Vždy se snažte, aby diváci trpěli co nejvíce
Právě tímto citátem Alfreda Hitchcocka uvozuje Divadlo KULT programový leták k performativnímu výletu po severočeských Sudetech s názvem Bermudský Δ.
Do zrenovované Karosy z roku 1986 jsem tedy na litoměřickém nádraží nastupovala trochu ostražitě. Ovšem párek rozjuchaných průvodců z cestovní kanceláře Sudetský sen ve ztvárnění Ctirada Götze a Anity Krausové okamžitě rozptýlil jakékoli obavy. I když si racionální, ale bodrý přírodovědec s vymóděnou roztěkanou naivkou kvůli rozdílným představám o podobě zájezdu občas vjeli do vlasů, mohli se přetrhnout, aby Sudety prodali coby krajinu malebnou a také magickou – ovšem jen v rámci společensky přijatelných bájí a pověstí. Došlo i na tradiční promítání cestopisného videa na obrazovce umístěné v přední části autobusu. A ten překrásný západ slunce nad Českým středohořím?! Jako na objednávku!
S přizváním tajemného Stopaře (Jakub Gottwald) na palubu se však do pohodového výletu začnou vkrádat disonantní prvky. Ze střípků názorových výměn vyplyne, že muž je členem podzemní organizace tzv. Krtků, lovců záhad zastávajících nejrůznější alternativní vědecké teorie. Například o „energetických vírech“, „volné energii vakua“ či energetických proudech – „meridiánech“. Pro někoho (Průvodce) pitomost, pro jiné (Průvodkyně) vzrušující možnost odhalit nové dimenze reality. Nebo se za Stopařovým počínáním skrývá ještě něco víc?
S houstnoucí tmou přibývají na cestě děsivé výjevy. Turisté jako by se chvílemi propadali do minulosti: stávají se svědky brutálních činů, jež se ve zdejším kraji odehrály, ať už v souvislosti s nacismem, komunismem či dokonce dávnými náboženskými praktikami. Po nečekaném a opravdu vzrušujícím zvratu vše vygraduje v divokou jízdu ke zchátralému renesančnímu zámku v Encovanech, kde dojde k velkému finále…
I když – dojde? Jakkoli jsem si celé autobusové putování sudetskou krajinou se skutečně mocným geniem loci užila, nebyla jsem do dění vtažena tolik, abych onen hororový výlet včetně závěrečného apelu na potlačení zla v každém z nás skutečně prožila, zakusila pocity bázně a hany, které se v divácích tvůrci prostřednictvím drásavých pasáží snažili probudit. Dobře nakročeno k tomu mají zejména projekce záběrů z válečných konfliktů, koncentračních táborů či jatek a dalších obrazů zmaru a násilí. Zvlášť když se dostávají do vztahu se zvukovou smyčkou, na níž nespočet anonymních mluvčích pořád dokola pronáší ta samá slova vypovídající o lidském sklonu dívat se jinam, když je někomu cizímu pácháno příkoří. Hlavně držet hubu a krok. Za jakéhokoli režimu.
Problém podle mého tkví především v drastických scénách z historie, které jsou ztvárněny příliš symbolistně, v náznaku (například pomocí akrobacie na šálách). Jakkoli nejsem kdovíjaký nadšenec naturalismu, zde by myslím záměru sloužil skvěle. Člověk se někdy potřebuje bát, potřebuje být znechucený, aby prozřel, zastyděl se, poučil se. Tentokrát bych ráda trpěla víc.
Přesto se týmu kolem režiséra Filipa Nuckollse podařilo vytvořit skutečně ojedinělý zážitek. Bermudský Δ je jedním z mála smysluplných celovečerních pokusů vyjít z divadelních sálů a nechat promlouvat paměť míst, ve kterých žijeme. A jako takový si zaslouží pozornost, ocenění i dlouhý divadelní život.
Přikládám ještě tři poznámky ze svého „palubního deníku“:
1. Před absolvováním performance (hrálo se od 19.30) doporučuji podniknout na vlastní pěst výlet po Českém středohoří. Osobní zážitek se bude prolínat s tím divadelním a střípky dojmů poskládají ještě komplexnější celek.
2. Ne každá průvodkyně musí být pojednána jako roztomilá naivka à la Účastníci zájezdu, jakkoli se Anita Krausová předepsané stylizace ujala s grácií. Genderové stereotypy je třeba narušovat, nikoli upevňovat. Koneckonců, ani panenky Barbie už nejsou moc v kurzu.
3. Oceňuji, že tvůrci naplánovali druhý letošní turnus na 12.–14. srpen, tedy na období, kdy roj Perseid dosahuje svého maxima. Z nádvoří zámku se mi jich podařilo několik spatřit, což podtrhlo výjimečnost večera.
KULT produkce – Divadlo KULT, Ústí nad Labem: Bermudský Δ. Režie Filip Nuckolls, scénář Vladimír Fanta, námět Honza Kvasnička, scénografie Ivana Zochová, kostýmy Jan C. Löbl, projekce Klára Míčková, video Michael Johanides, sound design Polina Khatsenka, řidič autobusu Zdeněk Pejša. Premiéra 3. července 2020 (psáno z reprízy 14. srpna 2021).
///
Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Vždy se snažte, aby diváci trpěli co nejvíce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)