Kritik a jeho svědomí
Osobností Romana Sikory se již před dvanácti lety objevil v českém prostředí kritik, který s pozoruhodnou integritou, často provokativně, mnohdy afektovaně, arci i nespravedlivě, pokaždé však zaujatě připomíná, že i v tomto věku existují některé jevy, jichž by se umělec neměl zříkat a má dokonce mravní povinnost na ně myslet. Těmito názory je podivuhodně ne(post)moderní, neboť Sikora myslí snad vždy v první řadě na smysl díla, které se mu předvádí. Ptá se po jeho obsahu, všímá si jeho vyznění a přesahu, toho okamžitého i nadčasového, a to je nesporně jedno z jeho hlavních kritérií. Tím je čitelný (a většinou čtivý), srozumitelný a na rozdíl od jiných kritiků i poctivý, neboť nevytváří neurčitá či pýthická sdělení. Nemusíme s ním souhlasit – on sám to po nás nežádá. V této souvislosti ovšem logicky Sikora myslí také na to, že každý – nejen kritik – je do jisté míry zajatcem své ideologie. A to i ten, který je přesvědčen, že ne. Má přitom očividně na paměti, že ideologie vyrůstá z politického a sociálního milieu a je tím v každém z nás, neseme si ji s sebou, ať chceme, či ne. Jsme stále v její kůži. A tak velmi přímočaře a často zkratkovitě Sikora střílí také tímto směrem. Někdy od pasu, ale mnohdy cílí přesně, a kdyby za vtip neobětoval třeba i vlastní babičku, je v tom nikoli kritik „grandiozní“, ale podle mého soudu brilantní. Divné je, jak je v tom ve své generaci skoro sám… A to je druhé zobecnění.
Třetí zobecnění se týká těch, kteří věří ve svou apolitičnost a neideologičnost. Byl bych na pozoru, být jimi, poněvadž moje dosavadní životní zkušenost mi šeptá ono „havlovské“: kdo neví, že slouží – slouží nejlíp. A jsem přesvědčený, že všichni sloužíme. I v této „demokracii“. Víme to?
Je to zvláštní. Čtu řadu „polemik“ a „diskusí“ na téma dnešní kultury a umění, politiky i politické kultury (a juj: opět už se může veřejně říkat „kulturní politiky“ – jaký posun oproti minulému desetiletí, kdy to znělo nepatřičně!). Ale zaráží mne, jak málo se zde ve skutečnosti polemizuje. Příkladem z mnoha budiž nedávná polemika v časopise Svět a divadlo. Vždyť všichni aktéři mluví stejnou řečí, jenom spolu souhlasí, nepřou se, a když, tak jen o slovíčka a jejich – často subtilní – významy! Opravdu si všichni myslíme, že současný kapitalismus a jeho globální kultura je to nejlepší, co zatím lidstvo potkalo? Podobné „diskuse“ mi přijdou velmi málo svobodné a vůbec ne svobodomyslné. Myslím, že systém, v němž žijeme a jemuž sloužíme, je stále málo lidský a nezaslouží si nic lepšího než nesmlouvavou kritiku ze všech stran a následné pokusy o opravu. Co by dělal Sokrates dnes? Představuji si, kterak vychází s lucernou na Agoru a pak i pije bolehlav… Čtvrté zobecnění.
A páté? Kritický názor, nechť je věcí kritikova svědomí. Měřen a hodnocen ať je pak skutečně kriticky, pokud možno věcně a bez povrchních nálepek, analyzován zásadně ve svobodné diskusi.
Ta nám však jde vesměs bídně. Nemyslíte?
Komentáře k článku: Kritik a jeho svědomí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
teiresias
trefa!
25.04.2010 (12.45), Trvalý odkaz komentáře,
,