Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
V Těšíně bez hranic (No. 1)
Ano, mé putování po divadelních festivalech Slezska, Moravy i Čech i s podzimem ledva zrozeným pokračuje, a pražský Zlomvaz střídá těšínská perla Bez hranic, jejíž mnohá kouzla ochutnávám v jeho letos jubilejní třicetileté historii vůbec poprvé. Bezprostředně po příjezdu si zde připadám jako v Gaimanově postmoderní pohádce, to když nejdřív minu Starý mlýn, a hned na to čistírnu peří. Na chvíli Honzou jsem, anebo Palečkem, a nedělní dopoledne se okamžitě stává dobrodružným. K divadlu došel jsem, leč k nesprávnému, dnes se totiž v Těšínském nehraje. Naštěstí mne jeho ředitel, a zároveň umělecký šéf České scény Petr Kracik, jehož jsem potkal před branou, nasměroval správně – na polskou stranu, v chrámu múz A. Mickiewicza, kde o půl šesté začne má místní programová odysea.
Swing Heil! Foto: Katarina Cakova
Po krátké přátelské diskusi s těšínskými občany – letitými fanoušky festivalu, odhaluji primární specifikum akce, jíž je evidentní věrnost divácké komunity – již dlouho jsem neviděl tak početnou skupinu, shodně přítomnou na drtivé většině produkcí. Potěšenost na mé straně! Zjevné rozdíly jsou i v pandemických opatřeních – roušky či respirátory se v Polsku příliš neřeší, za to se nesmí provozovat šatny. Takže přemíra kabátů v sále. Alespoň nemrzneme.
Půvabné, prostorově velkorysé, avšak nepříliš dlouhodobě udržované divadlo A. Mickiewicza je pouhou stagionou, jíž by ovšem vlastní soubor zcela nepochybně slušel. Jeho technické zázemí je na adekvátní úrovni, a umožňuje hostování široké škále uměleckých subjektů. Díky příkladné péči produkce Bez hranic fasuji luxusní lístky přesně uprostřed balkonu, odkud mám dokonalý přehled. Můžeme tedy začít!
Swing Heil! Foto: Katarina Cakova
Ostrým startem mé debutní těšínské existence se stala koprodukční inscenace Swing heil!, slovenského fenoménu Divadlo Pôtoň, a Horáckého divadla Jihlava. Nevšední jevištní imaginace Ivety Ditte Jurčové a jejích spolupracovníků, v bezprostřední souvislosti s nepřehlédnutelnými apely politickými i morálními velmi dobře fungují i na veskrze aktuální půdě, jež sice tematicky pracuje s válečnou subkulturou fanoušků swingu a jazzu, stojících v přirozené opozici proti nacistickému režimu, v jádru však hledá, a následně razantně artikuluje paralely (ne)dávné historie a současnosti. Nepovrchní scénická struktura se dobrovolně zříká většiny tradičních znaků, s tematikou spojených, s těmi zbylými pak nakládá mnohdy překvapivým způsobem. Prim hraje postupně houstnoucí atmosféra, obrazy neúprosně atakující divákovo vnímání, a přirozená koexistence pohybu, hudby i mluveného slova, jež ovšem leckdy by se dalo postrádat, neb jeho nadužívání jinak až intimně působivý projekt místy zatěžkává nežádoucí konkrétností, a z ní přímo vyplývající banalitou, divadelním ekvivalentem filmově-dokumentárních mluvících hlav. Oba příkladně spolupracující soubory si však bezesporu zaslouží zvýšený divácký zájem. Za téma, způsob nakládání s ním, i svůj entusiasmus. Díky!
Zásadní zjištění druhé – dramaturgie Bez hranic se v naprostém souladu s vlastním titulem nebojí žánrové pestrosti, a tak mne do nedělní noci doprovodí Projekt: prawda muzycznie v němž síly spojil i v Čechách široce známý publicista Mariusz Szczygieł s progresivním muzikantským triem Res Factum. Neformální setkání literatury, hudby a totální divácké pozornosti mne i přes decentní přítomnost jazykové bariéry niterně strhlo. Nejen osvěžující přítomností nečekaně tvrdé elektroniky, ale především velkou pohodou a rovněž i nepopiratelnou aurou bývalé synagogy. Těšíne máš co nabízet, a já jsem natěšen!
Pokračování příště!
Komentáře k článku: V Těšíně bez hranic (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
