Divadelní noviny >

Met: Don Giovanni se značnými výhradami

Druhou operou nové  sezóny cyklu newyorské Metropolitní  opery Live in HD je Mozartův Don Giovanni. Přinášíme kritické  názory z New York Times a blogu Operavore, klasické  newyorské FM stanice WQXR. Opět doplňujeme výtažky z dalších recenzí. Ohlasy z prvního uvedení byly poznamenány skutečností, že představitel Dona Giovanniho, polský barytonista Mariusz Kwiecien se zranil na zkoušce a musel za něj na premiéře narychlo zaskočit švédský zpěvák Peter Mattei – kritiky ovšem velmi chválený. Kwiecien se podrobil operaci, ale již 25. října se objevil na scéně a je tedy vysoce pravděpodobné, že role Dona Giovanniho se v sobotu zhostí opět on. Recenze, které hodnotí Kwiecienův výkon z 25.  října jsou vesměs kladné, ale celkově se negativní posudek inscenace moc nezměnil. Úryvek z recenze listu N.Y. Times, popisující výkon Kwiecena, publikujeme na konci toho článku. Kliknutím se navíc můžete dostat do anglického originálu této recenze.

Riskantní svody, nikoli však na scéně

Anthony Tomassini, New York Times

Od doby, co se Peter Gelb stal generálním ředitelem Metropolitní opery, bylo jeho prioritou přesvědčit velké, úspěšné činoherní a filmové režiséry, aby se ujali režie nových inscenací. A proč by ne? Opera je divadlo. Teoreticky by talentovaní režiséři, kteří ještě v opeře nepracovali, měli poskytnout nový, neotřelý pohled na dílo. Na druhé straně však hrozí nebezpečí, že budou projevovat přílišnou úctu k proslulým dílům běžného repertoáru. Jak jinak si můžeme vysvětlit,  že Michael Grandage, znamý novátor britského divadla, inscenoval při svém debutu v Met docela tradičního Dona Giovanniho?

Z hudebního hlediska bylo představení výborné. Orchestr hrál pod vedením Fabia Luisiho, který byl nedávno jmenován hlavním dirigentem Met, se zaujetím, nenuceně  a s bohatými odstíny, a rovněž výkony pozoruhodné skupiny zpěváků byly vynikající. Postaral se rovněž o virtuozní doprovod recitativů na spinetu, což přispělo k vytvoření organického celku a k plynulým přechodům.

Mariusz Kwiecien jako Don Giovanni, foto Marty Sohl/Metropolitan Opera

Abychom byli spravedliví, musíme se zdržet definitivního hodnocení této produkce, protože Grandage musel čelit krizi, způsobené ztrátou svého Dona Giovanniho, Mariusze Kwieciena /…/ Zpěvák si na generálce zranil záda tak, že musel být převezen do nemocnice, kde se podrobil operaci. Má se vrátit na reprízu 25. října. /…/  Charismatický švédský baryton Peter Mattei je uznávaný Don Giovanni, který bude zpívat tuto roli v prosinci ve Scale. Ředitel Gelb využil jeho přítomnosti v Met, kde se připravoval na roli v Lazebníku sevillském. Gelb jej požádal, aby místo toho zpíval Giovanniho. Místo odpočinku musel soubor nacvičovat v narychlo svolaných zkouškách po dva dny s Matteiem. Na premiéře Mattei vystupoval bez jevištní orchestrální zkoušky, přesto byl skvělý, střídal přívětivě svůdné frázování s hrozivými výpady. Mattei, postavou dvoumetrový velikán, působil majestátně a zároveň rozehrál i další polohy: byl vychytralý, vznětlivý a bez jakýchkoli skrupulí. Během předchozích několikatýdenních zkoušek byla ovšem tato inscenace založena na jiném Donu Giovannim.

V Met mají sice konzervativní produkce své místo, v Grandageově práci však není nic pozoruhodného. Scéna Christopha Orama, který v Met rovněž pracuje poprvé, se skládá hlavně z velké, mírně zaoblené, třípatrové pojízdné stěny s balkóny a lat’kovými dveřmi. Připomíná to staré adventní kalendáře, odpočítávající dny před Vánocemi: různé dveře se otvírají a postavy se z nich vynořují. Během árie, v níž Leporello cituje z šokujícího seznamu erotických triumfů svého pána, se stěna rozevře a vidíme vnitřní stěnu s balkóny se skupinami mladých žen v každém výklenku: lidské panorama Giovanniho lásek. Bylo to zábavné, efektní, ale opravdu pozoruhodné to nebylo.

Scénografie jako "adventní kalendář". Foto Marty Sohl/Metropolitan Opera

Nejnápaditěji se využívá třípatrové vnitřní stěny ve hřbitovní scéně v poslední části druhého dějství. Ve výklencích stojí řada soch hrozivých postav v šedých kuklách včetně obrovité sochy Komtura, otce Donny Anny, který přišel o život, když bránil svou dceru před znásilněním.

Dobové kostýmy, které jsou rovněž Oramovým dílem, jsou v různých červenohnědých odstínech, zemitě hnědých či šedých barvách, působí vkusně, i když poněkud monotónně. Inscenace dosáhla toho, oč usilovala: odvedla chytrou, čistou, efektní práci. Režiséru Grandageovi se důmyslným rozmístěním postav i pomocí statistů podařilo osvětlit tento složitý příběh.

Ředitel Gelb však sliboval, že přivede do Met to nejlepší ze současného divadelního dění. To neznamená, že každá produkce musí být aktualizovaná. Přestože má kladné rysy, Grandageův Don Giovanni není tak překvapující, pronikavý a svěží, jako moderní, sexy produkce Christopera Aldena v New York City Opera v roce 2009 /…/

Nejdůležitější úlohou režiséra je ovšem pomoci zpěvákům ztvárnit postavy a vytvořit z nich celek. A to se mu podařilo velmi dobře.

Basbarytonista Luca Pisaroni vystoupil jako dynamický Leporello, zpívající mužným hlasem, plným, hybným, s bohatým koloritem. Tento mladistvý, pohledný a vznětlivý Leporello dával najevo své rozhořčení nad tím, že musí vykonávat povely svého pána. Kdyby nebyl plebejského původu,  kdyby se narodil jako šlechtic, byl by se z něho stal zřejmě úspěšný playboy. V potyčkách Dona Giovanniho s jeho sluhou bylo zvláštní sexuální napětí.

Režisér nepřináší nic nového v pojetí Donny Elvíry: je to šlechtična, vykolejená neodolatelnou přitažlivostí Dona Giovanniho. Vyhlíží zprvu nervózně,  když v křehkém klobouku s péry popíjí doušky brandy ze své placatky. Sopranistka Barbara Frittoli dodala této postavě vítanou důstojnost, a to hlavně poctivým, vřelým a povznášejícím zpěvem.

Luca Pisaroni jako Leporello a Barbara Frittoli v roli Donny Elvíry. Foto Marty Sohl/Metropolitan Opera

Litevská sopranistka Marina Rebeka v Met úspěšně debutovala v roli Donny Anny. Její hlas byl jasný, zářivý, a měl chladnou sílu. Pokud jde o Dona Ottavia, jejího trpělivého společníka a snoubence, zkušený tenor Ramon Vargas sklidil bouřlivý potlesk za obě árie: sladkou  „Dalla  sua pace“ a čistě provedenou elegantní „Il mio tesoro.“

Stále známější německá sopranistka Mojca Erdmann okouzlovala ve svém prvním vystoupení v Met svým sladkým hlasem v roli venkovanky Zerliny, zasnoubené s oddaným Masettem, roztomile ztvárněným basistou Joshuou Bloomem.

Robustní basista Stefan Kocan jako Komtur ztělesňoval působivě ideu odplaty a spravedlnosti v podobě zpívající sochy v  závěrečné scéně (přestože Mattei jako Don Giovanni byl o hlavu vyšší). V nejodvážnější scéně této inscenace vyrazily z podlahy kolem Giovanniho jídelního stolu opravdové plameny a mohli jsme pozorovat pád svůdce do pekel. Avšak tento jevištní trik přišel příliš pozdě na to, aby změnil dojem, že jde o inscenaci bez výrazné koncepce. Tento Don Giovanni vás téměř vybízí k tomu, že si přejete vidět provokativní inscenaci, na jejíž premiéře publikum bučí. Michael Grandage a jeho tým sklidili zdvořilý potlesk.

Anthony Thomassini: Reckles on Seduction, if Not Onstage (New York Times, 14.10.2011)

Don Giovanni v nedostatečném osvětlení

Olivia Giovetti, Operavore

Významná část kulturní kritiky se zabývá vztahem gender a opery. Například francouzská feministická filozofka Catherine Clémentová napsala studii Opera, neboli zkáza žen. Již jen ze samotného, zdánlivě nevinného titulu lze uhodnout podstatu autorčina bádání, jakož i poznat její sociologické uvažování.

Ke stejnému závěru lze dospět s Donem Giovannim, když se zaměříme na jeho plný titul, který však pohříchu nebývá uváděn celý. Il dissoluto punito, ossia il Don Giovanni –  Potrestaný prostopášník neboli Don Giovanni. V nové inscenaci tohoto Mozartova mistrovského díla z roku 1787 se v pojetí režiséra Michaela Grandagea  ocitá v centru pozornosti právě trest. Ve své první režii v Met Grandage dává moc do rukou žen, které bývají obvykle ponechány zkáze. „Peklo v jeho doslovném významu je to, oč v díle jde,“ řekl Grandage v propagačním videu, natočeném  ze začátku roku pro Met a dodává, že Don Giovanni „jde do pekla, protože zabil člověka, ne proto, že svedl mnoho žen.“

Mariusz Kwiecien jako Don Giovanni s umírajícím Komturem Stefana Kocana. Foto Marty Sohl/Metropolitan opera

Olivia Giovetti: Don Giovanni Gets Somewhat Left in the Dark (Operavore, 17.10. 2011) .

Úryvky z dalších recenzí:

Současná Met je plná paradoxů: přestože James Levine je stále zdravotně indisponován, hudební stránka zůstává pevná jako žula. Na druhou stranu zdravý a na místě přítomný Peter Gelb předkládá zmetky, jako je tento Don Giovanni.

James Jorden (New York Post. 23.10.2011)

Po vizuální stránce nijak odvážná inscenace, ale s jasným dramatickým a hudebním názorem.  Skvělý, entuziasmem nabitým soubor přispěl k poutavému i poučnému večeru.

Heidi Waleson. (The Wall Street Journal. 20.10.2011)

..Vkusné, tradiční, inteligentně rozvité, ale v podstatě bez tvůrčí fantasie .

Martin Berheimer. (Finacial Times. 16.11.2011)

Premiérový večer přinesl mnoho dobrých pěveckých výkonů a energickou hru orchestru pod vedením nového hlavního dirigenta Fabio Luisiho, dojem však kazila nesoustředěná režie Michaela Grandagea a scénografie Christophera Orama, která od prvního pohledu působila, že je zralá na odpis. /…/ Ačkoli je záhy po premiéře, není od věci, aby Met uvažovala o novém Donu Giovannim.

Mojca Erdmann jako Zerlina a Joshua Bloom v úloze Masetta. Foto Marty Sohl/Metropolitan opera

Ronald Blum (The Republic, 14.10.2001)

Skutečnou hvězdou nové inscenace Dona Giovanniho v Met je jistý italský žid, původně kněz, a nakonec prodavač zeleniny i učitel na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde také roku 1838 zemřel. Jde o Lorenza Da Ponte, libretistu, jehož kus o neblahém osudu jednoho španělského hřebce je zábavný i po 225 letech, kdy jej předložil jásajícímu pražskému lidu. Obecenstvo Met se také bavilo, i když se obávám, že málokdo z nás je zběhlý v italštině. I tak se – díky titulkům, které se objevují na zadní stěně sedadel – smích rozléhal hledištěm. Škoda že to, co se dělo na jevišti, nebylo stejně vtipné!

Manuela Hoelterhoff (Businessweek 19.10.2011.)

Bylo zřejmé, že role Dona Giovanniho v Met může být milníkem Kwiecienovy kariéry a zpěvák si tuto příležitost nehodlal nechat proklouznout mezi prsty. Usilovně rehabilitoval a bylo to znát. Ve svých osmatřiceti letech je velmi pohledný, až atletického vzezření, s nímž se suverénně pohyboval na jevišti/…/ Přesto bude potřebovat více času, aby se vrátil jeho robustní hlas. Jeho zpěv byl místy – zvláště v hlubších polohách – nevyrovnaný a vysoké tony se neobešly bez tremola.

Anthony Tomassini: Delayed by Injury, Giovanni Still Arrives. (New York Times 26.10.2011)

• Autor: Pavel Trenský
• Publikováno: 29. října 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Met: Don Giovanni se značnými výhradami

1. Pavel Trenský

   

   UPOZORNĚNÍ:

   Ačkoli Pod vložit komentář je napsáno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku, a pod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač není schopen příspěvek přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymita zůstává zachována.

   Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.

   29.10.2011 (15.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Herman

   

   Jen pro pořádek: Donn Giovanni neznásilnil Donnu Annu, ale svedl ji a utíká od ní; Donn Ottavio je snoubencem, nikoli manželem donny Anny; italský název správně zní Il dissolutto punito.

   29.10.2011 (15.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Josef Herman

   

   Donny Anny, promiňte překlep…

   29.10.2011 (15.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Pavel Trenský

   

   Děkujeme za připomínky. Co se tyče prvního bodu, v recenzi nestojí, že Don G. znásilnil Donnu Annu, ale že její otec zemřel, „když bránil svou dcery před znásilněním.“ Což není zcela totéž, mohl se domnívat, že o to jde. Tommasini: „…rescue his daughter from forced advances.“ V druhém bodu měli jsme původně „budoucího manžela,“ nějak to v korekturách vypadlo. Tommasini: „Husband-in-waiting.“ O-E čistě náš překlep, autor bez viny.

   29.10.2011 (17.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Kateřina Kočičková

   

   Děkujeme za upozornění, dovolila jsem si překlepy i chybu opravit. Jinak špatného italského názvu se dopustila již autorka recenze (jak si lze ověřit kliknutím), přiznávám ale, že mě to nenapadlo zkontrolovat, neboť rovněž nejsem zběhlá v italštině..Kateřina Kočičková, píšu z manželova počítače a jeho loginu…

   29.10.2011 (17.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

6. janka

   

   Předešlý článek mě tak inspiroval, že jsem si koupila listek na dnešní představení. Možná, že jsem neměla, ale když si člověk nepospíší, je vyprodáno. Co se týče kontroverse z minulého týdne stran užití pseudonymů, chtěla bych poukázat, že skutečné jméno Mozartova libretisty bylo Emanuelle Conegliano. Tak jsme v dobré společnosti.

   29.10.2011 (18.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

7. Redma

   

   Pan Herman se zřejmě mýlí. když tvrdí, že Don Giovanni svedl Annu. Ani ve scéně 1 ani ve scéně 13 nic tomu nenasvědčuje, že k tomu došlo. Ledaže se pisatel domnívá, že Anna ve své zpovědi Ottaviovi promyšleně lže, což z textu a z psychologie postavy nevyplývá. Ano, je Giovannim fascinována jako ostatní ženy, ale to je vše. Když mluvíme o překlepech, tak Don se píše s jedním n. Donn znamená něco jiného,

   30.10.2011 (1.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

8. Karel Havlas

   

   Date: Sun, Oct 30, 2011 8:33 am

   Nový Don Govanni v Met je prapodivná kreace, začínaje scénografií. Tříposchod’ová stavba s množstvím balkónů a výklenků je jaksi reduntantní, většina děje se tak jak tak odehrává v popředí. Z nejasného důvodu je stavba v dost dezolatním stavu, některým balkonovým dveřím chybí lat´ky, a fasáda je oprýskaná. Celkově inscenace dělá konzervativní dojem, především co se týče vztahů mezi pohlavími. Žádné dráždivé sexuální výjevy na scéně nejsou. Na druhé straně Kwiecienův Don je romantická figura, připomínající nejspíše byronovské hrdiny s tragickým nimbem nežli klasického prostopášníka. Tím překvapivější je finální ansámblová scéna s morálním poselstvím, kterou většina moderních insenátoru vynechává. Představení dělá vskutku dojem nevyhraněnosti, nezaostřenosti, na což si většina recenzentu stěžuje. Na druhé straně se zdá, že s Fabio Luisim jako novým hlavním dirigentem to Met to opravdu vyhrála. Nebude to nový Toscanini, ale do tradice výborných italských dirigentů si asi přiřadí.

   30.10.2011 (9.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

9. Pavel Trenský

   

   Mně rovněž udivila zchátralost scénografie.Snad to byla reakce vůči elegantní, spektakulární inscenaci Franka Zeffirelliho, která se udržovala v Met přes deset let.

   30.10.2011 (10.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

10. misha harnick

    

    Zchatrala scenogarfie, dezolatni stav balkonku… Snad neni divu: podobne „kukane“ jsme jiz videli v Doctor Atomic (2008), Damnation de Faust (2008), Peter Grimes (2009)a myslim ze uplne poprve Pelleas et Melisande (2005). (nevim co vsechno se v Cesku prenaselo) Vzdycky jsou vsak kukane pochopitelne jinak „vyzdobene“. Nebudu se divit jestlize concept Lepageovy „machine“ a techto „kukani“ (pouzitych mnohymi, ba i jim v Damnation) na konec nestanou universalni „kulisou“ Met. S obmenami se to hodi pro vsechno!

    30.10.2011 (19.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

11. Pavel Trenský

    

    V tom je kus pravdy, ale vcelku Met je dnes daleko zajímavější než před deseti-patnácti lety.

    30.10.2011 (20.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

12. Jarka Krsková

    

    Musím říct, že inscenace se mi líbila. Pravda, nebylo tam moc nového, ale Grandage vytvářel vztahy mezi postavami velmi citlivě. Zvláště vztah mezi Annou a Ottaviem byl zachycen se všemi složitými emotivními komplikacemi. Kwiecien byl snad příliš stereotypní, než aby mohl imponovat ženám s tak různým společenským pozadím a různými citovými potřebami. Pasaroni jako Leporello byl pro mě charismatičtější nežli Don, škoda, že jejich hlasy nedovoluji, aby si vyměnili role. Neznám libreto, ale v této inscenaci nebylo pochyb, že režie nechtěla vyvolat dojem, že Don Annu svedl, nýbrž že se o to násilím pokoušel. Jsem čtenářka recenzí pana Hermana, a byla bych ráda, kdyby to vysvětlil. Snad šlo o jinou inscenaci? Elvíra byla vskutku okouzlující. Masetto nebyl žádný hlupák, jak bývá občas v jiných inscenacích. V kině je to jiný zážitek než živě, a ačkoli si myslím, že se zvuk během posledního roku znatelně zlepšil, rozdíly mezi jednotlivými zpěváky nejsou zdaleka tak jasné,  jako v divadle. Orchestr zní nadále tlumeně.

    31.10.2011 (15.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

13. Pavel Trenský

    

    Pro srovnání doporučujeme „domácí“ recenzi Dona Giovanniho v HD Víta Dvořáka z Opery Plus.

    http://www.operaplus.cz/2011/10/met-kde-zustal-don-giovanni.html

    02.11.2011 (23.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)