Divadelní noviny > Blogy Kontext Názory – Glosy
Průniky skrz naskrz (No. 6)
Česká republika a Německá spolková republika. Obě tyto sousedící země mají během příštích pár týdnů volby do parlamentů. Obě očekávají (snad) změny, části obyvatelstva obou zemí si přejí jinak sestavené vlády.
V České republice jsou poměry nepřehledné, nejsem prognostik, abych odhadoval, jak dopadnou. A samozřejmě mě občas vzrušuje, když sleduji diskusi kandidátů, a udivuje mě její nízká úroveň. Ale říkám si: tak zle není, aby nemohlo být i v příštích dobách ještě hůře. Přičemž si myslím, že doba po volbách bude snad ještě napínavější než doba před nimi. Myslím si totiž, že česká politická scéna trpí silným nachlazením. Ale i z toho se jak člověk tak systém většinou vyhojí.
Politická scéna v Německu a především její protagonisti mně připadají daleko vyspělejší. Jejich projevy jsou povětšinou kultivovanější než v zemi jejich malého souseda. Ale přesto: připadá mně, že i německá politická scéna je zasažena chorobou. Na rozdíl od české jde ovšem jen o rýmu. Ale i to je důležité: v kruzích Evropské unie se říká: když Německo, snad i společně s Francií, kýchají, musí si dát ostatní partneři v EU pozor, aby z toho jejich kýchání nedostali zápal plic. A protože v Německu řádí předvolební nachlazení, měla by si i česká politická scéna dávat pozor, aby se nerozmohla ještě víc, než je tomu teď v předvolebních týdnech.
V České republice pravděpodobně jen tak neodejde z politické scény současný předseda vlády, kterému se většinově říká premiér (to přece dobře zní, a říkají mu tak všichni, i celá opozice!). Na rozdíl od Německa: tam svůj odchod z politické scény ohlásila už před několika lety k termínu nynějších voleb kancléřka. A protože ani ona není prognostikem, zřejmě ji nenapadlo, že se politická scéna bude vyvíjet nepředpokládaně a její potenciální následovník, nynější předseda její strany, bude ztrácet na oblibě a možná nepřevezme její veslo.
Ano, nachlazení v Německu, to je ona nejistota, jak volby dopadnou. Ale z mého hlediska to není choroba závažná, přinejmenším Německo díky této nejistotě neochoří nijak těžce. Rozhodně ani v případě, že by se stal novým kancléřem Olaf Scholz jako představitel sociální demokracie. Ba dokonce ani v případě, že by volby vyhráli Zelení a novou kancléřkou se stala jejich kandidátka Annalena Baerbock. Německo bude i nadále nejsilnější zemí Evropské unie – jak ekonomicky, tak politicky.
Je to jedno, kdo z těch tří možných pretendentů na kacléřské místo se tím kacléřem v Německu stane. Každopádně každý z nich bude rozhodněji, než to dosud činila kancléřka Merkel, kráčet proti následkům klimatických změn. A bude o to usilovat i v rámci celé Evropské unie. Ba řekl bych, bude o to bojovat. Šlápne spolu se svou vládou řádně „na plyn“ a některé ze sousedních zemí, respektive jejich politické elity, se přitom řádně zapotí, budou-li se snažit držet krok. A nepokusí-li se o to, ztratí mnoho.
Angela Merkel se stala před více než třiceti lety členkou dnes – a dlouho, skoro by se dalo říct tradičně – vládnoucí křesťansko-demokratické unie a brzy na to ministryní a místopředsedkyní strany. Tehdy vyprávěla v jednom televizním interview, že její otec, evangelický pastor, toužil po spravedlivějším životě. O sobě řekla, že ona jako člověk i novopečená funkcionářka v novém, jednotném Německu má touhu po možném, po dosažení dosažitelného. A touto svojí premisou se řídila i později, po celých šestnáct let v roli německé kancléřky. Jistě, mnozí jí předhazovali málo empatie i málo odvahy, ale osobně si myslím, že jako pragmatička nehleděla nikdy jen na zápecí politiky. Dovedla si vyhlédnout okamžiky, které jí umožnily udělat i důležité: například, když využila atmosféry po atomové katastrofě ve Fukušimi a dosáhla přijetí plánu na ukončení provozu atomových elektráren na území Spolkové republiky Německo. Nebo její zvládneme to v roce 2015, kdy koneckonců bylo na ní rozhodnutí, zda Německo otevře své hranice zhruba milionu uprchlílů, kteří se tlačili Maďarskem a Rakouskem do Německa. Ono „zvládneme to“ jí tehdy mnozí zazlívali, ale dnes už se názory německých občanů pootočily a přinejmenším většina ji i za toto rozhodnutí chválí.
Mnozí jí říkají Angela, všichni Merkel. Stala se jakousi značkou dobré politiky. A to je pravda: Angela Merkel vlastně vždycky jednala uvážlivě, získala si i mezinárodně mimořádnou autoritu. Dokonce i v České republice, kde jí hodně lidí nemohlo přijít na jméno, už jí jen málo lidí nadává. Dokonce se spousta obyvatel (a také politiků) obává, že její následník nebude mít s jejich nacionalistickými avantýrami tolik trpělivosti, že ho naše malá zemička nebude příliš zajímat…
Merkel se v politice pohybovala ve třech cizotách: žena v mužské partaji, žena z východního Německa v politické struktuře vypracované západoněmeckým stylem a promovaná fyzička a politická amatérka mezi politiky z povolání. Časem se ukázalo, že může prospět, když člověk není identický se systémem a octne se v jeho čele. Na rozdíl od dnešního, na německé poměry vzrušeného až vznětlivého předvolebního boje vedla Merkel předvolební zápasy s klidem, s rozvahou, skoro až nenápadně. Přesto vyhrávala.
Ulrich Matthes, jeden ze známých německých herců, o kancléřce tvrdí, že „je dobrý člověk“. A že má schopnost působit pozitivně na znepřátelené. Nebo přinejmenším jejich nepřátelství neutralizovat. Současně připomíná, že takový charakter je mu vlastně v divadelním kosmu neznámý. Každopádně v Shakespearových hrách takový podle něj není.
Mnozí si myslí, že lze v případě Merkel použít motto: You can get the Merkel out of the Pfarrhous, but not the Pfarrhouse out of the Merkel. Ale snad ani toto motto docela nesedí: Merkel často volí mezi méně nebo více brutálním postupem a jsou to historické okolnosti, které ji nutí rozhodnout se. A je taky pravda, že mnozí politici hledají často komplikovaně cesty k tomu, co dělat, zatímco ona udělá naprosto jednoduchý krok a mnozí jsou z toho potom paf. Nejde jí totiž o to, bude-li to dobře působit, nebo ne, ona chce prostě dělat dobrou politiku. A v rámci praktických možností ji také většinou dělá.
Metoda Merkel je pokoušet se dělat dobrá rozhodnutí a chovat se k lidem otevřeně, neuzavírat se před nimi ani v tom případě, když jsou jejími politickými protivníky. Z úřadu odchází jako oblíbená „matka“ obyvatel Německa. Samozřejmě jsou také mnozí, kteří ji nemají rádi, ale ti jsou rozhodně ve velké menšině. Lidé ji respektují. A respektují také její dlouholetou práci v čele vlády státu, který má své velice pevné místo v evropské struktuře.
Jeden novinář se ptal skupiny mladých obyvatel Německa (úmyslně nepíši Němců, protože mezi nimi byli také „přivandrovalci“, jak se často ne právě uctivě v České republice mluví o azylantech), co přejí kancléřce do dalších let a v jaké roli ji vidí: všichni jí přáli pěkná léta v jakékoliv nové roli, ať už jako vysokoškolské pedagožky, nebo penzistky v pěkném domečku se zahrádkou. Nebo také jako anarchistky na barikádách za práva menšin a za důsledné klimatické změny. Už tyto odpovědi napovídají, že odpovídající mladí lidé ji mají rádi, i když třeba někdy po ní chtěli důkladnější jednání a rozhodnutí. Moc nezahýbala světem, ale spoluudržovala jej v rovnováze: svět vnitroněmecký a v mnohém i ten evropský a světový.
Babička Boženy Němcové byla „obdivuhodná žena“. Troufám si to říct i o dlouholeté kancléřce Spolkové republiky Německo. Kéž bude moci říct někdo z mých následovníků něco podobného o odcházejícím předsedovi (nebo předsedkyni?) české vlády…
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)