Zemřela Blanka Bohdanová
4. 3. 1930 Plzeň – 3. 10. 2021 Praha
Herečka, výtvarnice a divadelní pedagožka, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze (1966 – 2010).
Od dětství byla vedena svou matkou k divadlu, která se věnovala ochotnickému divadlu a svůj zájem brzy přenesla i na dceru, která už od pěti let účinkovala v mnoha inscenacích plzeňského divadla – činohře, opeře, operetě i baletu, nicméně za války vystudovala obchodní akademii. Před koncem války se stala součástí SEK – studia experimentálního kolektivu. Po válce se rozhodovala mezi studiem výtvarného oboru na UMPRUM a herectvím, které nakonec zvítězilo.
Studovala herectví na brněnské JAMU. Po absolutoriu v roce 1951 získala své první divadelní angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde spolupracovala především s režisérem Karlem Novákem. V letech 1951–1957 zde ztvárnila nejen titulní role Manon Lescaut a Annu Kareninu, ale také Mášu ve Třech sestrách, Rosalindu v Jak se vám líbí, Desdemonu v Othellovi a řadu dalších významných postav (více zde).
Poté přesídlila do Prahy, kde hrála nejprve v Městských divadlech pražských (1957–1960) a později – po příchodu Karla Nováka – v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), kde si mimo jiné zopakovala i dvě své velké pardubické role, titulní v Manon Lescaut a Mášu ve Třech sestrách.
V roce 1966 se stala členkou činohry Národního divadla v Praze a ve zdejším angažmá zůstala až do roku 2010. V ND vystoupila ve více než osmdesáti, vesměs významných a velkých rolích (více zde). V sezoně 2008/2009 uvedlo Národní divadlo její benefiční večer s názvem Barevný život.
Hostovala ale také ve Viole (jejím hereckým partnerem zde byl často Josef Somr) a později i v Činoherním klubu (se Stanislavem Zindulkou v inscenaci Moje strašidlo, 2010). Významná je i její činnost v rozhlase a dabingu. Působila také jako pedagožka na pražské konzervatoři.
Ve filmu debutovala až po svém příchodu do Prahy koncem padesátých let. Jejím prvním filmem byl Občan Brych (1958), poté hrála v dramatech Romeo, Julie a tma (1959), Obžalovaný (1964), Dita Saxová (1967). Významnou roli dostala v televizním filmu Odcházeti s podzimem (1965), což byla adaptace povídky Fráni Šrámka, oceněná na televizním festivalu v Monte Carlu. Zajímavou úlohu ztvárnila také v později trezorovém filmu Čest a sláva (1968). Hrála ale také ve společensky angažovaných filmech Velká samota (1959) nebo Pouta (1961). Její filmové role Blanky Bohdanové padesátých a šedesátých let mají společný prvek v psychologické složitosti a emoční rozervanosti. Patřila k výrazným typům charakterních hereček šedesátých let.
V roce 1969 absolvovala studijní pobyt ve Velké Británii, což byl jeden z důvodů výrazného omezení její filmařské činnosti v době normalizace, kdy se před kamerou objevila sporadicky, navíc v nijak výrazných rolích.
V průběhu doby se přehrála do rolí zralých až stárnoucích žen a v osmdesátých letech přišly nové příležitosti, již ovšem zdaleka ne tak zásadní jako v letech šedesátých. Hrála v komediích Křtiny (1981), Když rozvod, tak rozvod (1982) nebo v seriálech My všichni školou povinní (1984) a Třetí patro (1985). Výraznější roli hraběnky dostala ve filmu Poklad hraběte Chamaré (1984). Méně známá, neprávem však opomíjená je její role jedné ze čtyř sester v psychologické televizní hře Ryby ve čtyřech (1987). V devadesátých letech už vystupovala jen v několika televizních seriálech průměrných kvalit (Pomalé ryby, 1993; Život na zámku, 1995; Hotel Herbrich, 1998). Naposledy se objevila na filmovém plátně v roce 2010 ve filmu Tomáše Magnuska Bastardi.
Kromě divadla od dětství tíhla také k malířství, kterému se s vášní věnovala po celý život – v osmdesátých a pozdějších letech vystavovala nejen v Československu, ale i v zahraničí a stala se členkou české Unie výtvarných umělců. Intenzivně se věnovala především olejomalbě a grafice. Své obrazy zaplňovala fantaskními květinami, rybami, jablky a ptáky. Zachycovala na nich své sny, pocity, nálady a metafory a naplňovala svou touhu po velkých prostorách, volnosti i svobodě.
Byla činná i jako spisovatelka. Z otcovy literární pozůstalosti vydala knížku Josífek (Primus, 1996). Sama o rok dřív vlastní biografii Život jako v pavučince (Primus, 1995) a poté – v roce 2010 – ještě jednu: Život jako takový (XYZ, 2010).
V roce 1985 obdržela titul zasloužilá umělkyně. V roce 1996 dostala Cenu Františka Filipovského za dabing ve filmu Řidič slečny Daisy, o rok později pak obdržela tutéž cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. V roce 2001 získala cenu Thálie za roli Fonsie v inscenaci The Gin Game, ve které hrála spolu s Josefem Somrem v pražském Divadle Viola. V roce 2015 získala Thálii za celoživotní činoherní mistrovství.
V roce 2009 o ní ČT natočila v cyklu Neobyčejné životy dokument. Byla dvakrát vdaná – jejími partnery byli herec Míla Liška, s nímž se seznámila ve VČD, a později režisér Vladimír Kavčiak, s nímž žila osmnáct let a v roce 1972 se jim narodil syn, dnes známý fotograf Vlado Bohdan. O rozhodnutí založit ve svých 42 letech rodinu hovořila jako o největším zlomu svého života a zároveň o tom nejlepším, pro co se kdy rozhodla. Její snachou je publicistka Zuzana Maléřová. Byla dvojnásobnou babičkou, vnoučata se jmenují Alžběta a Jeroným.
O jejím úmrtí dnes informoval mluvčí ND Tomáš Staněk. Poslední rozloučení se na přání zesnulé uskuteční v kruhu rodinném, sdělil ve svém textu.
/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřela Blanka Bohdanová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)