Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Svatý Kuks 2021 (No. 1)

Festival Theatrum Kuks slaví dvacet let. Letošní ročník je tedy jakousi jubilejní narozeninovou party. A začal vskutku pompézně.

Událostí prvního večera bylo koncertní uvedení chystané opery Římská Lukrecie, která si svou premiéru užije 2. září na pražské Štvanici. Už koncertní ochutnávka ale dokonale navnadila. Ještě než byl v symbolickém čase 20:20 festival oficiálně se vší grácií slavnostně zahájen, tak měli jeho návštěvníci možnost naladit se na pětidenní zakoušení baroka v moderním hávu.

Na kulatinách festivalu se objeví zejména věrní účastníci, kteří jeho tvář formovali v minulých letech. K nim bezesporu patří i Kolegium hraběte Šporka při ZUŠ Jaroměř. Jeho představení Svatý les aneb Kterak se Jeho Excelence bohulibý pan hrabě František Antonín Špork nadvakrát do hlavy uhodil první festivalový den odstartovalo. V představení použité loutky jsou součástí výstavy v Galerii loutek Jiřího Nachlingera, které se zrodily pod vlivem inspirace Braunovými sochami. Není to ale jejich divadelní premiéra. Inscenace navazuje na loňské Přání na nitkách aneb Proč nemá Jeho Excelence milostivý pan hrabě František Antonín Špork sochu na Karlově mostě v Praze a loutky si zahrály i v inscenaci Jedem s medem domácího souboru Geisslers Hofcomoedianten. V Comoedien-Hausu, kde loutky bydlí, navíc letos vznikl i audiovizuální projekt Theatrum mundi Kuks v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, o němž se v některém z pokračování mého zpravodajství v následujících dnech určitě dočtete více.

Upřímně řečeno jsem byla na vážkách, zda ze své reportáže o prvním festivalovém dni Svatý les nevynechat, a to zcela z alibistických důvodů vlastního špatného time managementu, jehož důsledkem mi utekl začátek představení. Ale rozhodla jsem se přiznat barvu, a i tak se k několikero drobným soudům odhodlat.

Před pomyslnou závorku tak postavím dramaturgickou nesoudržnost, která skutečně mohla být důsledkem neuceleného diváckého zážitku. Možná mi utekl nějaký zastřešující rámec, který by výjevy ze Šporkova působení v okolí Kuksu a příběh o svatém Hubertovi nějak logičtěji pojil. Co naopak netřeba opomíjet, je velmi zdařilé animování loutek. Například výjev s jelenem byl okouzlující. Dvojici herců (Barbora Maksymovová a Matěj Kubina) se daří nápaditou, nenásilnou interakcí vtahovat publikum do hry. Jejich projev je soustředěný. Skrze práci s loutkami dokáží do představení dostat i jemný ironický nadhled, kdy se jich dění na jevišti jakoby týkalo jen pramálo a dokázali si od něj udržet osvěžující odstup.

Čekání na koncert Corde Profonde mi u odpolední kávy rozjasnilo náhodné vystoupení Zpestřovadla Divadla DNO. Parta okolo Jiřího Jelínka působí jako anarchistická umělecká četa, která v neočekávaných intervalech atakuje diváky svým umem. Mou pozornost upoutali krátkým, zčásti improvizovaným koncertem, při němž vzápětí během pár minut vyplnili prostor kratičkou variací na tragický příběh Romea a Julie, v němž mají hlavní slovo houbičky na nádobí. Loutkářská invence nejsyrovějšího zrna zde krystalizuje v pětiminutové drobničce plné tu více, tu méně sofistikovaném slovního i “materiálního” humoru.

U hudebního programu se dostávám se svými nevelkými znalostmi a zkušenostmi na poněkud tenký led. Doufala jsem, že reflexi vystoupení Corde Profonde zvládnu několika shrnujícími adjektivy, ale byť celý koncert spojuje jasné hudební i dramaturgické téma, není možné jej schovat pod jeden všeobecný dojem. Trojice violoncell pod rukama Beaty Schnaithmann, Biancy Riesner a Matouše Mikoláška přesvědčuje posluchače s každou další skladbou o velmi rozsáhlé škále emocí a nálad, které je schopna zprostředkovat. Refektářem se linou díla D. Galla, G. B. Pergolesiho, U. W. Wassenaera, která posloužila jako předloha Stravinského baletu Pulcinella. Od rozvěrně přerývaných tónů, které nechávají v divákově mysli živě povstat archetypálního intrikujícícho Pulcinellu, přes hudbu naléhavě tesklivou, kterou snad lze vyloudit jen tahy smyčcem, se dostáváme od hudby smířlivě uklidňující až po dynamicky veselé pravidelné melodie, které už už vybízejí k pohybovému prožití. Kdyby tomu vážnost příležitosti a společenské konvence nezabraňovaly, nejeden pohodlně usazený posluchač by se v ostrém rytmu jal rozpohybovat své končetiny nebo alespoň ostře přikyvovat bradou. A když už je to s nutkáním nechat hudbu přecházet v pohyb skutečně na hraně, zlomí se skladba v dramaticky napínavou a lidé v repozitáři ztuhnou v toužebném očekávání, kam noty muzikanty zavedou. Putování po notové osnově doplňuje Matouš Mikolášek zajímavostmi ze světa hudebního showbyznysu z dob Pergolesiho nebo později Stravinského, který se Pergolesiho dílem – eufemisticky řečeno – inspiroval při tvorbě vlastního baletu. To vše se odehrává pod dohledem barokních soch rozmístěných po obvodu sálu a s výhledem na zapadající slunce, které rozlévá červánky po okolní malebné krajině. Zní to jako kýč? Asi to i trochu kýč je. Ale ten správný, barokní kýč, který máme tendenci srážet, protože si nevíme rady se silou obrazů a dojmů, jimiž na nás útočí.

Ale jak bylo avizováno úvodem, to vše si Kuks připravil jen na uvítanou, než monumentálně otevřel stavidla mnoha dalších zážitků koncertním provedením opery Římská Lukrecie. Kateřinou Bohadlovou brilantně nejen přeložené, ale v podstatě přebásněné libreto Heinricha Rademina z roku 1731 doprovází nově složená hudba současného hudebního skladatele Tomáše Hanzlíka v neobarokním stylu. Koncertně minimalistické pojetí předloze natolik sluší, že se až trochu obávám, jestli divadelní rozehrání neubere opeře mnohé kouzelné momenty, na které má divák možnost upřít pozornost při jejím pouhém poslechu, bez nutkání usledovat rozbouřené herecké a pohybové akce, které se k hudbě a zpěvu v září přidají na pražské Štvanici. Jistě, soubor Geisslers Hofcomoedianten nejsou operní pěvci. Ale tento svůj – v uvozovkách – „handicap“ zde přetvořili ve svou přednost.

Operní žánr je v Římské Lukrecii částečně parodován, aniž by se z něj stala bezduchá fraška. Žánr opery umožňuje legitimní zapojení naddimenzovaných kostýmů s výraznými parukami z polystyrenu a materiálu připomínajícího montážní pěnu a opravňuje k expresivnějšímu herectví, k výrazným gestům. Někteří interpreti se s náročností operního partu vyrovnávají útěkem k hereckým prostředkům. Postavu dotvářejí výraznou mimikou, komentují její počínání výraznými hereckými/pohybovými prostředky, které jsou zdrojem komiky. To je případ Petra Šmída, který své ženské roli propůjčuje výraznou, drsně mužskou intonaci nebo vše doprovází významným koulením očima a tanečními kreacemi. Jemnější cestu zvolila Lucie Valenová, která svůj herecký vklad natolik vetkla do svého zpěvu, že se v jejím hlase kloubí pěvecký projev s jasně čitelnou emocí, a i když pravděpodobně nesplňuje formální náležitosti operního zpěvu, svou vokální naléhavostí a pohybovou a gestickou přesvědčivostí byl její výkon jedním ze šperků kukského představení.

Pro výrazný interpretační posun v podobě přehození mužských a ženských rolí představitelů opačného pohlaví se mi nepodařilo najít srozumitelný výkladový klíč. Zde třeba bude chystaná inscenace jasnější. Nejednalo se ale o rušivý prvek, jen k těmto proměnám každá z postav zaujímá jiné stanovisko. Některé herečky svým mužským rolím propůjčují schválně přehnané feminní (poněkud stereotypní) vlastnosti jako třeba marnivost, jiné tento genderový rozkol využívají k hyperbole mužnosti, která tak nabývá trochu vysměvačný ráz – zjednodušeně řečeno ženy parodicky hrají takové ty opravdové “chlapáky”. Pánové naštěstí nesklouzávají k přehnané zženštilosti a ženské role hrají buď s vkusnou jemností, anebo naopak schválně trochu obhrouble. Na výraznou erotickou linku pak ještě odkazují přímočaré falické symboly (spíše přímo napodobeniny mužských genitálií) v rozkroku kostýmu mužských postav a kosočtverce na kostýmech žen.

Úplně jinou rovinu rozehrává zapojení chlapeckého pěveckého sboru. Děti – odhadem ve věku 6-15 let – slouží jako barometr inscenační energie. Nastává-li nějaký dramatický okamžik, jsou chlapci zabraní do vlastního hereckého projevu, kterým při zpěvu podporují emoci dané situace. Je-li na ně ve večerních hodinách určitá scéna příliš dlouhá, věnují se raději padající čelence, neforemné suknici, anebo neuhlídají uklouznuté zívnutí. Druhý plán tak získává úplně nový rozměr. Ovšem usledovat, co se děje v rámci sboru, by vydalo na samostatnou studii.

Každopádně představení kvaziinscenace Římské Lukrecie nastavilo laťku očekávání dalšího festivalového dění hodně vysoko. Badatelský zájem o znovuoživování baroka se v něm potkal se zaujetím pro hudbu a vášně, které může baroko obsahovat, a s dětskou autenticitou, jíž kontrastuje operní nadsázka hereckého provedení.

A ve znamení moderního pochopení baroka se odehrála i závěrečná tečka za prvním festivalovým dnem. V barokní dichotomii světla a stínu pohltila návštěvníky v prostorách hospitalu světelná instalace Symetrie života a smrti (Multilab.cz). Barevné, imaginativně rozpohybované projekce a procesí, tvořené diváky vyzbrojenými svíčkami, zakončilo tuto pomyslnou symbolickou cestu ze smrti do života a znovuzrození pod schody, na nichž se odehrála působivá ohňová fire show (Theatrum Pyrotechnicum) doprovázená provedením hymnu Gloria in excelsis deo.

Že je toho na jeden den a noc až dost? Ano, to rozhodně. Ale o to více těším na dny následující. I jen letmý pohled do programu prozrazuje, že si určitě nijak výrazně neoddychnu.

///

Více na i-DN:

Galerie loutek ožívá

…

Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

• Autor: Veronika Švecová
• Publikováno: 26. srpna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Svatý Kuks 2021 (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ