Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z ulit do ulic (No. 5)
Sobotní festivalový den začal poněkud rozpačitě. Premiéra Hadrů od Spielraum Kollektiv připomínala spíše přehlídku nápadů, work in progres, který čeká na své dotažení, než soudržnou inscenaci s jasným vytyčeným tématem a strukturou.
ka3ka3: SOUNDiště Foto Kamil Košun
Ačkoliv leckteré pohybové etudy, během nichž si herec s herečkou roztodivně a nekonvenčně oblékali nejrůznější kusy oblečení ze štendru, podněcovaly dětskou imaginaci a měly v sobě jistý důvtip, kvalita těchto výstupů kolísala. U některých se navíc úplně nedařila práce s rytmem, což je v téměř bezeslovné inscenaci, založené na pohybu, který je animován různými tóny a zvuky, dost na škodu. Rozhodně se to ale netýká úseku s nůžkami, kdy jeden z členů hudebního dua HLAS kontra BAS, které do té doby akusticky doplňovalo dění na pomyslném molu módní přehlídky, vyměnil svou basu za pár nůžek a dokázal, že při dostatku vůle a šikovnosti se v hudební nástroj může přeměnit cokoliv. Vzhledem k absenci syžetu a práci s materiálem, který je každému od dětství dobře znám, by se navíc věková hranice cílové divácké skupiny dala snížit pod současných pět let, což ostatně dokázali i na premiéře přítomní mladší diváci. Uváděná souvislost s fast fashion byla k inscenaci kromě několika zkratkovitých výstupů našroubována externě přilehlou výstavou, a navíc ji tříštil i fakt, že použité kusy oblečení odpovídaly spíše udržitelnějšímu stylu nákupu – nákupu v second handech. Závěrečný pokus o interakci s publikem, kdy herci vytáhli pár diváků mezi sebe, aby je navlékli do jednoho z modelů a následně tím celé představení ukončili, rozpačitost z celého tvaru jen podtrhl.
O moc lépe se nedařilo ani následujícímu programu. Duende je (kromě baru na Starém Městě) i slovo původem ze španělštiny vystihující tajemné síly, pomocí nichž se diváka umělecké dílo hluboce dotkne. A jako takové si jej jako název pro svou hudebně-tanečně-světelnou performanci vybral i Petr Krusha. Já tentokrát duende nepocítila. Přestože byl výkon značně energický a pečlivě rozfázovaný, rychlá změna světelného designu reagující na performerovy pohyby, která byla spolu s nabírajícím rytmem ústředním prvkem, pravděpodobně neměla šanci zapůsobit v celé své zamýšlené atmosféře. Rozmělňovalo ji denní světlo pronikající z pasáže do kavárny Komedie. Přistihla jsem se značně psychicky předistancovaná a absolutně cynicky musím přiznat, že Petr Krusha pro mě zůstal jen rytmicky dupajícím pánem v bílém nátělníku, sepraných džínách a zeleném respirátoru. Veškeré asociace a chvíle občasného pohlcení mě opouštěly tak rychle, jak se vynořily. Škoda.
ka3ka3: SOUNDiště Foto Kamil Košun
Dojem z celého sobotního dne se ale zlomil udílením Poct za alternativní umění v podobě estrády Čermákova gangu Depresivní děti touží po penězích. Už úvodní monolog o tom, jak jsou pásma scének a písniček guilty pleasure každého alternativce, sliboval sebeironickou kousavou show na pomezí kýče a trapnosti. Potvrdila to i jízda jakési travesti verze Jitky Zelenkové v podání Daniela Krejčíka na zlatém jelenu za zpěvu coveru hitu Honey honey na motivy udílení poct. Ilustrujme ji ukázkou zhruba v tomto znění, která následovala po refrénu: Jsem oceněn, a tak jsem rád, jsi kolega, zkus mi to přát, jsi kritik, tak hleď mi ji dát. Jsem alternativní! Trojice moderátorů nešetřila (jen mírně shozenou) sebechválou, kterou ale hned střídala tu vzájemná, tu vlastní sebekritika. Zásadní princip, který v tomto šíleném večeru generoval komiku, by se dal trefně shrnout anglickým úslovím „It’s funny ’cause it’s true“, tedy je to vtipné, protože je to pravda. Depresivní děti se strefovaly do vlastních i mnoha jiných řad, dotkly se současných kauz, hovořily z vlastní zkušenosti a jako tři přehnané drama queen oceněné spíše pranýřovaly, než aby je uctívaly. A to nejen slovně. Ve stylu svých imerzivních a interaktivních inscenací podrobovaly ty, kdo si cenu přebírali, nelehkým situacím, jako je snímání posmrtné masky, mytí nohou, pohřbívání zaživa apod. Většina laureátů ale snad nepřišla k žádné újmě, někteří dokonce (jako např. Hana Frejková) svůj značně zkomplikovaný čas na scéně zvládli opanovat s překvapivou grácií. Celý estrádní ceremoniál byl přemrštěný i uvolněný a uvolňující zároveň. Tady by se Čeští lvi, Andělé, Thálie a podobná udílení měla inspirovat. Vůbec mne mrzelo, že se tato show odehrála před tak nepočetným publikem. Jenže vlastně i to tím pádem korespondovalo s ironií, kterou Depresivní děti poměry v nejen alternativním divadle častovaly.
Naladit se po této smršti na žalostně tísnivou performanci oceněné Ka3ka3 s názvem SOUNDiště zprvu nebylo snadné. Když jsem ale vyzáblou performerku schoulenou v kostýmu pokrytém šupinami vystřiženými z plechovek pozorovala dostatečně dlouho, jak se plazí po tvrdém kamenném schodišti, které jí zcela jistě uštědřilo nejednu modřinu, rozjitřené nadšení z poct vystřídala úzkost. Blíže nespecifikovatelný tvor se za řinčení na sebe navázaných odpadků valil ze schodů anebo se roztřeseně choulil u zdi, aby se po chvíli znovu namáhavě plazil po studené podlaze. Měl-li by duch přírody nějakou zhmotněnou vizualizovatelnou podobu, dost pravděpodobně by v současné době klimatické katastrofy vypadal podobně zuboženě.
Po mírném počátečním roztrpčení se festivalová sobota v půli překlopila do impozantních otáček a vzápětí se na stejné škále působivosti katapultovala od osvěžující rozesmáté podívané až téměř k environmentálnímu žalu.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
