Dvě podoby lásky
Se švýcarským spisovatelem Peterem Stammem jsem se seznámila před šesti lety v New Yorku jako brigádnice na jednom literárním festivalu. Vodila jsem autory sem tam a když došlo na prostoje, vedli jsme nezávazné hovory o počasí a tvorbě. O pár týdnů později jsme se s Peterem Stammem v New Yorku potkali znova. Kouřili jsme oba o přestávce před stejnou jazykovkou, myslím, že i on tam chodil na španělštinu. Vytáhl tehdy rovnou u kandelábru z kabely svůj román Krajina náhodného žití (v překladu Marie Iškové vyšla v Čechách předloni v Dauphinu) a s věnováním mi jej podal. Víckrát jsme se neviděli. Jen dvakrát jsme se v Německu těsně minuli na čtení a nechali si v místním knihkupectví pozdrav. K tomu, aby text už nikdy nebyl pouhým textem, stačí autora znát jen málo. A tak když jsem šla před pár dny do Divadla Komedie na Agnes, adaptaci Stammova stejnojmenného románu, šla jsem si poslechnout text člověka, který se mnou bafal o přestávce mezi vyučováním, spíše než zhlédnout dramatizaci jednoho z nejzásadnějších románů německé literatury posledních let, jak se o Stammově textu hovoří.
Agnes, příběh o lásce je především přesvědčivě zahraný. Ivana Uhlířová září v roli Agnes, výborný je i Martin Pechlát jako spisovatel a její přítel. S režií Alexandra Riemenschneidera je to slabší, s textem také. Nejzajímavější je první třetina, kdy jsou oba hlavní představitelé (nikdo jiný se ani na scéně neobjeví), jak to říct nebanálně, prostě spokojený pár. Ne vyhořelí bačkoráci, tak se partnerské soužití rádo ironizuje, ale šťastní a každý sám za sebe živoucí. Žádný černý tunel lásky, ale dva, kteří jako by se našli. Myslela jsem při tom na to, jak těžko se takové harmonické vztahy na jevišti ztvárňují, protože štěstí je navenek především nudné, a proto se v umění vyskytuje tak zřídkavě. Partnerský vztah bývá nejčastěji k tragédii odsouzený omyl a štěstí naivita založená na hlouposti nebo sebeklamu. V divadle Komedie se na Agnes paradoxně můžeme začít nudit ve chvíli, kdy štěstí Agnes a jejího spisovatele pomíjí a vztah se začíná komplikovat, protože lásky krach už jsme viděli mockrát a přes nápad s příběhem v příběhu k tomu Stamm vlastně neříká nic nového. Když navíc celé představení stojí a padá jen na dvou hercích, kteří hrají na téměř holém jevišti a bez hudby, přihodit se může i ostuda mikrospánek. Což ovšem nutně neznamená nekvalitu, stejně jako oči na stopkách nehovoří nutně o tom, že si představení zvlášť vážíte. Je-li tam plno všelijakých kostýmů, dýmá tam kouřostroj a zvědaví jste na Dagmar Havlovou, tak jste třeba jen obyčejně napjatí. Hovořím tu o představení vinohradského divadla Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!, kde v režii Vladimíra Morávka Dagmar Havlová hraje Roxanu a Cyrana Martin Stropnický. Oba jsou dobří, ale co s tím, když scéna je kýčovitě dekadentní emo à la Drákula a Cyranovi nohsledi do jednoho zpívající, leč nevýrazní hezouni. Zatímco v Agnes můžeme, přes všechny výhrady, přemýšlet o tom, jak to Stamm a Riemenschneider vlastně mysleli, v případě Morávkova „Cyrana“ je zřejmé, že to, o co tu běží, je prodat klasiku v tak trochu jiném obalu. Aby se vlk autorské reputace nažral a spokojen odešel i běžný divák. Možná je takový úmysl vlastně chvályhodný, ale tou vypočítavostí přesto leze na nervy. Alespoň že herec může excelovat i v představení, které jinak za moc nestojí, čímž smekám před Martinem Stropnickým, mělkost celého představení to ale spíš jen podtrhne.
Komentáře k článku: Dvě podoby lásky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)