástrojem, patřil k její tvorbě, k jejímu psaní: k životu.
24.08.2021 (13.27), Trvalý odkaz komentáře,
,