Takže eintopf!
Poslední říjnová neděle se obzvlášť vydařila. Na rozdíl od Kanady nesněžilo. Na rozdíl od nádraží v Bílém potoce – v Praze nepršelo. A zase nefoukalo, takže jsem svého draka nechal ležet doma a vyrazil za kulturou.
Maximálně dvacet minut
Divadlo Na zábradlí již popáté celý den hostilo podivuhodný, přátelský, věkově ani žánrově nevyhraněný festival Ohromné maličkosti. Tedy… žánrově trochu vyhraněný byl – je to totiž festival divadelních miniatur, kde průměrný čas představení nepřesáhne dvacet minut.
Když jsem si pročítal programovou nabídku, vyvstalo pár favoritů, přesto jsem neměl tušení, do čeho jdu. A když jsem přišel, měl jsem pocit, že do školky. Tolik dětí pohromadě jsem neviděl od dob svého figurování v turistickém oddíle. Pročetl jsem tedy program ještě jednou a pečlivěji a konečně mi došlo, že se tu setkala spousta ideálních podmínek přivést děti do divadla. Jednak čas – začátek už ve dvě hodiny odpoledne. Pak délka představení – dvacet minut je na sedmileté škvrně (a to bylo možná vůbec nejstarší) akorát. A konečně tituly – Zchudlý loutkář, Vzpomínky na hobita, O sopkách, ovečkách a vřesu… snad netřeba hlubšího komentáře.
Reflektovat reflektovat reflektovat!
Jak to tak bývá, plánovat nemá smysl. Do divadla jsem dorazil dřív, než jsem měl v plánu, a tak jsem se úplnou náhodou ocitl v hlavním sále na představení s názvem Textohubky. Mělo jít o „koláž z autorských výstupů studentek a absolventek Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU“. Gongem, činely či pokličkami oddělovaná jednotlivá sólová vystoupení pěti protagonistek působila svou formou a náplní jako trochu jiné Na stojáka. Ovšem „nastojáková“ prvoplánovost se naštěstí nekonala. Více či méně vtipná vystoupení trochu kazila dílem nutnost číst texty z papíru, dílem přehrávanost. Uchvátil mě však konec; výstup hned dvou aktérek, jež rozehrály příběh o „jejich“ Agátě. Holčičce, která již v prenatálním stavu… „reflektovala“. Reflektovala i jako dítě i jako mladá dívka i jako žena. A někdy reflektovala ještě dřív, než učinila to, co pak měla reflektovat. Prostě skvělý začátek festivalu!
A víte proč pohádku, děti?
Chystalo se one man představení jedné z Buchet a loutek – Marka Bečky. Snímek archiv DAMU.
Hned vzápětí se v zadním foyer nahromadila tlupa dětí. Několik rodičů a pár odvážlivců (včetně mě), na které už nevyzbyla místa, tak bojácně postávala vzadu. Chystalo se one man představení jedné z Buchet a loutek – Marka Bečky. Ten hned zkraje avizoval, že jako loutkář je na mizině, ale že mu nechybí nadšení, inspirace a jak se zdá… ani diváci. Že mu zbylo jen oboustranné pozadí (z jedné strany krajina s chalupou a stromem, ze strany druhé interiér zámku) a tři jednoduché loutky (každá pouze s jedním vodicím drátem) – Čert, Myslivec a Dinosaurus. A že prý s těmito zahraje jakoukoli pohádku, o kterou si řeknete. A víte proč pohádku, děti? Protože se dřív hrály jen pohádky! A nejen pro děti! Milé děti! Tak jakou si dáme? – Tři zlaté vlasy děda Vševěda, zavolala jedna paní. A představení Zchudlý loutkář mohlo začít.
Surrealistický příběh o soužití myslivce a čertice, kteří nemohou mít vlastní dítě, a tak vychovají plaváčka-čertíka-královské-dinosaurovské-dítě, jež vyroste a vydá se do světa, aby se zamilovalo do královské-dinosaurovské dcery-slečny myslivcové, pro niž musí přinést tři zlaté vlasy Děda Vševěda-dinosaura asi znají všichni. Naprosto ohromující byl však výkon Marka Bečky. Tam, kde si nevěděl rady, nechal si poradit od dětí, které nejenže pohádku dokonale znaly (tak to vidíš, Erbene, i po dvou stech letech nese tvá práce ovoce), ale i ochotně pomáhaly. Zároveň Bečka neochudil děti i o výchovný přesah a poučil je o tom, že dřív se celkem běžně šukalo po světnici a dnes se bůhvíproč už nesmí a že lidé (dinosauři-králové) umírají, takže nežijí dodnes. Zkrátka dokonalá improvizace!
Takže guláš!
A improvizací se i pokračovalo. O další představení se postaral soubor Boca Loca Lab s vystoupením Impro 20. Navnaděn nedávným nadšeným ohlasem z jejich vystoupení v rámci 4+4 dnů v pohybu (viz 4+4=8 1/2 No. 4) jsem se těšil, s čím přijdou zde a jak se jim podaří „recitačním minimalismem“ naplnit dvacet minut hlasové improvizace.
Začalo to slibně: ve tmě, pouze baterkou osvětlená, vylétající molitanová raketa. Pětice vokalistů ji doprovázela opravdu velmi minimalistickými zvuky. Do vesmírné tématiky zapadající jak příslovečný hrnec… Pak se ovšem stalo, co se v improvizacích stává, když se nenajede na stejnou vlnu. Každý originální nápad byl nepochopením ze strany spoluhráčů zabit ještě dřív, než měl vůbec šanci ukázat, co v něm je. Sálem divadla se tak rozléhala jen změť pitvorných zvuků bez větších ambicí stát se něčím nosnějším, než jen nudným a nutným zlem s netrpělivým čekáním na konec. Těsně před ním měl však jeden z účinkujících skvělý nápad. Do útrpného blekotání najednou zvolal: Takže guláš! Já se probudil a myslím, že se probudili i ostatní diváci. Vmžiku mě napadlo sto věcí, co by se mohlo odehrát (teď to shodí a vyplyne, že se jen domlouvali, co bude k obědu, napadlo mě jako první). Bohužel ani tehdy nikdo nezareagoval a vše skončilo jen skřehotavým smíchem. V hledišti se však nesmál nikdo. Škoda.
Jak jsem se Bilbo zapletl
Na konci svého vystoupení nám pan Turba začal vyprávět. Snímek archiv Nonstop.com
Na Ctibora Turbu jsem se obzvlášť těšil. Zajímalo mě, jak se světoznámý představitel českého nonverbálního divadla a zakladatel pražského Divadla Alfréd ve dvoře vypořádá s látkou již nazval Vzpomínky na Hobita. Hned zkraje se ukázala moje nedovzdělanost. V roce 1981 končící ročník loutkářské katedry DAMU, jejž právě Turba vedl, nastudoval právě tolkienovský příběh jako své absolventské představení. Na konci svého vystoupení nám pan Turba začal vyprávět, jak hned po přehrávce vedení fakulty celé představení zakázalo z důvodu použití rockové hudby (bylo to v době perzekuce Pražského výběru, a rocková hudba byla vládnoucímu aparátu ještě větším trnem v oku, než doposud) , a tak se konalo asi pět repríz na Chmelnici, aby nakonec nahrávka celého projektu zůstala v Turbově archivu. Ten z tohoto nyní vytvořil jakýsi komiks-film s doprovodným čtením originálního překladu (Pavel Vrba) Tolkienova Hobita. A výsledek? Nejen srdce znalce Tolkienových knih zaplesá nad novým ztvárněním této látky (kromě Turbova nádherného přednesu jsou do původní rockové hudby promítány Turbovy originální kresby, jak si Bilbo dává neočekávaný dýchánek s Gandalfem, jak odpočívají, jak putují do Roklinky, jak bojují se skřety atd.) a nad znovuprožitými dobrodružstvími Bilba Pytlíka, který se nikdy do žádného dobrodružství zaplést nechtěl.
Ctibor Turba se tenkrát asi taky nechtěl zaplést do žádného dobrodružství; chtěl jen připravit se svými studenty loutkové či spíš figurální představení, ale doba chtěla něco jiného, takže buďme rádi, že po třiceti letech našel prostor alespoň pro vzpomínku. Více než vydařenou.
Ta spousta dětí kolem mi ale najednou připomněla, že zrovna dnes slaví moje maminka narozeniny, takže jsem chtě nechtě pohádkové divadlo v předvečer dalších akcí opustil shánět dárek, potěšit ji a připomenout si, že kdysi to byla ona, kdo mě vzal první na loutkové divadlo. Třeba si takhle jednou vzpomenou děti i na dnešek…
Komentáře k článku: Takže eintopf!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Kateřina Jírová
Přeci jen reaguji na Váš článek, zvláště pak na počet dětí. I mě překvapilo množství kočárku ve foyeru, což jsem ovšem považovala za úspěch, neboť se tam sešly kvůli inscenaci „Ha dede“ pro věkovou kategorii 0-3 roky. Měla jsem možnost pozvat inscenaci pro tuto věkovou kategorii na svůj festival Přehlídka sólové tvorby pro děti, ale netroufla jsem si, nebyla jsem si jista návštěvností. Proto považuji návštěvnost u „konkurence“ za úspěch.
Podívame-li se na program Ohromných maličkostí, byla to jediná inscenace určená primárně dětem. U dalšího titulu „Zchudlý loutkář“ se jednalo o rodinné divadlo, na kterém byly děti, protože rodičům se ještě nechtělo úplně domů. Také se jednalo o vnuky pořadatelů a děti účinkujících, neboť alternativní divadla musí být samozásobitelská.
Inscenace O sopkách, ovečkách a vřesu se odehrávala v podvečerních hodinách, protože protagonistka si u této inscenace děti v publiku příliš nepřeje. A podvečerní hodiny jsou jedinou zárukou, že některý rodič nenaletí na titul a nepřinese své batole.
Inu, i po šedesáti letech snah o emancipaci loutkového divadla je stále na čem pracovat.
05.11.2011 (13.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Děkuji za komentář,
na inscenaci O sopkách… jsem nebyl, jen se mi líbilo, že názvem se dětským pohádkám blížila. Abych doplnil článek, opravdu jsem měl dobrý pocit z toho, že i na něčem tak pro děti nepřístupném, jako byly třeba Boca Loca Lab, se pár malých dětí octlo (i když představení obrečelo).
07.11.2011 (10.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Mučme děti divadlem…
S rodiči jsem taky jako malej do divadel – nejen dětských – hodně chodil, votravoval se tam, a pak to jednou „kříslo“.
Ale bejvaj pochopitelně i opačné případy…
07.11.2011 (17.20), , Trvalý odkaz komentáře,