Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
V Těšíně bez hranic (No. 4)
Čtvrteční den mi odkryl další z mnoha odstínů pestrosti těšínské festivalové dramaturgie. Startovním počinem se v polském Národním domě stal poetický večer zaslíbený tvorbě jedné z ikon třicetileté historie festivalu, významného básníka, diplomata, kulturního aktivisty, někdejšího generálního konzula v Ostravě a ředitele polského institutu v Ostravě, Jerzy Kronholda.
Setkání s díly Jerzyho Kronholda, vynikajícího básníka, který byl spolu s Kubou Mátlem původcem našeho festivalu. Foto: archiv
Vtahující pásmo Nie spiesz się, magnolio (Udělej si čas, magnolio) sice drsně prověřilo mojí chabou Polštinu, intenzivní atmosféra intimního společenského setkání však byla doslova hmatatelná. Verše úderné, ironické, vědoucí, neotřele metaforické a především široce rezonující byly profesionálně recitovány dvojicí školených interpretů, které v mezihrách nevtíravě doplňoval klavírista, vrcholem večera se však pochopitelně stal autorův přímý vstup. I přes již vysoký věk a zjevnou zdravotní indispozici oslnil četbou vlastního textu, smyslem pro humor i fundovanou neformální diskusí s Januszem Legońem i přítomným publikem. Nekompromisní literární svědomí dějů současných i minulých, osobních i celospolečenských. Tady a teď, na dotek. Fascinující. Těšíne, díky!
Rynek před Národním domem totiž ovládla plenérová inscenace Archa, živoucích legend polské divadelní alternativy, Teatru Ósmego Dnia, která si svou premiéru odbyla již v roce 2000. Foto: archiv
Následoval přesun decentní sice v prostoru, razantní však v čase. Rynek před Národním domem totiž ovládla plenérová inscenace Archa, živoucích legend polské divadelní alternativy, Teatru Ósmego Dnia, která si svou premiéru odbyla již v roce 2000. Počin, z něhož by se nejspíš společně tetelili blahem Eva Tálská, Jan Roubal i Eugenio Barba, poeticky pevně vězí v odkazu prastarých kejklířských atrakcí, i uvolněné atmosféře šedesátých let. Náměstí rozžité plameny, křikem a složitými mechanismy. Archetypální, jasně čitelné situace nesou jednoznačný politický, a nadčasově platný apel, tematizováno je poutnictví jako přirozený prostředek hledání vlastní identity. Dominantním výrazovým prostředkem se vedle kolektivu, jenž je evidentně ošlehán dlouholetým společným soužitím, stává titulní scénická rekvizita – monstrózní mobilní koráb, jehož pohyb v těsné blízkosti publika vyvolává úžas, děs i pohotovost ochranných složek. Kus již sice muzeální dosti, jenž však dosud není základní úrovně atraktivity prost. Divadlo by se však rozhodně nad vlastní budoucností mělo zamyslet. Z recyklátů se totiž věčně žít nedá. A nejen Hadivadlem v dnešní době halasně propagovaný nerůst není, a nemůže být řešením. Pokračování příště!
Komentáře k článku: V Těšíně bez hranic (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
