Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Martin Dvořák: Mě už snad nic nešokuje

    Martin Dvořák je nezávislý tanečník, choreograf a umělecký ředitel Festivalu ProART a Company ProART. V současné době je hostujícím sólistou Baletu Landestheater Linz Jochena Ulricha. Za svou 15tiletou profesionální kariéru spolupracoval s více než čtyřiceti choreografy mezinárodní či domácí taneční scény. Vlastní choreografické tvorbě se věnuje souvisle od roku 2003 a na svém kontě má v současné době skoro třicet úspěšně uvedených projektů.

    Jsem především tanečník a choreograf. (V roli Rocca v autorské choreografii Jochena Ulricha Fidelio-Ein Ballett na hudbu Ludwiga von Beethovena, Landestheater Linz 2008.) Snímek archiv Martina Dvořáka

    Tanečník, choreograf, ředitel…

    Kdo je Martin Dvořák? Tanečník, choreograf, ředitel…?

    Rozhodně jsem především tanečník a choreograf, ředitelem jsem možná i proto, abych mohl realizovat své plány či pomohl jiným. Živím se ale převážně jako tanečník, protože mám většinu nabídek jako interpret. Moje choreografická tvorba se uskutečňuje převážně na poli nezávislého tance, tak je to spíš hobby než zaměstnání. Ale věřím, že se to postupně bude proměňovat.

    Jako tanečník jste začínal klasickým baletem v souboru brněnského ND. Dnes se ale věnujete současnému tanci. Co vás přimělo k této změně?

    Ve skutečnosti jsem začínal v brněnském lidovém souboru – Pištělákově souboru písní a tanců – a velmi rád na to vzpomínám. To, že mě moje máma a snad i talent zavedly k baletu, už bylo věcí podružnou. Nicméně zcela zásadním obratem pro mě bylo zranění kolene v sedmnácti letech. Sice jsem se velmi rychle dostal do formy, ale v hlavě zůstal blok, že už klasiku dělat nemůžu. Za ten blok jsem vlastně vděčný. Baletní výrazové spektrum je velmi omezené a já jsem spíš tanečník, který chce sdělovat. Stavět pouze na výrazové a technické formě mě neuspokojuje.

    Jak jste se ale dostal do angažmá v brněnském ND?

    V  souboru ND jsem hostoval během studia, mým prvním skutečným profesionálním angažmá byla až Laterna Magika s Jean-Pierre Aviottem a Pražský komorní balet v éře Libora Vaculíka. Po čtyřech letech jsem odešel do zahraničí, kde žiju a pracuju jako tanečník a choreograf dodnes.

    Který z tanečních stylů a které choreografické osobnosti jsou vám blízké nebo z nich při své práci vycházíte?

    Za ty roky jsem stylů vyzkoušel opravdu spousty, od současné improvizační techniky typu Forsythe přes výrazové taneční divadlo a moderní techniky Limon až po neoklasické styly a la Kylián, Roland Petit nebo Mats Ek. Zásadně mě ovlivnili především umělečtí šéfové, se kterými jsem měl možnost spolupracovat – Angličanka Liz King, Němec Jochen Ulrich a Michael Dolan z Irska. Vzhledem k tomu, že jsem se ale relativně brzy začal zabývat i choreografií, osvojil jsem si svůj vlastní rukopis, který nejlépe ovládají moji tanečníci v Company ProART. Ten je právě v důsledku různých vlivů poměrně těžce zařaditelný. Dobře to vystihují i některé negativní kritiky – staromódní… postmoderní.

    Baletním světem jsem vnímán jako modernista, ale tanečním světem jako baleťák (jako Tancredi v choreografii Jochena Ulricha Campo Amor, Landestheater Linz 2010) Snímek archiv Martina Dvořáka

    Jak je to tedy? Jste staromódní, či postmoderní?

    Ty charakteristiky jsou jen dva různé úhly pohledů na jednu a tutéž práci. Už jako tanečník jsem byl baletním světem vnímán jako modernista, ale tanečním světem jako „baleťák“. To stejné kastování se objevuje i v oblasti choreografie. Vždycky se snažím uvědomit si, pro jakého diváka vlastně tvořím, koho a čím oslovuji. Pořád zkouším nové věci, jiné styly, pracuji s žánrově odlišnou hudbou. Jsem ze své podstaty nezařaditelný. V žádném případě se nechci žádným škatulkám podřizovat, ale pracuji s vědomím, že jiná očekávání má divák pražského Studia Alt@ a jiná zase posluchač brněnské Filharmonie. Faktem ale je, že mě dost baví očekávání míchat a diváky dráždit.

    Obecně jsem přesvědčený, že pro dnešní dobu a její umění je velmi důležité naučit se různé taneční a pohybové styly, jejich odlišnosti znát a respektovat a současně odbourávat kastování a subjektivní hodnocení, že to či ono je jediné správné. To je zlo pro všechny.

    Lze kromě pohybového slovníku nějakým způsobem charakterizovat vaši choreografickou tvorbu? Jsou některé znaky, které jsou vašim dílům vlastní?

    Určitě je pro mě důležitá konkrétní předloha, zadání, koncept. Ten může vycházet buď z hudby, z literární předlohy, divadelního či filmového tématu nebo jednoduše z tanečníka. Druhou stranou téže mince je muzikálnost, na které zásadně trvám, a důraz na emocionální sdělnost. To bylo i předmětem mého studia movement research na universitě v Linzi.

    Uvedu jeden konkrétní příklad. Nedávno jsem sledoval na Festivalu ProART jednu renomovanou českou tanečnici a říkal si, že je opravdu šikovná, jenom mi svým tancem nic nesděluje. Nemluvím o výrazu, mluvím o samotném bytí na scéně, o tom, že za ním nic nebylo. Ani intelektuálně, ani emocionálně, zůstala jen forma. A to já neumím a nechci. Potřebuji obsah.

    Taneční kuchyně

    Jaké jsou tedy hlavní zdroje vaší inspirace?

    Bytostně blízké je mi vyjít z předlohy a hledat novou či aspoň neobvyklou formu či jiný koncept, jak původní věc uchopit. To je svým způsobem definice směru moderny.  Inklinuji k umění první poloviny minulého století, ať už ve filmu, literatuře, výtvarném umění. Miluju Schieleho, Janáčka a jeho žáky Haase a Ulmanna, expresionismus, avantgardu, prostě modernu. Nicméně se snažím témata vždy uchopit jinak, nově a může to být i v klasickém, moderním, neoklasickém slovníku. Či postmoderním.

    Většina představení Company ProART je postavena na vážnou hudbu. V květnu tohoto roku byla taková například vaše premiéra choreografie Foreign Bodies v koprodukci s Filharmonií Brno. To je na poli současného tance, kde převládá současná elektronická hudba poměrně neobvyklé

    Možná je to neobvyklé, ale bude to neobvyklé méně a méně. Cesta elektronické hudby je už poměrně vyčerpaná a unavená. Kdysi mi Pavel Šmok řekl, že elektronika jednou dojde do slepé uličky, a já si o něm myslel, že je úplně mimo. A za deset let to vidím stejně. Tvoří se ve vlnách, i trendy jdou ve vlnách. Někdo je jen v danou chvíli „in“ a druhý „out“. A za čas to může být naopak. Dnes se už i vůdčí choreografické osobnosti začínají vracet k adaptacím klasiky, crossoverům s operou a činohrou. Další možností je tvořit na živou hudbu současných skladatelů. To je nevyčerpatelné a nadčasové. Já se pohybuji někde mezi. Zkouším obojí, ale mým těžištěm jsou noty a „cítění“ a ctění vážné hudby.

    Cesta elektronické hudby je už poměrně vyčerpaná a unavená— choreografie Foreign Bodies. Snímek MAREK PROCHÁZKA

    Jak byste přiblížil laikovi způsob, kterým vaše choreografie vznikají? Do jaké míry se na jejich vzniku podílejí samotní tanečníci?

    Čím je tanečník technicky vyspělejší, tím méně ho nechávám improvizovat. Vytvářím mu „kostru“, ve které ho nechám pohybovat se. Kladu tím důraz na pohybovou pregnantnost. Většinou mu daný part ukážu, on vnímá a interpretuje po svém. Hned vidím, zda mu to sedí či mu mám dovolit více            uhnout. V poslední době dovoluju svým tanečníkům uhýbat méně a méně, protože se chci vyvarovat zlozvyků, které si každý z nich do práce – chtě nechtě – s sebou nese. Pracuji-li s tanečníky méně technicky vyzrálými či amatéry, začínám naopak s improvizacemi a vycházím přímo z možností tanečníků. Více je vedu, neukazuji, abych je neblokoval, ale snažím se odkrývat jejich vlastní nadání. Většina mých inscenací je ale postavená vysloveně choreograficky, což je paradoxní, protože jako tanečník improvizaci vyzdvihuji a propaguji. Ale je to možná určitá fáze, možná strach, že se v té volnosti  dramaturgicky či koncepčně ztratím.

    Pohybová pregnantnost…Nedostáváme se od obsahu k předvádění technických zdatností?

    Nedostáváme, protože technická vyspělost, formální kvalita, či jak to chcete nazvat, je pro mě prostředkem, do kterého projektuju daný obsah. Není to prvořadý a prvoplánový efekt, který dávám na odiv, každý pohyb je součástí použité výrazové formy. To máte přece v každém umění. Když někdo nemá zvládnuté řemeslo, nemůže dosáhnout silnější umělecké sdělnosti.

    Brotherhood a česká společnost

    Já, národ český, jsem příliš brzy vystřízlivěl z krásného snu o kvetoucí zahradě, kde svoboda, bratrství a mír tančily jako dívčin veselý vír… Snímek MAREK PROCHÁZKA

    V červenci měla v Brně a posléze v pražském Divadle Rokoko premiéru vaše choreografie Brotherhood  (Bratrství). Co se skrývá za tímto názvem?

    Projekt Brotherhood měl být vytvořen v koprodukci se slovenským partnerem Elledanse a choreografem Borisem Nahálkou. Jejich strana však nedostala finanční podporu a my naopak dostali grant přímo na tuto práci. Protože neutíkám z boje, řekl jsem, že inscenaci uděláme, a hledal jsem nový koncept, který by ale od původního neodbočil natolik, aby se nemohl za daný grant připravit. Tematicky se Brotherhood zabývá stavem české společnosti za normalizace a po roce 1989.

    Mohl byste být konkrétnější?

    Rozvíjí myšlenku naší starší inscenace Reality Boulevard, ale posouvá ji do abstraktnější, filosofičtější roviny. Reality bylo určitou historickou koláží, jakousi mozaikou s historickým vývojem, plnou dvojsmyslů a obrazů. Brotherhood pracuje jen s několika symboly, je abstraktnější, ale zcela konkrétní a myšlenkově zacílený. Oba projekty spojuje úžasná hudba Bena Frosta, kterou ale obohacuji o různé remixy, například z české populární hudby nebo Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Ty remixy jsou pro mě symbolem, motivem jasnosti a srozumitelnosti i pro tanečně neerudovaného diváka, kterého tímto respektuji a zvu do divadla. Snažím se, aby mé choreografie měly více vrstev, to je pro mě nejdůležitější. Aby si v nich každý mohl něco „svého“ najít.

    Ústředním motivem této taneční inscenace je báseň S. K. Neumanna Žalm z roku 1919 v přednesu herečky Jiřiny Švorcové. Já, národ český, jsem příliš brzy vystřízlivěl z krásného snu o kvetoucí zahradě, kde svoboda, bratrství a mír tančily jako dívčin veselý vír a kde se spravedlnosti dostalo mně a každému z mých Proč jste ji použil?

    Protože tato báseň vyvolává právě tu kontroverzi, kterou má inscenace nést. Ta báseň je prorežimní, ale současně nadčasová a „pravdivá“. V podání herečky a straničky Švorcové je to silně absurdní, protože totéž, co se dělo v roce 1919, se odehrávalo i v roce 1948 a 1968 a děje se i dnes.

    Penisy, koity, hnus a vulgárnost

    Jaký je váš názor na trend v současném tanci provokovat a šokovat?

    Tvoří se ve vlnách. Někomu se podaří předběhnout dobu a píše se o tom, někdo ji předběhl a neví se o tom.  Navíc vše podléhá místu vzniku – co šokuje v Brně, nešokuje v Praze, co funguje v Bruselu, nefunguje v Bratislavě. Trend šokovat je dnes ve světě passé neboli out. Mě už snad nic neprovokuje, ani nešokuje. Už jsem viděl na jevišti penisy, koity, hnus, vulgárnost, výkaly, snad všechno. Je na čase přijít s něčím jiným.

    Možná budu out, ale budu definitivně svůj(ve Svěcení jara, spolupráce s irským Fabulous Beast Dance Theatre, chor. Michael Dolan, v Anglické národní opeře v Londýně 2009). Snímek archiv Martina Dvořáka

    Co byste doporučil divákům současného tance, kteří jsou z něj mnohdy na rozpacích, zmatení…

    Musíte vytrvat a nechat se „svést“. Každý tvoří jinak a každého pohled je jeho vlastní. Čím více se budete vyhraňovat, tím více budete nespokojení a frustrovaní diváci. Je jasné, že každý divák má své estetické vnímání. Ale i to se může vyvíjet, tak jako se vyvíjí vnímání choreografů a tanečníků. Důležité je neodsuzovat, ale snažit se pochopit a hledat. To je ta správná cesta – to je můj návod, jak se na tanec dívat.

    Reprízu inscenace Brotherhood můžete zhlédnout v komponovaném tanečním večeru Rituály dneška v pondělí 31. října (od 19 hodin) v Národním památníku na Vítkově v Praze (od 18:00 i s komentovanou prohlídkou Národního památníku).

    Více na: www.proart-festival.cz


    Komentáře k článku: Martin Dvořák: Mě už snad nic nešokuje

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,