Sociálně pečovatelské ambice
Funkce divadla ve společnosti se proměňuje, stále častěji se i v našich zeměpisných a politických podmínkách začínají objevovat jeho výrazně mimoestetické tendence, například ta sjednocující sociální konflikty, informující či vychovávající. Překvapivě alternativní tvar představilo v této souvislosti Národní divadlo ve svém ateliéru na Anenském náměstí. Jako součást mezinárodního divadelního projektu Nouzový vchod (Emergency Entrance) nastudovala Viktorie Čermáková féerii Můj soused, můj nepřítel.
Ústředním motivem projektu jsou problémy vyplývající z migrace a imigrace lidí většinou na evropském kontinentu, lze se dočíst v programové brožuře. Všechno velice sympaticky začíná, performerka Daniela Voráčková prezentuje autentický text vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové v rafinovaně parodické rovině, neuvěřitelné úřednické ptydepe podává s šarmem protřelé mediální podvodnice. Je to vtipné, i když nůžky by tomuto entrée „slušely“. Během oficiálního blábolu se objevují na scéně i respektabilní romské osobnosti, do projektu zapojené, aktivista Ladislav Goral, houslista Vojtěch Lavička i raper David Tišer. Všichni, ještě s členem činohry ND Davidem Matáskem, začínají „hrát divadlo“. Do nepřehledného balábile jsou tu vpleteny televizní dokument o životě Romů, dotáčky na plátně i obrazovce, dým vstupující do ateliéru okny ze dvora, v televizních vstupech nahraný Matásek i autentický romofob, republikán Miroslav Sládek, objevuje se také bohužel pouze povrchní romantická slupka z Máchových Cikánů, texty současných domácích pravičáků, otevřený dopis aktivisty Karla Holomka premiérovi Nečasovi, připomínka aktuálních událostí na severu Čech včetně mávání mačetou, Lavička hraje výborně na housle, Tišer se připravuje na travesty show, předtím se však ujímá režie čtené zkoušky jednoho z pravičáckých textů, Voráčková se nepřehledné dění před publikem snaží tlumočit do angličtiny… Přes veškeré sympatie k aktérům i k bohulibému záměru mě nenapadá lepší příměr pro vystižení akce než titul čapkovské pohádky Jak pejsek s kočičkou vařili dort.
Za další projekt, kde estetická hodnota není asi tím nejdůležitějším faktorem, lze označit inscenování textu švédského autora Mattiase Jespera Brunna Po Fredrikovi v péči souboru LETÍ. Označení slavné gay monodrama mi připadne poněkud bombastické, „jiná“ sexualita je tu použita spíš jako východisko, jemnějších nuancí problému se nedohledáme. Přímočarý příběh na ose láska, nevěra s bývalým partnerem, AIDS (katastrofa pro vztah i vyhlídky do budoucna) míří spíš ke zdravotnické osvětě, přibalený prezervativ v programu zacílení projektu ani nezastírá. V zemi vzniku jezdí účinkující autor s one man show po mládežnických klubech i po školách. Ani pražský projekt se prý takovým „šňůrám“ nechce vyhýbat. Herec Divadla Na zábradlí Ivan Lupták nabízí v režii Petra Haška soustředěný výkon, kromě prezentace textu je zaměstnán přemisťováním bílých čtverců na podlaze, což mi nijak zvlášť nepřekáželo, zároveň se mi to nejevilo jako výsostně originální. Interpret se k momentům, ve kterých diváka zamrazí, dopracuje především v situacích, kdy hrdinu kauzy prostoupí zloba a hodlá se bývalému partnerovi mstít. Podivně nevyrovnaný je ovšem výběr hudební stopy. V úvodu, při seznámení obou mladíků na párty, se mi jevila přesně náladotvorná, zato ve finále, v němž hrdina, inspirován kamarádkou z terapeutické skupiny HIV pozitivních, nehodlá vzdát svůj boj s osudem, došlo na zvukový podkres sladce kýčovitý.
Národní divadlo Praha – V. Čermáková, M. Samec: Můj soused, můj nepřítel. Režie Viktorie Čermáková, výprava Jana Preková, hudba Petr Kofroň. Premiéra 21. září 2011
Divadlo LETÍ – M. J. Brunn: Po Fredrikovi. Překlad Miroslav Pošta. Režie Petr Hašek, výprava Jitka Nejedlá. Česká premiéra 20. září 2011 (ve Studiu Švandova divadla Praha).
Komentáře k článku: Sociálně pečovatelské ambice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)