Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Je sladké býti ve Zlíně (No. 2)

    Sobotu zlínskou načal jsem svěže, pěší poutí do prostor Malé scény, kde od hodiny druhé odpolední off programovou linii letošního ročníku Setkání/Stretnutie nastartovala inscenace Baby v režii Petra Nýdrleho.

    Teenagerovská coming of age variace na Kurosawova Rašómona, energicky interpretovaná posluchači místní ZUŠ se velmi rychle ukázala být ideálním otvírákem druhého z festivalových dní. Nenásilně a převážně vtipnou formou nahozená řada nadčasově aktuálních témat, současné verbální výrazivo včetně autenticky znějících vulgarismů, přirozené herectví prosté nežádoucí manipulace i křečovitých manýr, uměřené ztvárnění ženských postav muži, a hlavně, kolektivní souhra. Zrodil se nenápadný safír, jenž má potenciál vykvést v kult, a přilákat do divadel publikum (nejen!) generačně spřízněné. Potěšen jsem!

    Luboš Veselý (vlevo) dokázal zobrazit Holanovu uhrančivou ironii i momenty bloudícího vědomí, Miroslav Hanuš ztvárnil Wericha jako sebestředného klauna, jehož kdesi uvnitř hlodá červ smutku a osamělosti FOTO JAKUB JÍRA

    V bezprostředním závěsu, a v sále jen o podlaží níže mne pak málem porazila krása o poznání zralejší. Komorní autorský projekt Hadry, kosti, kůže pražského Švandova divadla na půdorysu životního protnutí osudů dvojice Národních umělců z radikálně odlišných pólů kulturního spektra nachází jasnou paralelu s univerzální sdělností obyčejných lidských vzletů i tragédií bezmála antické ražby. Inscenace je nejen přesvědčivou zprávou o aktuální skvostné formě souboru, ale především neokázalou charakterovou studií výjimečných tvůrců i jejich rodinných příslušníků, drcených životními peripetiemi i politickou zvůlí. Voskovec Matěje Anděla je především přítelem, jehož ztráta může způsobit jednu z největších bolestí světa, neimitující Werich Miroslava Hanuše je na miriády světelných let vzdálen vžité představě moudrého Klauna, a pro Luboše Veselého se Vladimír Holan stal jednou z životních rolí, když zcela samozřejmě přijal za své jeho verše, které snad nikdy z jeviště nezněly tak úderně, a především pokoru. Stejně intenzivní bravo pak patří i zúčastněným ženám, jejichž soustředěné, leč nesólující výkony poskytují kolegům stejnou nenucenou oporu, jako hrdinům jejich partnerky i dcery. V postavě Jany Werichové (Denisa Barešová) pak bolestně, avšak bez patosu zaznívá mollový akord bytosti, těžce se vyrovnávající s profesní determinací i duševní křehkostí a přirozeně trpící neustálým srovnáváním s legendárním otcem. Režie Martina Františáka se dobrovolně zříká samoúčelných exhibic a poctivě slouží zvolenému tématu i jeho formálnímu rámci. Časově neurčitá výprava Evy Jiříkovské je působivá v detailech i celku, částečně respektuje historický původ dramatické předlohy, leč zároveň zdůrazňuje její všeobecnou platnost. Nikoli dokument, ale niterná balada o dvou Mistrech. Mistrovská!

    Hana Národního divadla Brno. Foto: archiv divadla

    Sobotní program se poté uzavřel očekávaným kasaštykem. Hlediště Městského divadla Zlín vyprodala scénická adaptace široce populárního románu Aleny Mornštajnové Hana, kterou autorsky zaštiťuje režisér její inscenace Martin Glaser. Ta je z ideových východisek přímým protipólem razantní verze Diany Šoltýsové z Hradce Králové, kterou jsem již hodnotil. Tam, kde hradecké ženy volí dramatickou zkratku, příkladnou týmovou sounáležitost a enormní energii, jež místy bohužel hraničí s davovou psychózou, v činohře Národního divadla Brno nastupuje odtažitý chlad, doslovnost takřka filmová, úmorná pomalost a dutý patos. Kde srdce netluče a chybí vášeň, tam vládne kalkul a kýč. Příběh není interpretován, pouze se aranžuje, čímž je umocněna jeho jazyková jalovost, i vztahové konstrukty příbuzné dívčí četbě. Všudypřítomné vysvětlivky k dobovým reáliím jsou iritující, hudba přebujele sentimentální, a jinak docela funkční scéna Pavla Boráka skýtá prostor pro řadu zbytných ornamentů zejména v hereckých akcích. Výsledek připomíná kombinaci storytellingu, Adamcových Rodáků a Dovolené v protektorátu, respektive s Andělem. Vyprázdněný monument, v němž hučí meluzína. Nenáročné fanynky knihy budou nejspíš uspokojeny, nejeden středoškolák raději zhltne divadlo místo četby, a kasa jistě povážlivě ztloustne. Plnokrevný umělecký zážitek však třeba hledat jinde. Pokračování příště!

    Pokračování příště!


    Komentáře k článku: Je sladké býti ve Zlíně (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,