Divadelní noviny > Blogy

Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 18)

Sezona 2020-2021 byla pro Husu na provázku ve znamení covidu. Také u divadelníků (jako ve většině celé společnosti) převládal původní optimismus a představa, že pandemie rychle ustoupí, vše se brzy vrátí k „normálu“.  DHNP vstoupila do sezony s mottem New brave Man s programovým zaměřením na člověka 21. století. Jaký by měl být, jaké úkoly před něj jeho doba staví?

Virus tak rychle, jak se čekalo, neustoupil, dosud se s ním potýkáme. Dává naší civilizaci a kultuře na vědomí, že soudobá společnost a dnešní člověk nejsou oněmi suverény nad děním na Zemi, jak se snad někdy zdá. Nepatrný, o to čiperněji šířící se a mutující virus, dokáže zamávat lidským děním, až mnohde mizí civilizační nátěr. Různosměrné spodní proudy lidské pospolitosti a psychiky jedinců stávají se nejednou protivníkem nebezpečnějším, jak epidemie sama. Často je spojuje intolerance.

Dlouhodobá frustrující situace se špatně snáší, současně však může být i přirozenou laboratoří, podnětem k pozorování a k zamyšlení nad křehkosti stability našeho světa a postavením lidského jedince. Jaký by měl být člověk naší doby? Nejspíš podobné úvahy vedly Husu na provázku po prošlé sezóně, která ji v plném smyslu nebyla, znovu vstoupit do nové jako „dvojsezony“ s týmž mottem – New brave Man. Z různých pohledů a inspiračních zdrojů se tedy divadelními prostředky pokračuje v pátrání. Jaký by ten nový statečný, bravurní člověk 21. století měl být, oč by se měl opřít, z čeho se poučit, nač navázat.

Divadelní sezonu 2021-2022 zahájili „Provázci“ 3. září premiérou inscenace Čerwuiš. Název hry je jménem reálné osoby, syna náčelníka indiánského kmene Čamakoků žijících kdysi v paraguayském pralese. Mezi nimi prožil jistý čas Alberto Vojtěch Frič (1882-1944), cestovatel považovaný za posledního českého objevitele, etnograf, botanik, znalec kaktusů a nepochybně osobnost pojetím života a zaměřením vymykající se poněkud slavné pražské rodině plné známých jmen. (On sám nejvíce uznával a měl blízko k filmovému režisérovi Martinu (Mac) Fričovi, 1902-1968).

Indiáni dali Albertovi jméno Karaí Pukú (Dlouhý lovec). Požíval u nich až nadpozemskou úctu, již proto, že nepodlehl objetí jaguára, kterého skolil nožem. Po indiánském způsobu se zde též oženil a založil tak jihoamerickou větev rodiny, s níž udržuje kontakt ta současná pražská.

V roce 1908 z daleké pustiny, která dle těch, kteří dnes na místě byli, takovou dávno není, přivezl s sebou do Prahy Frič Čerwuiše. Samozřejmě, živý indián tu na sebe soustředil všeobecnou pozornost. Snad o to víc, že o dva roky dříve tu pro byrokratické zábrany neměli obyvatelé možnost zhlédnout divadelní show Buffalo Billa, s níž putoval roku 1906 po moravských městech. V početném souboru byli nejen kovbojové a indiáni, zastoupení měla i další etnika. Snadno si lze představit pozdvižení, jaké by nastalo, kdyby místo indiána, svobodomyslný a konvencím se vzpírající Alberto přivezl představit ženu, již si vzal po indiánském způsobu. Hodnotit je však třeba vždy v kontextu doby a místa. Často se na to zapomíná.

Příjezd s Čerwuišem měl jiný a bohulibý důvod. Veden byl snahou najít příčinu a způsob léčby nepříjemné střevní choroby, dlouhodobě sužující celý kmen. Léčebná metoda proti u nás neznámému střevnímu parazitu byla jednoduchá a účinná. Laxativum, projímadlo, klystýr. Po návratu byl celý kmen, jak se psávalo v indiánkách, „do posledního muže“, zbaven útrap úporného tělesného svědění a soužení.

Příběhu cestovatele ze střední Evropy a indiána z prostředí zcela odlišného se chopil vlastním autorským a inscenačním přístupem hostující dramatik, režisér, scénárista a filmový režisér David Jařab. Setkání představitelů dvou kontrastně rozličných světů na téže planetě nabízí výbornou možnost k porovnání i konfrontaci. Jak se navzájem mohou inspirovat a co může tato konfrontace prozradit o dalším století?

Jařab je současně i scénografem inscenace, ta je tedy prakticky komplexně jeho dílem. K účinu nepochybně přispívá často až magicky znějící hudební podkres Jakuba Kudláče. Scéně, prakticky po obě dějství neměnné, v pološeru dominuje vodní plocha, evokující jihoamerický prales, současně vystihující snad i vratkost či kal civilizace. Hned v úvodu starý muž, usazen v křesle vnořeném do vody, vzpomíná na Čerwuiše, přemítá, zda a jak ho pobyt v Praze ovlivnil, jak ho odlišné prostředí zasáhlo, zda ho něčím ovlivnilo či nějak změnilo. Jde, myslím, o nejdelší monolog i verbální pasáž celé inscenace, na niž navazuje závěrečný výstup. (Roli Friče na konci životní pouti ztvárnil Dušan Hřebíček).

Inscenace staví především na neverbálním projevu, pohybovém vyjádření, choreografii. Verbálně je sporá. Nonverbální prostředky vyjádření jsou blízké a voleny k charakteristice představitele indiána v jeho tehdejším životním prostředí. Dominik Teleky za svůj výkon v titulní roli sklízí spontánní divácký potlesk. Zaujme synchronní pohybový soulad s „druhým Čerwuišem“ v podání Terezy Marečkové. Souznění gest možno si snad vyložit více způsoby. Snad jako vyjádření jednoty, komplexnosti ženského a mužského prvku, či spojení s dítětem žijícím uvnitř dospělého já, v nitru jedince žijícího v sepětí s přírodou trvaleji zakotvené? Nejvíce padne asi úvaha o jednotě vnitřně prožívaného s vnějším projevem, která se v civilizačním procesu smazává, namnoze rozdvojuje, v komunikaci tak mate, klame.

Pochvala náleží také Fričovi (Dalibor Buš), protějšku Červuise v podání Telekyho. Mezi přáteli to jiskří rozdílností povah, determinací jinakostí prostředí a kultur. Stávají se i soupeři, střetávají se, smiřují, sbližují. Trojice herců (Vladimír Hauser, Ondřej Kokorský, Vladimír Holenda) ve více rolích ztvárňují postavy z obou konců světa, organicky dotvářejí dobový kolorit, zasahují a jsou aktéry významných epizod života ústředních dvou postav. Oba z dvojice se ve svém prostředí ocitnou v obdobné situaci. Nonkonformní Frič se v Praze stává terčem posměchu a napadení skupinkou agresivních primitivů, jací na ulicích měst nalézají svou džungli. Čerwuis se setká s výsměchem příslušníků svého kmene. Nabízí k ochutnávce uleželé poživatiny, pivo a párek, stravu Pražanů, takto „kondenzované pochutiny“ samozřejmě nejsou k jídlu. Je to zdařilá, spíše však ojedinělá humorná scéna, pomineme-li vyléčení zdravotních potíží.

Klíčovou se stává situace, kdy nekonvenční, samorostlý, předsudků prostý Frič dá najevo, že i on je má zadřené pod kůží; když vytýká svému protějšku žebrotu na pražské ulici. Kárá ho za jednání, nepřijatelné zvlášť s ohledem na význam, věhlas své pražské rodiny. Indián marně vysvětluje, že nešlo o žebrání, lidé sami od sebe mu dávali kulaté předměty, sešlé, opotřebované, nehodící se ani k zavěšení kolem krku.

Počátek nové sezóny v DHNP přinesl premiéru, která ladí s mottem dvojsezóny New brave Man. Určitě vybízí k zamyšlení: co nám civilizace a pokrok dávají, co naopak stírají, odnímají. Sám bych v realizaci uvítal víc v anotaci slibované “haškovské rozvernosti a humoru“. Zajímavě koncipovaná inscenace určitě vyžaduje předchozí, alespoň základní znalost o životě muže ze slavného rodu. Na druhou stranu, inscenace může vybídnout k vlastnímu hledání a seznámení s životem, cestách a sudbou jedné pozoruhodné osobnosti. Napadá mi otázka: Mohl by být očima dneška jako The Brave Man své doby viděn A. V. Frič?  Sám myslím, že ano.

Divadlo Husa na provázku, Brno – David Jařab, Alberto Vojtěch Frič: Čerwuiš, dva světy jedné země. Režie a scéna: David Jařab, dramaturgie: Kateřina Menclerová, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Jakub Kudláč, inspice: Lenka Jirků a Hana Senková, asistentka dramaturgie: Bára Viceníková. Osoby a obsazení – Alberto Vojtěch Frič: Dalibor Buš, Alberto Vojtěch Frič: Dušan Hřebíček, Čerwuiš: Dominik Teleky, Čerwuiš: Tereza Marečková, Lorai, Hermína: Ivana Hloužková, náčelník Dahagetot, indián, Pražan: Vladimír Hauser, náčelník Magpiota, Häfflinger, indián, Pražan: Ondřej Kokorský, doktor Gasparini, indián, Pražan: Milan Holenda. Premiéra 3. září 2021, Divadlo Husa na provázku, Brno.

• Autor: Jaroslav Štěpaník
• Publikováno: 12. září 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 18)

1. Ladislav Vencálek

   

   Jardo,
   dík za info. Snad abych šel do divadla.
   Vladimíre Hausere, kmenovče divadla, srdečně tě zdravím

   L.V

   13.09.2021 (11.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ