Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kontext

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 16)

    Křížovická Galerie z ruky svým názvem nepředstírá. Pro toho, kdo vyráží z Brna po čtyřech kolech a nesměřuje tam ponejprv, mohla by nést jméno Za chvilku. Hezká cesta čas zkracuje. Tomu, kdo vyjíždí tím směrem ponejprv, může se ale protáhnout. Zajímavý kraj láká k zastavením.

    Foto autor

    Jakmile se vymotáme z Brna, je co dělat, abychom nechytli „špičku“ v Kuřimi. Průjezd městem s více jak deseti tisíci obyvateli je občas také náročný. Pak to již odsýpá. Pěkná krajina nás provází až do Křížovic.

    Po Kuřimi Čebín. Nachází se na úpatí kopce Čebínka, odkud z rozhledny možno přehlédnout širý kraj. Chvilka, a jsme v Hradčanech, ne samozřejmě na Hradčanech v Praze, významným a všem známým. A to jsme již u Tišnova. Kdo nespěchá, určitě se alespoň projde po úpravném náměstí. Sotva mžik, a jsme v Předklášteří. Kdo tu nebyl, zastavit musí. Pokochat se pohledem. Přitahuje vás krásná Porta coeli, Brána nebes. Tišnovsko coby vstupní brána moravské části Vysočiny roste před očima zelenými kopci.

    Jedeme dál. Nyní v blízkosti zde bystrého toku po kamenech skotačící Svratky. Od Borače se mi vždy zdá, že se ocitám v přitažlivé divokrajině. Názvy obcí zní jak ve Slovinsku či Chorvatsku. Následující Doubravník již názvem evokuje nejkrásnější město na pobřeží Jadranu. Součástí městyse jsou Křížovice, a tedy i Galerie z ruky.

    Foto autor

    Odtud se tam však vozmo sotva dostanete. Snad jen per pedes, tedy po svých. K zastávce marně zve Kostel povýšení svatého kříže. Kulturní památka ČR stojí na místě kostela zaniklého kláštera augustiniánek. Pernštejnové tu nechali zbudovat kostel nový pro rodovou hrobku. Vysvěcen byl v roce 1548. Ozdobou jsou unikátní varhany Jana Výmoly (1722–1805), zachovaly se v původní podobě. Já měl štěstí v roce 2013. To se nástroj vrátil po rekonstrukci Daliborem Michkem (více zde). Andrea Marcon ho tehdy rozezněl skladbami starých mistrů 17. a 18. století při slavnostním koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Concentus moraviae. Jen dál, galerie je již „za rohem“.

    Fantasy muzeum & galerie Černvír. Repro FMG

    Černvír – zvukomalebné jméno s nádechem tajemna. Projít tu možno nejstarší krytou dřevěnou lávkou na Moravě. Je z roku 1718. Dnes míří odnikud nikam. Silnice odtud nevede, most pojí jen protilehlé břehy. Řeka však jinam neodplynula. Šumí a šeptá o plynutí vody a času. Černvír má, co byste nečekali. Nebo ano? – Fantasy muzeum a galerii s plastikami a exponáty inspirovanými Julesem Vernem, Karlem Zemanem a Karlem Čapkem.

    Odtud je již kousek k Pernštejnu, krásně zachovalému středověkému hradu. A ještě blíž na rozhlednu Babylon. Tak snad příště, my už jsme téměř u cíle.

    Nyní jen nenechat se zmámit a zmást černým vírem. Nezbloudit, nepřehlédnout cestu na Skorotice, včas a správně odbočit. Silnička stoupá do vrchu, chvílemi se klikatí, je úzká, mezi stromy střídá světlo se stíny. Až nahoru. Stavení je jen pár, spíše v rozestupu, vše v zeleni. Angličan by řekl splendid isolation. Pohled do údolí je omráčivě úchvatný. Křížovice. Jsme na místě.

    Vstupní místnost do galerie. Foto autor

    Do Galerie z ruky tvoří vstup dva vysoké, Mistrem opracované impozantní dřevěné sloupy. Před návštěvníkem se otevírá přírodní amfiteátr, řady sedátek plné lidí. Sobota 7. srpna 2021 je zde prvým, ze dvou po sobě jdoucích odpolední, věnovaných Vzpomínkám na Zdeňka Macháčka (16. 8. 1925 – 22. 11. 2020). Brněnský rodák, známý sochař byl již nějaký čas doyenem, posledním žijícím ze silné generace výtvarných umělců Brna a regionu. V roce 1971 našel vhodné místo pro ateliér, tvorbu a nový domov v Křižovicích, kde později (1990) otevřel i galerii. Stala se vyhledávaným místem mnoha návštěvníků. „Pán domu“ měl široké zájmy, silný vztah ke sportu (sám aktivně sportoval), mnoho koníčků, na koni i rád projížděl krajem. Byl oblíben pro svou kamarádskou povahu i smysl pro humor. Všecko se dá přežít ve srandě, se stalo jeho životním krédem.

    Koncertuje skupina Ornis. Název převzala od někdejšího džezového sklípku v brněnském parku Lužánky. Džez se tam hrál v šedesátých letech ve sklepním prostoru budovy tehdy Domu pionýrů a mládeže, původně restauračního pavilonu Kasino (Theopil Hansen a Ludwig Förster, 1846). Trio: housle, dvě kytary, hraje samozřejmě také džez. Skvěle. Muzikanti patřili k osobním přátelům Mistra. Stejně jako duo, které vystoupí následující den.

    Organizátorkou a duší je paní Stanislava Macháčková. Foto autor

    V létě jsou tu kulturní programy tradicí. Organizátorkou a duší těchto aktivit je paní Stanislava Macháčková, galeristka. Pro divadelníky je zajímavá i tím, že v letech 1961-1981 byla herečkou Divadla Večerní Brno. Ve své vzpomínce připomene rok, kdy sem manžel odešel. Vlastně do emigrace, říká s úsměvem. Ale je to tak. Ostře nastoupivši Husákův normalizační režim přivodil různé formy úniků, nejen masový odchod do zahraničí. Říkalo se tehdy, že místo slovníku Kdo je kdo, by se sešlo Kdo je kde. Kousek odtud, v Prudké u Doubravníku, nalezl obdobné útočiště významný malíř Bohumír Matal (13. 1. 1922 – 7. 7. 1988).

    Zdeněk Macháček objevil jedinečné místo, jaké si mohl přát. K tvorbě, vlastnímu naturelu, k žití. Uprostřed přírody, v blízkosti lesních velikánů, současně materie jeho tvoření, kterou byl především přírodní materiál – dřevo. Měl tu volnost, prostor k tvorbě i svým zálibám. Svobodný, vzdálený tehdejší dusivé československé atmosféře. Jako člověk velmi společenský netrpěl ani trochu. Měl dobré přátele a zajímavých setkání a seznámení s dalšími bylo dost.

    Přítomným publikaci přiblížil prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Foto autor

    Hlavním bodem programu prvního dne bylo představení čerstvě vydané, sochaři věnované monografie. Přítomným ji přiblížil prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., autor a současně pořadatel edice, kde nová publikace je již třicátou v pořadí. Pan Malina, který se o vydání zasloužil, se na mě obrátil s nabídkou stát se jedním z recenzentů. Možnost vlastními řádky reflektovat tvorbu a osobnost Zdeňka Macháčka mě potěšila. Snad má reflexe monografie Zdeněk Macháček (1925 – potenciální∞) nyní organicky naváže na předchozí drobnou cestopisnou črtu:

    – Jubilejní třicátý svazek Osobnosti Nadace Universitas je věnován významnému sochaři Zdeňku Macháčkovi (1925–2020). Projekt vznikl na půdě Masarykovy univerzity, realizován je ve spolupráci s řadou dalších institucí. Zakladatelem je Jaroslav Malina, editor edice.

    Vstup do galerie. Foto autor

    Úvodní knižní publikace Františka Vencovského z roku 1993 byla věnována ekonomu, politikovi, ministru financí – a také: prvnímu rektoru Masarykovy univerzity Karlu Englišovi (1880–1961). Ta dosud poslední je z galerie osobností třicátou v pořadí. Brněnský rodák, výtvarník, pro jehož výraznou a mnohotvárnou tvorbu bylo dřevo výchozí materií a živá příroda inspirací, do ní nesporně patří. Monografie s jeho jménem se v projektu objevuje dokonce podruhé. Takové výsady se zatím jinému nedostalo. První z dvojice knih vyšla u příležitosti jeho osmdesátin v roce 2005. Jenže Zdeněk Macháček prožil dalších patnáct tvůrčích let. Téměř do posledního dechu v aktivitě a kreativitě. Má-li strom pevný, zdravý kořen, a uznávaný sochař takový měl, nutně se časem přihodí, že v kruhu svého společenství a oboru činnosti se stane nestorem. Macháček se na téma přibývajícího věku vyjádřil lapidárně, se sobě vlastním humorem v Erotikonu, knížce, vydané v roce 2008! A to jazykem „dřevního brněnského hantecu“: Život je fajn, abr die koncn.

    Překvapivě aktuální. Foto autor

    Medituje takto, když se prodírá a probírá uběhlým časem od mladistvého, dávného studia erotické literatury jako Tisíc a jedna noc až k bodu, kdy léta běží a člověka dobíhají. Pokračuje, kterak později nalezl útěchu v Kruhu prstenu – světových dějinách sexuality, erotiky a lásky od počátku do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirované obsahem trilogie Jaroslava Maliny a kol. Vtipné Macháčkovy glosy a úvahy jsou organickou součástí i k dalším výtvarným cyklům, které obohatil svými výtvarnými příspěvky prezentovanými v monografii.

    V letech 2006 až 2020 se Macháček – jako řada dalších výtvarných umělců – nechal inspirovat tématy cyklů Jaroslava Maliny a vytvořil mnoho vlastních děl. Již zmíněný cyklus Kruh prstenu a následující – Automobilismus, Hlavy makarónské, Caputologie, Zvěrokruh a Tenisologie.

    V letu. Foto autor

    Uměl pracovat se dřevem virtuózně. Vznikala tak díla imponující rozměrností a silou myšlenky, stejně jako graciézní postavy a siluety, jemně vykroužené, při přivřených očích přesvědčující, že svedou „létat s oblaky a výš“. Uměl vyjádřit něhu se smyslností. Ve své materii nalézal poezii stejně jako humor a komiku. Dřevo po ukončeném růstu, bytí v živé přírodě, vracel oživené zpět. V pohybu, entitě života, v letu, jímž možno nad koruny nejvyšších lesních velikánů a výš.

    Mnohé ze svého vidění uplatnil ve vzpomenutých cyklech. Potvrdil v nich svou všestrannost, originalitu a s přibývajícím věkem i setrvalou schopnost přijímat a reagovat na výzvy s vlastní osobitou invencí. Byl potvrzením toho, že skutečný Mistr nebývá „namistrovaný“ a s tvorbu nekončí, dokud ruce slouží a tvůrčí duch žije. A tak mi napadá, že v titulu knihy i takto možno vnímat emoci označující u jeho jména nekonečno.

    Dvacet let jsem hrála v Brně divadlo – ráda. Přesto jsem v roce 1981 změnila život, provdala se za Zdeňka Macháčka a odstěhovala se do Křížovic. V roce 1991 v srpnu jsem tady s pomocí mého muže, otevřela Galerii z ruky. Další rok-sezonu už jsem pořádala autorské výstavy. Mám otevřeno od jara do podzimu. V každé sezoně aspoň čtyři výstavy a ty se postupem let rozrůstají o rovněž pravidelné koncerty při vernisážích a literární a hudební „podvečery“. Pokud neprší a dokonce je nádherné počasí, je to velmi příjemný zážitek, prohlédnout si obrazy, vyslechnout hudbu a vnímat krásu krajinyStanislava Macháčková. Foto FB

    V knize nemůže přirozeně chybět pokračování sochařovy volné tvorby z posledních let – cykly Paměť stromu, Duše stromu, Lepidoptera. Píše o nich manželka Stanislava. Zasvěceně a citlivě přibližuje proces tvorby, úsilí dokončit předsevzaté, poslední velkou výstavu, ale i touhu a snahu uzavřít některé nedokončené práce… Už to nestihl.

    „Nedokončená“ nenáleží výhradně Beethovenovi. Spíše je sudbou lidského jedince, snad esencí existence. A kdo ví, zda Macháčkovy létající krásky v době, kdy všichni tvrdě spíme, tajně nevzlétají nad oblaka nebo si mezi sebou aspoň tajně nešpitají o letu jednou tam dál a výš. Bdít nad tím jistě bude sám potenciálně ∞.

    Pohled do údolí. Foto autor

    Není náhodou, že na počátku sedmdesátých let opustil sochař město a nalezl oázu v krásném ústraní Křížovic. Spolu s ženou tu pak k přitažlivosti přírody vkomponovali místo, jež se stalo vyhledávaným mnoha přáteli, kolegy, obdivovateli i náhodnými příchozími. Mistrova díla dotvářela krajina. Sama do ní vstupovala, vplouvala, vlétala, zvala do amfiteátru i dovnitř, pod střechu. Do galerie, do ateliéru.

    Je určitě mnoho míst na světě, která termín genius loci vystihují, ale nemají v sobě možná ten magnet, anebo jsou mnohem dál než Křížovice…, napsala ve své vzpomínce Zdena Höhmová. A neopomene připomenout, že Macháček byl jedním ze „tří mistrů“, kteří ji motivovali k vlastní cestě malířky (druhými dvěma byli Miroslav Netík a Miroslav Štolfa).

    Zdeněk Macháček (16. 8. 1925 – 11. 11. 2020). Foto archiv

    Kniha Jaroslava Maliny Zdeněk Macháček (1925 – potenciální ∞) je reprezentativní publikací velkého formátu o rozsahu 207 stran textu. Jádrem bohatého obrazového materiálu jsou barevné reprodukce děl sochaře. Tradiční součástí monografie jsou pohledy kolegů a přátel, vícekrát provázeny i výtvarným projevem, určeném a věnovaném sochaři. Texty informují přehledně a čtivě o jednotlivých cyklech, jejich záměru. Přibližují zapojení a účast sochaře Macháčka. Pěkně vypravená kniha je opatřena vším nezbytným. Tedy slovy úvodními i epilogem, životopisnými daty umělce, dokumentací díla, literaturou a prameny, seznamem autorů a těch, kteří se na vzniku a vydání knihy podíleli. Jistě osloví nejen ty, kteří sochaře Zdenka Macháčka měli možnost poznat a Galerii z ruky v Křížovicích navštívit, ale i další přátele výtvarného umění a širší kulturní veřejnost.

    Cestou zpět již nebylo času k pozorování krajiny mísící se s přicházejícím večerem. V živé paměti jsem odvážel šum a pohyb, kterým po skončení programu v amfiteátru ožily vnitřní prostory galerie, poměrně rozsáhlé, velmi zajímavě členěné, plné děl i drobnějších, často vtipných i žertovných Macháčkových prací. Galerie není jen jeho výstavní síní. Představuje i jiné výtvarníky. Obdobně rozmanité jsou v letní sezóně i programy v přírodním amfiteátru. Zdá se – a držme palce – že Galerie z ruky (pro některé Za chvilku či Za rohem) bude nadále oblíbeným výletním cílem a místem zajímavých, příjemných zastavení. Bdít nad tím jistě bude Z. M., potenciální ∞

    ///

    Pod čarou:

    Správný výlet by neměl postrádat nějaký příběh aneb Ozvěte se, čepičku máme pečlivě schovanou. Foto autor

    Správný výlet by neměl postrádat nějaký příběh, příhodu. Nuže, vracíme se již silničkou z Křížovic, a tu chodkyně! Šine se po svých, zatím dolů, to se jde přece jen líp než naopak. Zastavíme, zda nechce svézt. Chvíli váhá, docela ráda, že chodí pěšky, z jedné sandálky se jí však odloupla podrážka, ukazuje závadu obuvi, nastupuje. Jen do Doubravníku, vyzvedne si ji tam syn. Po čtyřech kolech kousek, pro pěšího však docela štreka. Dozvídáme se, že paní je poměrně z daleka, z druhého konce od Brna, bydlí ve Sloupu, v Moravském krasu. Víc jsme si sdělit nestačili, ani jména ne. Již jsme tam, kam pro ni přijede syn. Paní děkuje, zamáváme ještě a pokračujeme v cestě. Teprve doma, nedaleko od Brna (ovšem jiným směrem), všimnu si na zadním sedadle neznámého předmětu. Čepička s kšiltem, jak se v Brně říká. Hned je mi jasné, komu patří. Připomenu si, jak pro nic za nic vlastně děkovala. Co asi říká teď, po ztrátě kšiltáčka chránícího před ostrými slunečními paprsky, možná zvlášť oblíbené čepičky? Co teď? Na pohled si naši chvilkovou spolucestující ani nevybavím. Byla spíš menší než vyšší, tak středního věku snad. Má syna. Říkala možná, že přijede dodávkou. Takových synů i s dodávkou je také dost. Ani jméno nevíme, číslo popisné ve Sloupu také ne. V Galerii z ruky však určitě nebyla ponejprv.

    Někdy se náhody dějí, vzácně snad i zázraky. Tak kdyby se náhodou někdo pročetl k této příhodě „pod čarou“ a paní identifikoval, věděl víc: ozvěte se – čepičku pro ni máme pečlivě schovanou.

    Děkuji.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 16)

    1. Věra Rasochová

      Avatar

      Poutavá i poučná reportáž.
      Vrátila mě na chvílí o čtyři roky zpět do jednoho slunného dne babího léta. Tehdy jsem se v křížovické galerii poprvé a bohužel i naposled setkala s panem Zdeňkem Macháčkem. Byl osobností, jakých je poskrovnu, a já měla to štěstí – a možnost – povídat si s ním o jeho životě a práci, naslouchat jeho vzpomínkám a vyprávění. Byl to pro mne krásný, nevšední zážitek.
      Takže – díky za zprostředkování vzpomínky.
      Věra Rasochová

      28.08.2021 (11.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,