Divadelní noviny > Kritika

#hratsinachaplinajeblbost

Režisér Martin Čičvák a dramaturgyně Kristina Žantovská pro české jeviště vůbec poprvé oživili více než osmdesát let starý chaplinovský snímek Diktátor. Stejnojmenná inscenace Městských divadel pražských měla premiéru v šapitó Azyl78 na pražském Výstavišti, od září se přesune do divadla ABC.

Chaplin na Diktátorovi začal pracovat již v roce 1937 a vidina jeho uvedení značně znervózňovala britskou vládu, která se stále ještě snažila udržet pacifistickou politiku a ovzduší appeasementu. Film totiž otevřeně reagoval na propagandistickou tvorbu německé režisérky Leni Riefenstahl a vysmíval se nacistické diktatuře. Po zapojení země do druhé světové války už ale nebylo co ztratit a Diktátor se po premiéře v kinech roku 1940 okamžitě stal trhákem.

https://youtu.be/3sMp1ghj25Y

Chaplin v dvojroli ztvárnil bezejmenného židovského holiče a diktátora Adenoida Hynkela (alias Adolfa Hitlera). V groteskní nadsázce podrýval diktátorovu samolibou vážnost a z holiče vytvořil tragikomickou postavu naivního panáčka s laskavým srdcem. Přestože snímek sděluje určitý příběh směřující k apelu na lidskost a demokracii, primárně stojí na vystavěných a načasovaných gazích a propracované mikrostruktuře situací, kterou naplňuje odpovídající virtuózní herecký projev.

Přesně o totéž se snažili tvůrci nové jevištní adaptace. Jako by ale pouze vzali scénář filmu, postavili herce na jeviště a nazkoušeli situaci za situací v původní podobě. Divadelní médium ale není totožné s filmovým, stejně jako se filmová groteska nerovná té divadelní. A tak výsledné scény připomínaly spíš nezdařenou, kašírovanou kopii předlohy. Příkladem budiž trapný moment, v němž Filip Březina a Martin Donutil setrvávali deset sekund v neúplné stojce, aby ilustrovali let hlavou dolů, nebo až ochotnicky působící nepovedený skok parašutisty s balonkem připevněným na hlavě – ze stoje do lehu na zemi.

Gagy nevycházely jak kvůli pramalé nápaditosti řešení, tak kvůli nedostatečné tělesné průpravě některých herců, kteří nezvládali držet ani základní rytmus při podkresové hudbě, natož vycítit dynamiku pohybu při dialogické etudě. Nápomocný jim měl být na jevišti umístěný „hudební koutek“ Štěpána Hona, který tu a tam rytmizoval dění na místě vytvářenými zvuky pomocí různých předmětů a nástrojů (smyčec, činel, dřívka…). Nevýhodný prostor kruhovitého jeviště Azylu78 ale Honovi nejspíš znemožnil dohlédnout na herce, a tak se při premiéře opakovaně stávalo, že zvuky dabovaly akci se zpožděním. Gagy se rozpadaly a vyšuměly do ztracena.

Rozehrání situací nepomohla ani toporná scénografie George Vafiase. Dominantou byla plechová barabizna s ešusy po stranách, která trčela na jevišti jako solný sloup a o její multifunkčnosti nemohla být řeč. Navíc se neustále nechtěně otevírala dvířka po stranách a vyzradila tak například přítomnost skluzavky vedoucí z komína o dvě hodiny dřív, než se po ní sklouzl holič. Také stůl s kuchyňským náčiním stál po většinu času nevyužit po straně nebo v pozadí, své uplatnění našel jen během zhruba desetiminutové scény mírového jednání Hynkela s italským diktátorem Benzinem Napolonim.

Posledním výrazným objektem na jevišti byl projekční panel, na nějž se po většinu času promítal symbol diktatury: hashtag v bílém kruhu na červeném pozadí. Pochybuji, že tím koncepce směřovala ke sdělení, že sociální sítě jsou ideologií 21. století. Pokud ano, nic jiného tuto myšlenku nepodpořilo. Snad kromě rozpačitého momentu, kdy Hynkel uzavíral smlouvu s Napolonim a místo svého jména se podepsal: #ABC. Nešlo však o jediný pokus o aktualizaci svastiky, potažmo dvou křížů z filmového zpracování, tvůrci se inspirovali také označením infekčního odpadu. Snad mělo jít o odkaz k pandemii, s čímž by lícovalo i pár drobných pokašlání a pomrkávání postav na diváky při různých příležitostech, „diktatura“ koronaviru by ale opravdu byla snad až příliš lacinou paralelou.

Tříhodinové představení urputně, takřka do zemdlení táhl Filip Březina v dvojroli Holiče a Hynkela (smývající se bílá barva z jeho obličeje a propocený kostým mluvily za vše). Vytvořil dva protichůdné komické typy – přitroublého naivku a hysterického tyrana –, oba až příliš podobné těm Chaplinovým. Očividně se pokusil osvojit si Chaplinův pohyb, gesta, mimiku i dikci. Jakkoli se mu imitace v některých momentech dařila, zajímavější by bylo sledovat jakoukoli invenci (například i při vývoji vlastního parodického „německého“ jazyka). Hrát si na Chaplina přeci nedává smysl. Navíc ne všichni pracovali se svou postavou stejně. Ivana Uhlířová epizodní roli Napoloniho uchopila s větší lehkostí, hraničící až s ledabylostí. U Sáry Affašové v roli Hannah zase nebylo jasné, jestli pojímá svou roli záměrně jinak (na způsob melodramatu), nebo se jí jen nepodařilo najít patřičnou komickou polohu. Dialogy s Březinou – Holičem pak působily jako sestříhané ze dvou žánrově odlišných představení.

Zkrátka jako by tvůrci posbírali pár dílčích nápadů, kterými se rozhodli opepřit konzervativní a neinvenční adaptaci kultovního filmu, a spolehli se na to, že nápodoba Chaplina a demokratický étos povědí všechno za ně. O to víc vyvstává otázka, zda nešlo jen o marketingovou strategii, která si kladla za cíl přilákat diváky do hlediště na slavný titul. Pokud byl hlavní motivací apel na demokracii, není zase jasné, koho a před čím tvůrci vlastně chtěli varovat. Závěrečné poselství o lidskosti vyznívá problematicky zejména proto, že je rozdíl naslouchat mu na začátku druhé světové války a v roce 2021. S chaplinovskou upřímností kázat v dnešní době o tom, že se ve jménu demokracie musíme vzepřít nadvládě tyranů, vyznívá v lepším případě naivně, v horším úplně naprázdno. Takhle snadné to přeci není. Z filmové grotesky propagující demokracii v časech válečného konfliktu se stala rozpačitá bulvární estráda s plytkým sdělením. Březina se sice mohl přetrhnout, ale jeho boj byl stejně marný jako ten Hynkelův s gumovými špagetami.

Tomáš Blatný

Městská divadla pražská (Divadlo ABC), Praha – Charlie Chaplin:Diktátor. Režie a jevištní adaptace Martin Čičvák, dramaturgie Kristina Žantovská, překlad původního scénáře Halka Varhaníková, výprava Georges Vafias, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Pavol Seriš, projekce Jan Hladil a František Pecháček. Premiéra 14. srpna 2021 v Azylu78.

///

Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

…

• Autor: Tomáš Blatný
• Publikováno: 3. září 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: #hratsinachaplinajeblbost

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ