Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 30)

Opentlit vavřínem měli by divadla a jiné kulturní domy, které si v roce 2021 troufají na něco tak nejistého, jako je uspořádání divadelních přehlídek. Zejména ty první, těsně po ukončení asi už „třetího poločasu“ nových mutací úporného viru.

Bez nároku na úplnost jen připomínám, že mezi prvními, kdož si troufli, byli organizátoři Divadelního světa z brněnského Národního divadla a mezinárodních Regionů hradeckého Klicperova divadla a loutkářů z Draku.

Prázdniny neměl v Česku snad žádný soubor. Širé nebe poněkud ulehčovalo nošení náhubků, a tak se hrálo na náměstích, na nádvořích hradů, zámků, na hřištích, na návsích, na mýtinách, v zámeckých zahradách. A protože diváky brzy přestalo bavit soustavné potvrzování vlastní nenakažlivosti a zdravotní bezúhonnosti, vsadil bych se, že i proočkovanost divadelního publika patří k nejlepším mezi předvolebně znesvářenými bublinami rozhádané české společnosti prskající na sebe všelijak srandovní názory vydávané za jediné přípustné pravdy…

Kdopak by se virů bál

Doslova pytel se roztrhl s divadelními přehlídkami v září. Odloženými, i těmi v řádném termínu. Každý od řemesla si také mohl vybrat podle gusta a osobních preferencí z cca devadesáti premiér – a jako u těch festivalů: koronavirem zmařených, odložených, nových a pro jistotu už raději i příštích.

Zastavím se u festivalu jediného, a snad se nás shodne víc, že stále potřebnějšího: Setkání / Stretnutia ve Zlíně; v podstatě dvojjazyčného přehledu toho nejlepšího, co se v minulém roce – tedy v roce 2020 – urodilo na Slovensku a v Česku, jak už celé čtvrtstoletí zní základní programové zadání. Kontaktů – i setkání – přece jen spíš ubývá. Třeba i proto, že se Slováci nebáli – nebo spíš nebyli obalamucováni – a vstoupili do eurozóny…

Bylo jasné, že právě na pětadvacátém Setkání / Stretnutiu (6. – 8. září) se vzájemnost po koronavirových šocích zase maličko obnoví, i když v roce 2020 nemohlo vzniknout skoro nic. Budoucnost, která má krátkou paměť, nám to neuvěří, ale co mohlo loni spatřit světlo světa, učinilo tak v lednu a únoru, potom na kratičkou chvíli na sklonku léta, před Vánocemi a pak až letos v červnu… Rozsah té katastrofy pro kulturní instituce budeme poléčovat až do Silvestra, a to se ještě každý modleme k nějakému svému pánubohu, aby najednou nevídaně liberální autoritáři nezměnili skupenství rozvolňování zase hned po volbách.

A tak se na začátku září ve Zlíně objevovalo prakticky cokoli, co bylo zrovna k dispozici, což platí zejména o slovenské účasti. Pořadatelům jde hlavně o kontinuitu. Zrušit přehlídku bez náhrady podruhé za sebou, to už by mohlo vést k nepředloženým úvahám. Která radnice by ráda nešetřila, když státní kasa je rozsypaná? Jsou vůbec festivaly nutné? A je tak potřebné vědět ve Zlíně, co se děje v Žilině, Prešově či dokonce v Bátovcích pod Štiavnickými vrchy, kde sídlí agilní Divadlo Pôtoň?

A tak třeba bratislavské Slovenské národní divadlo reprezentovala jen Táňa Pauhofová. Kdo by ji ovšem neviděl rád s chvilkou poezie u nás málo známé Elisabeth Wittgruberové z její sbírky Korene?! Zato zmíněné Divadlo Pôtoň představilo nápaditou Pastierskú symfóniu Michala Ditteho a Ivety Ditte Jurčové a žilinské Divadlo Jozefa Gregora Tajovského performancí Čepiec Petra Palika, jež nenápadně odkazuje na zaniklou etnografickou školu ve filmu, vydlážděnou jmény a díly Sergeje Paradžanova, Jurije Iljenka, nebo na Slovesnku Martina Ťapáka…

Přehlídkovou inscenací par excellence bylo také Moral Insanity Júlie Rázusové z Prešovského národního divadla, kterou napsala – spolu s Petrem Brajerčíkem – podle textu Umberta Eca. Brajerčík v ní herecky exceluje přehlídkou současných xenofobií a rasistických nálad, jež omezují mezinárodní kooperaci. Varovný příběh, kdy se ze „strašáka v zelí“ stává nebezpečná, reálná postava nového vůdce ve jménu národa, ve jménu nevzdělanosti a znovu i ve jménu běsů 20. století.

Zázrak Dianiška

Koronavirus byl všudypřítomný. Iniciativě se meze nekladou. A tak se například vedení hotelu, kde byli ubytovaní festivaloví hosté, rozhodlo progresívně neuznávat ani mezinárodní COVID Cerifikát, platný v celé Evropské unii, ne však ve zlínském ubytovacím zařízení Garni, kde požadovali a uznávali doklad pouze o nejdéle dva dny starém antigenním testu…

Ve výběru českých inscenací šli pořadatelé ještě dál než v přizvání slovenských. Dokonce kupovali i „zajíce v pytli“. Špinarka Divadla Petra Bezruče v režii Tomáše Dianišky měla v Ostravě premiéru 3. září, ve Zlíně se hrála o tři dny později. Byla to ale trefa do černého. Ostatně Dianiška je toho času nejspolehlivější českou divadelní devizou. Ostrava má novou vývozní diváckou, revuálně kabaretní hudební inscenaci, které je možné předpovědět podobnou dlouhověkost jako kdysi Lipusově, Nohavicově a Putzlacherové Těšínskému niebu / Czieszyńskiemu nebi Těšínského divadla. Se znamenitým, vydřeným, košatým hereckým výkonem Markéty Matulové v roli Věry Špinarové. S poučením, co to bylo za potíž existovat za Husákovy normalizace, ale i po ní… Také mezinárodní festival Divadlo Plzeň (15. – 19. září) se nebál nakoupit Špinarku, aniž ji kdokoli z dramaturgické rady mohl na jevišti vidět.

Ostatně Dianiška je autorem již ověřených 294 statečných Divadla Pod Palmovkou, Hry roku 2019. Inscenací toho roku se tento projekt nestal jen proto, že hned po premiéře jeho uvádění spolkla proticovidová vládní nařízení a znovu se hrál až na Regionech v Hradci. O něčem svědčí i fakt, že po Hradci, Zlínu a Plzni se na festivalech počtvrté objeví i na domácím říjnovém Palm Off Festu v Praze.

Téměř komiksová autorova transpozice událostí kolem nejvýznamnějšího atentátu na pohlavára Hitlerovy třetí říše Reinharda Heydricha, „akční béčko“ o operaci Anthropoid, vyvolává rozdílné emotivní reakce. Pokud neústí do požadavku zákazu, proč ne?! Příklady Polska, Maďarska, Běloruska či Ruska mají však nové zastánce i u nás. Zatím ale chválabohu převažuje spíš názor opačný. Dosud nikdo nepřiblížil na jevišti tento hrdinský čin – po letech komunistického zpochybňování – lépe než Dianiška! Proč se bát srovnání s hrdiny „divokého Západu“ nebo se „supermany“, proč se vyhýbat zlehčení, jehož vektorem je ovšem oprávněná oslava odboje proti nacismu. A pieta za jeho mrtvé. S nesmrtelným hudebním doprovodem: Nekonečným valčíkem Jiřího Bulise. Do škol s tím vším! Gabčíka i Kubiše, ale i zrádce Čurdu nikdo nepřiblížil dnešním žákům základních a středních škol lépe (iluze o jalovosti výuky historie na nich samozřejmě nemám) než „ten Slovák ve službách českého divadla“. To ostatně platí už od jeho skautského hororu Mlčení bobříků o devatenáctileté Bedřišce Synkové z Junáka na skřipci vymítání podle not padesátých let (deset let žaláře) a o české koruně, kde na lícové straně té mince byl (zázrak!) od roku 1957 až do listopadového převratu 1989 její portrét od sochařky Marie Uchytilové, autorky sousoší lidických dětí.

Také premiéra domácího MD Zlín – Pýchy a předsudku Janky Ryšánek Schmiedtové podle dramatizace románu Jane Austenové Annou Saavedrou – byla vlastně takovým zajíčkem v pytlíku. Osobně mě trochu vadil vnucovaný ironický odstup, dominance současného nadhledu nad vytrpěnou emancipační předlohou, ve světové i britské literatuře jednou z prvních.

Ještě jeden vrchol stojí ve Zlíně za připomenutí. Již prověřené Hadry, kosti, kůže Martina Františáka ve Švandově divadle vypovídající o vztahu národních umělců Vladimíra Holana a Jana Wericha, žijících pod jednou střechou v zázračném domě na Kampě. Po mém soudu Inscenace roku 2019, kolegy trochu nedoceněná.

Zářijový festivalový blázinec pokračovala a bude: v minulém týdnu Divadlo v Plzni, v přítomném Dream Factory v Ostravě a …příští vlna/next wave… v Praze, Divadlo jednoho herce v Chebu… Místo nerudovského „kam s ním“ je na místě otázka „kam dřív“?

///

Více na i-DN:

Setkání/Stretnutie

…

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 22. září 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 30)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ