Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 20)
Filmová Pretty Woman, romantická komedie, vstoupila do kin v roce 1990 a slavila úspěch, jaký tvůrci nečekali. Šlo vlastně o come back k žánru, který dával Hollywoodu přízvisko továrna na sny. Pretty Woman má kořeny v prastaré pohádce o Popelce a všech variacích, těsnou blízkost k divadelní hře G. B. Shawa Pygmalion (1912) a nejvíce a nejtěsněji od klasika čerpající, slavné My Fair Lady (1956), muzikálu a jeho filmové verzi (1964), ověnčené osmi Oscary.
Nelze však opomenout, že svůj předobraz jednoho z oblíbených žánrů „klasické“ produkce Holywoodu má v operetě, označované za „lehkou múzu“, a přidejme, že do žánru přispěly i české filmové komedie, zejména z let předválečných a válečných, přitahujících pamětníky z dalších a dalších generací.
Původní scénář filmové podoby Pretty Woman měl od komedie hodně daleko. Výsledný film měl být vážným sociálním dramatem, nesl název 3000 (rozuměj dolarů). Tolik přislíbil bohatý Edward, na drogách závislé prostitutce Vivien, vydrží-li týden abstinovat. Nevydržela, happy end se nekonal, skončila na ulici. Temný příběh byl šťastně nahrazen romantickou komedií, která obletěla svět. Zůstala v ní vlastně jen klíčová zápletka z náhodného setkání představitelů dvou rozličných světů.
Filmový příběh k muzikálovému zpracování přímo vybízel. Scénáristy se stali Garry Marshall a Jonathan Frederick Lawton, autory hudby Bryan Adams a Jim Vallance. Světová premiéra se konala v březnu 2018 v Chicagu, po pěti týdnech byla inscenace přenesena do New Yorku. Na Brodway v Nederlander Theatre mělo velmi očekávané představení přes 42 repríz. Loni byl muzikál uveden v Hamburku, letos v únoru v divadle Piccadilly na West Endu, kde uvádění přerušila pandemie.
Česká premiéra, ze stejných důvodů odložená, se konala ve dnech 11. a 12. září letošního roku v Městském divadle Brno, v režii Stanislava Moši. Pod jeho taktovkou se představil svižný, vtipný muzikál se známým romantickým dějem, dle filmové předlohy. Text přeložený Zdeňkem Bartošem, nabízí vše, co se od žánru očekává. Výsledná inscenace osloví široké spektrum návštěvníků.
Děj má rychlý spád, bez hluchých míst, rychle střídá prostředí, výborně tomu přispívá nápaditá scéna Christopha Weyerse, za součinnosti světel Davida Kachlíře. Zejména dámskou část publika zaujmou i uchvátí nápaditostí střihu i užitého materiálu kostýmů Andrey a Adély Kučerových. Bez nich by zázrak proměny chudé dívky na scestí v okouzlující mladou dámu, sotva šlo líp vyjádřit. (Při vstupu Vivian na jeviště v jedné z nových toalet, diváci nadšeně do ticha hlasitě zatleskali.) Všichni z inscenačního, tak hereckého souboru odevzdali svůj díl celkovému výsledku a vyznění. Orchestr, řízený Danem Kalouskem, odvedl své – výkon, jak se od něj tradičně očekává
Inscenace má alternace a účinkující ve vedlejších rolích jich zastanou, každý hned několik. Na druhém premiérovém představení 12. září titulní hrála a zpívala Hana Holišová, plně postavu zvládla v proměně od ztřeštěné holky z ulice v graciézní mladou ženu, rychle sžitou s odlišným společenským prostředím. Edward Petra Gazdíka se opírá o jeho vlastní naturel a herectví, svěřenou postavu věrohodně vystihl. Je tvrdým byznysmenem, byť s kultivovaným vystupováním, osudové setkání však nejen zažehne jiskru vztahu, ale přivodí i přehodnocení dřívějších zásad a změnu postojů. Zkrátka: romantická a milá pohádka, které se občas každý rád poddá, zvláště je-li propojena s potřebnou nadsázkou a komikou. Jsem si jist, že alternující pár (Světlana Janotová a Petr Štěpán) podá stejně skvělý herecký a pěvecký výkon. Opomenout nelze, že hra nabízí happy end nejen s kyticí rudých květů, ale souběžně i s balkonovou scénou.
Více rolí v rámci jedné z důležitých postav v obou hlavních prostředích celého děje se výborně chopil Igor Ondříček. Byl až vlezlým vyvolávačem Happymanem, tak distingovaným i šarmantním hoteliérem, světa a lidí v něm znalým, všímavým a vědoucím. Udával děj do chodu, roztáčel humor, komiku, švih, rytmus. Výborně mu sekundoval Rastislav Širila v roli hotelového sluhy. A obdobně jak Ondříček exceloval ve svých rolích exceloval, tak jeho stejně úspěšným ženským protipólem, stejně přidávajícím představení na švihu, byla přítelkyně Vivian, Kit Deluca Dagmar Křížové. Jak jinak, i ona opustí ulici a minulost pouliční šlapky, před sebou má již nový, ušlechtilý životní cíl. Nabita temperamentem, je v roli skvělá pěvecky, i pohybově umí na sebe strhnout pozornost. (I zde nepochybuji, že alternující Kristýna Daňhelová či Viktória Matušovová svým pojetím obdobně zaujmou a strhnou.)
Zaujala a silně oslovila emotivně působivá scéna návštěvy opery, velmi zdařile komponovaná. Zapůsobila nejen na vnímavou, operním představením nedotčenou Vivian, jistě i na diváky, jak potvrdil potlesk. Náležel i pěvkyni Magdě Vítkové.
Městské divadlo Brno může označit další úspěšný „zářez“ k řadě českých muzikálových premiér. Představení splnilo očekávání, nabízí divadelní večer s oddechem, humorem a pohádkovým příběhem, příjemné osvěžení uprostřed všedních dní.
Slavná filmová předloha se pro muzikálové zpracování sama nabízela, myslím však, že nový muzikál, nepochybně zdařilý a úspěšně uváděný, nedosáhne ve světě hudebního divadla takového ohlasu a slávy jako Pretty Woman ve světě filmovém. Ostatně, ta, přes velký úspěch, nezískala těch ocenění jako dřívější My Fair Lady.
Pokud jde o největší hit, snad i hudební číslo v provedení herců, tanečníků, zpěváků a orchestru MdB, zazněl docela závěrem, všichni se na rytmický, rychle zapamatovatelný kus nejspíš těšili, pak možná trnuli, že se naň zapomene. Oh, Pretty Woman, velký hit Roye Orbisona z roku 1964. Vešel do názvu filmu, byl ústřední písní. Skladatel a zpěvák s krásným témbrem a přednesem, jehož obdivoval Elvis Presley, byl přítelem Beatles, které vzpomenutou skladbou předstihl v Top 10. Premiéry filmu se nedožil, zemřel roku 1988.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 20)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)